Zdar všem turistům! Ze soboty 20. na neděli 21. června se konal 23. ročník pochodu, který začíná na nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd a končí na Velkém Javorníku. Jak jsem se o něm dozvěděl? Loni v září jsem se účastnil cyklistického závodu horských kol na Velký Javorník a při vyplňování přihlášky jsem uvedl i svůj e-mail, takže jsem nyní informovaný o nadcházejících akcích konaných Pohorskou jednotou Radhošť. Ihned po přečtení propozice jsem byl pevně přesvědčen o své účasti a dal vědět pár kámošům, zda by se nechtěli také připojit. Jeden pozvání okamžitě odmítl s tím, že nehodlá chodit v noci v lese, druhý nejdříve souhlasil, ale později také odstoupil z časových důvodů. Zůstal jsem tedy sám, což bylo nakonec lepší, jelikož šlo opravdu o náročnou trasu. Po blížším prozkoumání mapy jsem se rozhodl vyjít na Lysou nikoliv z Ostravice, jak učinila asi většina účastníků, nýbrž z frýdlantské Nové Dědiny, abych nešel celý jeden úsek tam i zpátky. Z Frenštátu jsem chtěl vyjet už před 14:00, ale nakonec jsem jel až o hodinku později, protože jsem nestihl vlak. Do Nové Dědiny jsem dorazil asi kolem čtvrt na čtyři, trochu pršelo, ale doufal jsem, že to po chvilce přejde. Jenže ono nepřešlo a tak se stal déšť mým společníkem po celou cestu na Lysou horu. Trasa vedla přes Albínovo náměstí a Lukšinec, kde jsem potkal první turisty a dal si kratší přestávku. Na Lysou jsem se vyškrábal v 17:20; byl jsem mokrý od hlavy až k patě, takže jsem se převlékl do suchého. Poté jsem vyplnil přihlášku, uhradil startovné a dal si česnečku a kofolu. Když jsem byl dostatečně odpočatý, mohl jsem směle zahájit 39 km dlouhou túru. Počasí se naštěstí uklidnilo, což určitě potěšilo nejenom mě . Sestup z Lysé do Ostravice byl pohodový, nohy nijak nebolely a světla bylo zatím dostatek. Úsek z Ostravice na Horní Čeladnou jsem dříve nikdy nešel, takže jsem byl nejprve trochu zmatený, jelikož jsem myslel, že se půjde jinudy. Stoupání bylo sice vesměs mírné, zato ovšem pořádně výživné. Rovinka přišla až u rozcestí pod Smrčkem, kde mi začala docházet baterie v mobilu a já tak nemohl již dále fotit. Pokračovalo se z kopce a na Horní Čeladnou jsem dorazil o tři čtvrtě na devět. Dal jsem si zhruba desetiminutovou pauzu a vyrazil dál. Z následujícího úseku jsem měl asi největší obavy, protože jsem ho důvěrně znal - stoupání na Kněhynskou louku a Čertův mlýn. Minulý rok jsem tu jel na kole a můžu říct, že šlo o zatím nejtěžší kopec, který jsem kdy jel. Baterku jsem ještě používat nemusel, častěji odpočívat ovšem ano, i když šlo o maximálně minutové zastávky. U rozcestí pod Malou Stolovou byla už pořádná tma, takže bylo třeba začít svítit. V lese je spousta kamenů, kmenů a dalších překážek, které mohou člověku způsobit úraz už i za denního světla, takže jsem se celkem dost divil, když jsem potkal jednoho staršího turistu, který šel potmě. Sestup z Čertova mlýna na Tanečnici - sedlo byl krkolomný, ale dalo se to zvládnout. Na Pustevnách jsem se zahřál teplým čajem a posilnil jablkem a banány v čokoládě. Cíl už byl relativně blízko, takže jsem s chutí pokračoval dál. Rychlé tempo mi ale moc dlouho nevydrželo, puchýře a plyskýře na chodidlech daly o sobě intenzivně vědět, ale nešlo o závod, takže mi to ani nevadilo. Na Radhošti jsem si chtěl dát něco v hospodě, jenže tam bylo narváno, a tak jsem se uvelebil u kaple a dobil energii. Předposlední část nočního pochodu - sestup na Pindulu - byla pěkně šťavnatá. Asi kilometr a půl za Černou horou bylo ne zrovna idálně označené rozcestí a já se vydal cestou doprava. Nenarazil jsem na žádnou turistickou značku, ale i přesto jsem pokračoval dál - přece se ta trasa musí zkřízit s tou značenou, říkal jsem si. Když ale ani po čtvrthodině k žádnému spojení nedošlo, otočil jsem to zpátky. Po chvíli jsem ovšem narazil na turistu, který mi řekl, že touto cestou se na Pindulu dostanu, a tak jsme šli dál spolu. Dali jsme se do řeči, dozvěděl jsem se, že jde tento pochod už po desáté a touhle cestou chodí vždycky. Na Pindulu jsme úspěšně dorazili a zbývalo mi už tedy jenom vyjít na Velký Javorník. Šel jsem pomalu, co chvíli dělal přestávky, nohy mě opravdu hodně bolely. Po vrstevnici se šlo dobře, potom ale trasa vedla do prudkého kopce, kde jsem nejednou chodil skoro po čtyřech . Jakmile jsem se dostal na mě dobře známou asfaltovku vedoucí na Velký Javorník, bylo mi jasné, že tenhle náročný výšlap je téměř u konce. Do cíle jsem dorazil o čtvrt na čtyři, převzal jsem účastnický list, odznak a vychutnal si zasloužený odpočinek. Šoupnul jsem do sebe dva čaje (první jsem dostal zdarma) a chtě nechtě musel vyrazit směr Frenštát. Vláčel jsem se jak slon, ale to už mně bylo jedno. Domů jsem přišel o čtvrt na sedm. Celkem jsem pěšky ušel nějakých 55 kilometrů. Stálo to za to! Nebudu moct sice nějakou dobu normálně chodit, ale už teď se těším na příští ročník. Howgh!