5. kapitola
7. 10 2011 | 16.19
PRAVDA
"Ahoj Bello, já... já ti to vysvětlím." Řekl Jake.
"No to bys měl." Řekla jsem s roztřeseným hlasem.
"Bello... nebojíš se mě, že ne?" Zeptal se a přiblížil se, já jsem ustoupila a řekla:
"Samozřejmě že ne, proč bych měla?" Zeptala jsem se s křečovitým úsměvem na tváři.
"Protože ustupuješ." Odpověděl smutně. Poodstoupila jsem od něj a náhle jsem za sebou ucítila překážku. Dveře. Do háje! Zaklela jsem v mysli.
"Stalo se něco?" Zeptal se.
"Ty se mě ptáš, jestli se něco stalo?Zeptala jsem se s ironickým smíchem.
Bello..."
"Co?"
"Nikdy bych to neublížil, nikdy bych tě neopustil. Já... nejsem... Edward."
"Já vím, ale to co jsem viděla v lese a vlastně ani nevím co to bylo, mě vyděsilo až až."
"Myslím, že nemá cenu ti říkat, že to nic nebylo, že?"
"To máš pravdu, nemá." Řekla jsem rozhodně, ale přesto vyděšeně.
"Tak dobře. Vzpomínáš si, jak jsem ti v La Push vyprávěl ten příběh..."
"Příběh o upírech?" Vyhrkla jsem.
"Jo... už vím, proč si pamatuješ jen to."
"No a co s tím?"
"Věděla bys, kdyby sis pamatovala celý příběh."
"Tak mi ho řekni znovu."
"Bello, to nejde. On ani neví, že jsem u tebe, a kdybych mu to řekl, nepustil by mě k tobě, víš."
"A proč?"
"Protože jsi viděla něco, co jsi nepochopila a on ví, že ti to řeknu." Otočil se a zamířil k oknu. Chytila jsem Jaka za ruku a čekala, až se otočí ke mě. Neotočil se.
"Jaku."
"Co je?"
"Proč chceš jít?"
"Máš strach, nechci tě děsit."
"Neděsíš. Už ne?" Po těchhle slovech se pomalu otočil a řekl mi něco, co mi vyrazilo dech, něco, co jsem ale mohla čekat.
"Bello... já jsem vlkodlak."
"Co? Počkej... jako vážně?" Zeptala jsem se.
"Copak, nejsem pro tebe ten správný druh příšery?"
"Ale tak to není." Chytila jsem mu jeho hlavu do svých dlaní a přitáhla si jí k sobě.
"Bello..." V tom jsem ho políbila.
Pohled Jaka:
"Ahoj Bello, já... já ti to vysvětlím." Vykoktal jsem ze sebe.
"No to bys měl." Řekla s roztřeseným hlasem.
"Bello... nebojíš se mě, že ne?" Zeptal jsem se a opatrně se přiblížil, ona ustoupila a řekla:
"Samozřejmě že ne, proč bych měla?" Zeptala se s křečovitým úsměvem na tváři.
"Protože ustupuješ." Odpověděl jsem smutně. Poodstoupila ode mě a náhle narazila do dveří.
"Stalo se něco?" Zeptal jsem se.
"Ty se mě ptáš, jestli se něco stalo?Zeptala se s ironickým smíchem.
Bello..."
"Co?"
"Nikdy bych to neublížil, nikdy bych tě neopustil. Já... nejsem... Edward."
"Já vím, ale to co jsem viděla v lese a vlastně ani nevím co to bylo, mě vyděsilo až až."
"Myslím, že nemá cenu ti říkat, že to nic nebylo, že?"
"To máš pravdu, nemá." Řekla rozhodně, ale přesto vyděšeně.
"Tak dobře. Vzpomínáš si, jak jsem ti v La Push vyprávěl ten příběh..."
"Příběh o upírech?" Vyhrkla.
"Jo... už vím, proč si pamatuješ jen to."
"No a co s tím?"
"Věděla bys, kdyby sis pamatovala celý příběh."
"Tak mi ho řekni znovu."
"Bello, to nejde. On ani neví, že jsem u tebe, a kdybych mu to řekl, nepustil by mě k tobě, víš."
"A proč?"
"Protože jsi viděla něco, co jsi nepochopila a on ví, že ti to řeknu." Otočil jsem se a zamířil k oknu. Bella mě chytila jemně za ruku a čekala, až se otočím k ní. Já se však neotočil.
"Jaku."
"Co je?"
"Proč chceš jít?"
"Máš strach, nechci tě děsit."
"Neděsíš. Už ne?" Po těchhle slovech jsem se pomalu otočil a řekl jí to, řekl jí pravdu. Řekl jí, kdo jsem.
"Bello... já jsem vlkodlak."
"Co? Počkej... jako vážně?" Zeptala se.
"Copak, nejsem pro tebe ten správný druh příšery?"
"Ale tak to není." Chytila mi mou hlavu do svých dlaní a přitáhla si jí k sobě.
"Bello..." V tom mě políbila.
