Pohled Alice

Narodila jsem se v Kalifornii, ale pár měsíců po tom, kdy jsem se narodila jsme se přestěhovali do východní Kanady. Musela jsem vyrůstat i s otcem, protože jsem si vybavovala jeho obličej, ale nic jsem o něm nevěděla. Měla jsem tolik otázek. Proč od nás odešel? Proč mě nevzal sebou? Proč mi ani jednou nenapsal? Neukázal se? Proč o něm máma nikdy nemluvila? I když jsem tátu pořádně neznala, scházel mi. Máma mě totiž nikdy neměla moc ráda, přímo mě nenáviděla. Když mi bylo deset, měla jsem svou první vizi. Byla o otci. Viděla jsem ho v nemocnici, měl na sobě tolik hadiček a přístrojů. Ihned jsem běžela za mámou, abych jí to řekla, abych jí řekla, že musíme jet za ním, musíme se s ním rozloučit, ale matka mě vihodila s tím, že na hloupé žerty nemá náladu. Také mi připomněla, že ve stáji na mě čeká hnůj. Byla jsem tak smutná, že mi matka nevěří, že mě nemá ráda.Dělo se to dalších pět let. Vždy když jsem měla vizi, řekla jsem to matce, a ta mne pokaždé po zásluze potrestala. Pak se mnou ztratila trpělivost a dala mě do blázince. Na první pohled byli všichni moc milí, ale až podezřele milí. Ale já přesto tušila, že je to jen maska. Měla jsem svůj vlastní pokoj, spíše celu. První noc mě nechali, abych se vyspala. Ale hned ráno jsem uslyšela hrůzostrašný křik. Pak jsem slyšela kroky, které se zastavily u dveří mého "pokoje". Slyšela jsem, jak klíčky cinkají jeden o druhý. A pak jeden z těch klíčů zapadl do jamky, a dveře se pohnuly. Dveře se ze strašným zavrzáním otevřely a já pochopila, co se bude dít. Byly to tváře tyranů, tváře těch, kteří měli v úmyslu mi zničit celý život. Proti mé vůli mě odtáhli do potemnělé místnosti. Avšak i přes temné šero, které v místnosti panovalo jsem uviděla jednu věc, která mi nahnala husí kůži. Elektrické křeslo. Posadili mě do něj a přivázali. Pak ho zapli. Bylo to strašné. Každá rána mi projela celým tělem. Cítila jsem ji v každé buňce svého těla. Každá rána byla silnější avšak né tak silná, aby mě zabila. Křičela jsem seč mi síly stačili, ale marně, nikdo mi nepomohl. Když to skončilo, píchli mi nějakou injekci, a já jsem po pár minutách zcela ochrnula. Nemohla jsem mluvit, a ani jsem nic neviděla. Když jsem se probudila, byla jsem ve své cele a ležela jsem na vlhké a ledové zemi. Když jsem se postavila, do cely vešli další tyrani. Byly na mě ovšem milí, přidržovali mě, abych neupadla, ale byli ke mně tak jemní. Pak se zastavili u jedněch dveří a pomalu je oteveli. Cítila jsem vodu, a chlad.Všechny čtyři stěny byly sněhově bílé. Pak se opět otevřely dveře. V nich stál muž, byl docela pohledný, ale to co držel v rukou se mi vůbec nelíbilo. Byla to hadice. Pak zařval aby to spustili. V tu chvíli se na mě vyvalila voda. Ledová voda. Každá kapička, která se mě dotka, jako by v sobě měla tisíce nožů. Pamatuji si, že jsem prosila boha o odpuštění. Ale dále nic. Probudila jsem se ve své cele. Celá jsem se klepala zimou. To proto, že na mně nechali mokré oblečení. Chtěla jsem umřít. Atehdy jsem začala mít vize o nějakém muži. Ale nebyl to obyčejný muž. Byl neobyčejně krásný, blonďatý a měl červené oči, červené jako krev. Jeho kůže zářila na slůnci. Co to jen může být?Když v tom se opět otevřely dveře. Vtěch dveřích stál ten stejný tyran, který na mě pustil tu ledovou vodu. Chtěla jsem začít křičet, ale než jsem ze sebe vydala jedinou hlásku, dal mi ruku přes pusu a řekl mi, abych byla sticha, že mi pomůže. Přistoupil ke mně. Objal mě. Jeho dotek, brrrr, byl tak mrazivý. Pak mě kousl. Bylo to hrozné. Celé tři dny jsem se choulila v křečích. Když pak ustaly, chtěla jsem udeřit do stěny, rozplakat se, a při tom mlátit do stěny. Ale to jsem nevěděla, co se stane. když jsem do ní udeřila, celá se zhroutila. Využila jsem toho k útěku. Měla jsem strašnou žizeň, ale v tom jsem ucítila něco tak dokonalého. Oh, bože, bylo to tak sladké. Cítila jsem, jak mi ta sladká tekutina prodila do krku, bylo to něco nového, chutnalo mi to, ale pak jsem otevřela oči a uviděla to jídlo. Začala jsem křičet. Krev mi ještě stékala koutky úst, slyšela jsem každičkou kapku dopadat na...... mrtvé tělo. Musela jsem utéct, utéct sama před sebou. Schovávala jsem se hluboko v lesích, měla jsem hlad, vlastně žízeň. Ale bylo to silnější než já. Musela jsem něco zabít. Byla to srnka, mladá, krásná a já ji zabila. Tehdy jsem zjistila, že se dá žít i jinak, líp. Už jsem nemusela zabíjet nevinné lidi, lidi, kteří mají budoucnost, rodiny, děti, opravdu, dá se žít i jinak. Pak jsem měla další vizi. Viděla jsem znovu toho muže. S ěnkým se bavil, ale jediné co mě zaujalo bylo jeho jméno. Jmenoval se Jasper. Pak se vize změnila, a já ho viděla v kavárně. A tehdy mi to došlo. Je taky upír. Od toho okamžiku jsem ztzrávila celé dny jenom v té jediné kavárně. Stále jsem čekala, bála se, že mě má vize zradila. Ale právě v ten okamžik se otevřely dveře, a v nich stál on, Jasper. Oh, byl tak krásný, jako anděl. Seskočila jsem z barové stoličky a běžela jsemk němu, objala ho a řekla.

"Nechal jsi mě dlouho čekat, Jazzy!"

Nechápal to, ale co pochopil hned bylo to, že jsem upír.

"Omlouvám se vám, madam."

Když jsem se lépe poznali, což netrvalo až tak dlouho, dostala jsem další vizi. Byla tam rodina. Upíří rodina. Žili stejným způsobem života jako já a teď i Jazzy.Hráli baseball. Byli nádherní. Bylo jich pět. Ihned jsem to Jazzymu řekla a zeptala se ho, jestli by je šel se mnou hldat. Samozřejmě, že řekl ano.