3. kapitola
14. 12 2011 | 20.52
Pohled Rose:
Když jsem se vrátila z ložnice trochu lépe oblečená, sedla si zase vedle něj. Byl milý, když se snažil přivést mě na jiné myšlenky. Povídal mi o jeho rodné zemi. O Rusku. Po chvíli jsem si jemně opřela hlavu o jeho svalnaté rameno. Jen jsem chtěla cítit jeho vůni a teplo. Po chvíli jsem ale usnula. Zdálo se mi, že ležím s Dimitrijem na louce a navzájem se vpíjíme do očí. Pak se ke mě přiblížil a jemně mě políbil. Ten dotek byl tak opravdový. Dokonce jsem cítila jeho kolínskou. Citrusy smíchané s hořkou kávou. Když mě chtěl znova políbit, probudila jsem se. Dimitri stál ve dveřích a chtěl odejít. Nechtěla jsem aby odcházel. Nechtěla jsem být bez něj už ani minutu.
"Prosím, zůstaň." Vyskuhrala jsem rozespale.
"Tak dobře." Přisunul si křeslo k mé posteli a hlavu si otočil ke mě. Za chvíli usnul. A já celou noc pozorovala jeho dokonalý obličej.
"Jak já tě miluju." Zašeptala jsem, a jemně ho pohladila po vlasech. Cukl sebou, ale oči neotevřel jen se tak divně usmál. ‚Snad mě neslyšel‘ Říkala jsem si v duchu. Ve čtyři hodiny jsem vstala a šla udělat snídani. Slanina s vejcem, sýrem a toastem. Ještě jsem uvařila kávu a vše to dala na stůl. Pak jsem pomalu vešla do ložnice, abych vzbudila Dimitrije.
"Profesore, vstávejte."
"Hm." Zaskuhral zasněně.
"Profesore, musíte vstávat." Tentokrát jsem s ním jemně zatřásla. Zase nic. Tak jsem si řekla, že mu to donesu. Z kuchyně jsem vytáhla tác a jeho porci dala na talířek, ještě hrnek kafe. Když jsem chtěla otevřít dveře ložnice, Dimitri mě předběhl s trochu udiveným výrazem.
"To je pro mě?" Zeptal se nevěřícně.
"Včera ty, tedy vy, tak dneska já." A usmála jsem se na něj.
"Tos vážně nemusela."
"To hodláte cvičit nalačno?"
"Já nikdy nesnídám." Přiznal se.
"Tak dneska budete." Rozhodla jsem a tác mu vrazila do rukou.
"Dobře." Řekl poraženecky a šel si sednout ke stolu. Když jsme do snídali a já se převlékla, vyšla jsem z pokoje. Domluvili jsme se tak. Ale neměli jsme to dělat. Když jsem totiž vyšla z pokoje, někdo mi dal přes pusu ruku z navlhčeným kapesníčkem. Po chvilce zmítání jsem upadla do bezvědomí. Když jsem se probrala, byla jsem v autě s kouřovými skly.
"Ahoj Rose, jak se ti vede?" Chris?
"Chrisi, tohle nedělej. Dimitri mě bude hledat a..."
"... A zabije mě? Rose, věř mi, tam kde tě vezu ti nepomůže ani deset mrtvejch upírů."
"Dimitri není mrtvý upír. Je živý stejně jako já."
"Myslet si můžeš co chceš. Konec konců máš nárok si před smrtí myslet jen to nejlepší."
"Po... počkej, před... před smrtí? Ty mě chceš zabít?" Vykoktala jsem ze sebe.
"Ano, aby sis neotevřela tu svou pusinku."
Pohled Dimitrije:
Když jsem se dostal do světa snů a představ, zdálo se mi o Rose. Zdálo se mi, že jsme na louce a díváme se tomu druhému do očí. Po chvíli se ke mně přiblížila a vtiskla mi polibek na líčko.
"Ne to mi nestačí." Pošeptal jsem jí do ucha, překulil se na ni a vášnivě ji políbil. Líbilo se jí to. Krásně voněla. Voněla po mátě smíchané s citronem.
"Jak já tě miluju." Zaslechl jsem někde daleko. Po zbytek noci jsem spal bezesným spánkem.
"Profesore, vstávejte." Slyšel jsem daleko v mysli.
"Hm." Zmohl jsem se.
"Profesore, musíte vstávat." Někdo se mnou zatřásl, ale já tomu nevěnoval pozornost. Když mě na nose pošimral první sluneční paprskem, automaticky jsem vrhl pohled na Rosinu postel, která byla prázdná. Vrhl jsem se ke dveřím. Když jsem je otevřel stála v nich zaražená Rose s tácem plným jídla.
"To je pro mě?" Zeptal jsem se.
"Včera ty, tedy vy, tak dneska já." Nelíbí se mi, když mi vyká, ale je to tak lepší. Usmála se na mě tím svým jemným úsměvem.
"Tos vážně nemusela."
"To hodláte cvičit nalačno?"
"Já nikdy nesnídám." Přiznal jsem.
"Tak dneska budete." Rozhodla a tác mi vrazila do rukou.
"Dobře." A poslušně ji následoval do jídelny. Při snídani jsme se dohodli, že první půjde Rose a po
chvíli vyjdu z pokoje já. Po čtvrt hodině čekání jsem vylezl z pokoje číslo 525 a vydal se ke staré tělocvičně. Když jsem tam došel, po Rose ani stopy. Co se asi mohlo stát? Že by jí ten kluk unesl? Ne, to ne! Došlo mi to. Všechno mi to do sebe zapadlo. Rose někdo unesl. Jako střela jsem vběhl bez zaklepání do ředitelny a vše řekl ředitelce.
"Prohlásit za nezvěstnou ji můžeme až za 48 hodin. Je mi to líto."
"Tak to teda pěkně děkuju. Co když jí do té doby někdo zabije! Mám podezření, kdo by to mohl být. Rose, chci říct slečně Halové včera vyhrožoval jeden student. Byl jsem poblíž a slyšel jsem to."
"Profesore opakuji vám, je mi to líto, ale dřív nic udělat nemůžu."
"Tak běžte do háje!" Zakřičel jsem, vyběhl z ředitelny a dveře za sebou zabouchl. Nasedl jsem do auta a snažil jsem přijít na to, kam ji mohl odvést. Proč jsem dovolil, aby šla sama?
"Rose, proč zrovna ty, Rose?" Praštil jsem pěstmi do volantu, strčil klíček do zapalování, nastartoval a vyjel jsem na policii.
"Dobrý den, chtěl bych nahlásit únos." Vyhrkl jsem na policistu za přepážkou.
"Kolik uběhlo hodin od zmizení?"
"Asi hodina."
"Kolik je té osobě?"
"Je to dívka, je jí šestnáct, má černé dlouhé vlasy."
"Dobře, co měla na sobě?"
"Em... červené triko, rifle a světlou mikinu."
"Dobře. Prohlásit ji za nezvěstnou ji můžeme až za 48 hodin..."
"Co s tím proboha všichni máte?"
"... Ale... jelikož se jedná o takto mladou dívku, vyhlásím pátrání hned." Vzal telefon, zamumlal nějaké čísla a zavěsil.
"Můžu hledat s váma?"
"Jste její příbuzný?"
"Ne, totiž chci říct, jsem její přítel. Chodíme spolu." Zalhat tohle nebylo těžké.
"Dobře, ale necháte nás dělat svou práci."
"Ano, samozřejmě. Děkuju." Vyšel jsem z policejní stanice a nasedl do auta, když v tom jako bych slyšel Rose.
"Dimitri, pomoz mi. Jsem ve starém skladišti."