Enraha! Toto slovo se vměstná do paměti zřejmě každému, kdo zhlédne snímek Happy-Go-Lucky - ať už se mu líbí či ne. Nejde o žádný blockbuster ani o film s hvězdným obsazením, já osobně mám ale tyto skryté klenoty raději než přehypované trháky, i když těmi samozřejmě nepohrdám. Celý děj se točí okolo třicetileté učitelky Poppy, která se tak trochu od ostatních liší tím, že má neustále dobrou náladu, blbne a snad ani na vteřinu nepřestane mluvit. Takové hyperkomunikativní typy nemusí být všem po chuti, divák ale postupně začíná mít lehce ulítlou Poppy rád a začíná její neobvyklé chování chápat. Happy-Go-Lucky začíná záběry na Pauline (tak zní její skutečné jméno), jak jede na kole a cestou se staví do jedné knihovny. Když se jí neporaří navázat rozhovor s poněkud zamlklým prodavačem, opustí obchod, aby hned na to zjistila, že během těch pěti minut strávených mezi přihrádkami plných knih jí někdo odcizil bicykl. Poppy to ale vezme s nadhledem; mnozí jiní by se začali okamžitě vztekat a upoutali by tak na sebe pozornost celé ulice - nikoliv však Poppy. Následuje vhled do jejího každodenního života - byt sdílí se svou spolubydlící a nejlepší kamarádkou a učí děti na základní škole. Také se rozhodne naučit řídit auto a tancovat flamenco. V obou kurzech jí vyučují poněkud podivné individua, i když podivín Scott vede na celé čáře. Právě jízdy s výbušným instruktorem Scottem patří mezi to nejlepší z celého filmu a úžasně se v nich prolne komediální i dramatická rovina příběhu. Ojedinělé učební metody, které si berou to nejlepší z okultních věd a satanismu, v čele s již na úvodu recenze zmiňovaným Enraha! jsou neotřelé a zábavné. Eddie Marson, který hraje Scotta, na sebe ve chvílích, kdy je na plátně, strhává veškerou pozornost a místy i zastiňuje výjimečnou Sally Hawkins v roli Poppy. Jeho ďábelské vzezření v kombinaci s poplivanými vousy od všecho toho nadávání tvoří velice výbušnou třaskavinu. Scén s temperamentní španělskou učitelkou flamenca je v porovnání s šíleným vyučujícím autoškoly podstatně míň, i tak ale stojí za to. Její vykřikování 'My space!' a následné nervové vybuchnutí jsou tak naplněné energií, až se chce člověku vstát z křesla. Ve škole Poppy přijde na to, že jeden žák bije svého kamaráda, a tak začne jednat. Způsob, jakým celou situaci začne řešit, přivede diváka k myšlence, zda-li si Poppy něčím podobným ve svém dětství neprošla. Při té příležitosti se seznámí se sympatickým poradcem Timem, vymění si poté telefony a je jasné, že se tenhle vztah bude vyvíjet ještě dál. Druhá polovina Happy-Go-Lucky je mírně pomalejší než ta první, rozhodně ale ne nezajímavá. Pravidelné konfrontace se Scottem ke konci vyvrcholí v hádku a málem i ve rvačku, vše se naštěstí uklidní a vyřeší. Snímek končí záběrem na Poppy a její kamarádku, kterak plují na lodi na jezeře a baví se spolu. O čem? O životě. O tom je celý tento film. Není ovšem nudný, i když popisuje každodenní činnosti. Je totiž plný bizarních postaviček, které jej činní zajmavým a humorným. Není nijak inovativní. Není vlastně ani náročný. Je striktně lineární a srozumitelný. Jediná pasáž, která vybočuje z jinak víceméně standartní dějové linie, je ta, v níž se Poppy vydá za tajemným hlasem a nesrozumitelným zvoláním. Zjistí, že jde o bezdomovce, který má problémy s vyjadřováním a od něhož se toho vlastně moc nedozví. I tak mu ale rozumí a soucítí s ním. Poppy chce přinášet do života jiných štěstí a lásku. Scott k ní také něco cítil, proto v závěru explodoval, protože žárlil na jejího přítele. Možná se zdá být trochu potrhlá, když ji ale poznáte blíže, zjistíte, že jde o inteligentní a pozornou ženu. Co se týče hereckých výkonů, je třeba pochválit Sally Hawkins a také Eddieho Marsona, kteří se do svých rolí opravdu ponořili. Nominace na Oscara za scénář je zcela zasloužená, naposledy jsem viděl podobně originální příběh ve snímku Juno. Tak tím tato recenze končí a vy, co jste film ještě neviděli, určitě běžte do kina. Stojí to za to! 85%