4. Kapitola
19. 12 2011 | 19.26
Pohled Rose:
Když jsme dojeli na místo, Chris mi zavázal oči. Vedl mě úzkou chodbou, kdy to zapáchalo po rzi. ‚Tady to znám. No ano, staré skladiště.‘ Uvědomila jsem si. Když za mnou zaklaply těžké ocelové dveře, někdo mi jemně rozvázal šátek a přisunul mi židli. ‚To není Chris. Ten není tak šlechetný.‘ Byla jsem napnutá jako struna, chtěla jsem vědět kdo je tak jemný na Chrisového vězně. Když vkročil do mého zorného pole, málem se mi zastavil dech.Callum. Můj nejlepší přítel Callum.
"Ty? Jak...jak jsi mohl? Proč?"
"Rose, nekřič. Ty mě neznáš. Pomůžu ti."
"Jo, do hrobu."
"Rose! Víš jak jsem ti říkal, že mám nějakou schopnost." Začala jsem se vracet v minulosti do doby, kdy mi Callum říkal, že má nějakou schopnost.
"Ahoj, Rose."
"Ahoj Callume."
"Jak se vede?"
"Jo, dobře, ale ty vypadáš divně. Není ti něco?"
"Ne, nic mi není."
"Callume, nelži. Známe se deset let. Tak mi snad můžeš říct, co se stalo."
"Tak jo. Ve škole, víš, moc jsem si přál, aby si učitelka vymkla kotník..."
"Callume!"
"No, to není to nejhorší."
"A co je teda horší?"
"Že se to stalo."
"Ale to nic nedokazuje. Mohla to být náhoda."
"Jo, asi máš pravdu."
Co když to tehdy nebyla náhoda. Co když vážně má nějakou schopnost.
"Ale Callume, lámání kotníků nám moc nepomůže."
"Rose, svou moc jsem si upevnil a rozšířil. Umím na dálku teleportovat zprávu, a naučím to i tebe."
"Mě?" Udivila jsem se.
"Podívej..."
"... Chápeš?"
"Jo." Když jsem se soustředila na Dimitrije jak mi řekl, v mysli se mi honila jen jedna myšlenka. ‚Dimitri pomoz mi. Jsem ve starém skladišti.‘ Když jsem, aspoň doufám, myšlenku poslala Dimitrijovi, svezla jsem se na pohovku jako vyždímaný hadr.
"Jsi v pohodě?" Zeptal se ustaraně Callum.
"Jo." Vydechla jsem jen.
"Už můžeš jít." Málem mě trefilo. Chris vešel neslyšně do místnosti a na Calluma zakřičel.
"Jo, už jdu." Odpověděl poslušně, mrkl na mě a odešel.
"Tak Rose, a co uděláme s tebou?" Cítila jsem, že něco není v pořádku.
Pohled Dimitrije:
Rose je ve skladišti. Rose je ve skladišti. S touhle větou jsem utíkal za tím policistou, který stál u přepážky. Jen co jsem otevřel dveře jsem na celou stanici zvolal:
"Je ve skladišti! Rose je ve skladišti!" Když mě četník uviděl, přiběhl ke mě a zatáhl k sobě do kanceláře.
"Zbláznil jste se? Nemůžete nám tady vyřvávat!" Obořil se na mě.
"Proboha, vy to nechápete! Rose, ta dívka, kterou jsem před pár minutami přišel ohlásit jako nezvěstnou, je ve starém skladišti!" Jen se na mě podíval jestli jsem v pořádku a zeptal se:
"Máte nějaký důkaz?" Tak to bylo moc.
"Cože? Vy chcete důkaz? Vy nevyjedete zabít toho grázla co mi ukradl Rose?"
"Milej pane, já potřebuju jasnej důkaz o tom, že je právě tam. Nemůžu jen tak vzít svý muže a jet do nějakýho skladiště."
"Dobře." Řekl jsem jen a odešel. Práskl jsem dveřmi stanice, nasedl do auta a jel do starého skladiště pro Rose. Znal jsem zkratky a tak jsem u skladiště byl za ani ne čtvrt hodiny. Vystoupil jsem z auta a rozrazil hlavní dveře. Samozřejmě se hned na mě vrhli dva chlápci, ale já, jakožto upír jsem je setřásl. Teď jsem se řídil podle Rosina pachu. Musel jsem projít skoro celé skladiště, než jsem došel před nehlídané dveře. Za nimi jsem cítil Rose. Dveře jsem rozkopl ve chvíli, když ten zmetek vytahoval pistoli. S ní se otočil na mě a zamířil.
