8. kapitola
25. 12 2011 | 13.15
Pohled Dimitrije:
"Ne... ne to já. Já zabila tu zkurvenou lidskou krysu." Řekla se znechuceným výrazem. Stále jsem nechápal, jak to mohla udělat.
"Ne Rose, to nemusíš. Nebraň mě. Oni stejně vědí, že jsem to udělal já, že?"
"Ano." Jeden z lovců vytáhl pistoli a zamířil mi na srdce.
"Ne!" Vykřikla a skočila přede mě v momentě, kdy lovec vystřelil.
"Rose!" Zakřičel jsem. Když mi padala do náruče. Ne, ne to není pravda! Nesmí umřít. Ne!
"Rose! Rose!" Křičel jsem a cítil, jak se mi slzy derou do očí.
"Rose, ne, prosím neumírej mi!"
"Tak jdem, nemusíš nám tady předvádět lítost." Řekl znuděně jedem z lovců a přistoupil s řetězy ke mě.
"Ne, prosím, nechte mě s ní, prosím!" Křičel jsem úzkostně.
"Řekl jsem, že jdeme!" Zařval již podrážděně a násilím mě zvedl ze země. Když jsem se snažil dostat z jeho sevření, přiskočili ke mě další tři lovci a povalili mě na zem. Po chvíli bojování jsem skončil svázaný. Dokud se za mnou nezavřeli dveře, díval jsem se na mou umírající lásku.
Pohled Rose:
Když se mi kulka zavrtala do břicha, bylo to jako by mě srazil kamion. Ta bolest byla nesnesitelná. Čekala jsem, že tvrdě dopadnu na zem, ale něčí ruce mě jemně chytily a položily
na zem. Dobrá vlastnost upírů, při zranění se ztlumí životní funkce. Musela jsem vypadat jako mrtvá. Všechny smysly ochably, jen sluch mi zůstal. Slyšela jsem všechno. Slyšela jsem Dimitrije, jak na mě křičí, abych neumírala, lovce jak křičí na něj, aby jim nehrál divadlo. Po chvilce jsem slyšela zápas, řinčení řetězu, a pak... otevírání dveří. Až pak mi došlo, že to může být naposled, co jsem ho viděla, ale nemohla jsem nic dělat. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela a čekala, až se zahojí mé rány, ale najednou vše utichlo. Bolest povolila a já necítila nic. Tak to je konec. Říkala jsem si. Takhle nějak musí vypadat smrt. Ale náhle jsem začala všechno cítit nanovo. Slyšela jsem svůj vlastní tep. Mohla jsem hýbat prsty. Po chvíli jsem se odhodlala otevřít oči. A já... viděla! Byla to ta nejkrásnější věc na světě. Ale štěstí jsem prožívala jen chvíli. Pak se mi začaly vracet vzpomínky na mé málem poslední chvilky. Chris. Dimitri. Lovci. Dimitri mě potřebuje. Potřebuje moji pomoc. Postavila jsem se na nohy a zjistila, že jsem strašně slabá. Takhle lovce nepřemůžu. Sedla jsem si na zem a začala přemýšlet. Pak mi to došlo. Ty legendy. Krvežíznivá monstra. Praví upíři. Krev.
"No jistě!" Zakřičela jsem radostně.
"Musím se přeměnit."
