14. kapitola
9. 01 2012 | 17.21
Pohled Dimitrije:
"Zapomeň!" Zařval jsem a vrhl se vpřed. Lovec to ale čekal a vypálil do mě čtyři dřevěné kulky. Já se v bolestech sesunul na zem, a jediné co si pamatuju je, že se nade mnou nakláněla Rose a prosila mě, abych přežil. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probudil, byl jsem v jakési kleci, uzamčené zámkem. To mě má zastavit? Zeptal jsem se sám sebe. Ale mělo to jistý háček. Když jsem chtěl do jedné ze stěn klece, zasáhl mě elektrický výboj.
"Ale, zlobivý upírek se nám probudil." Řekl dětinským hlasem jeden ze tří lovců.
"Co teď se mnou uděláte?" Zeptal jsem se poníženě.
"Půjdeš se podívat na svou krasotinku. Se šéfem má nacvičené představení." Řekl se smíchem další lovec.
"Jestli jí vy nebo ten šéf ublížíte, tak vám slibuju, že..."
"Že co?! Ty jsi tady a ona tam. Co uděláš?" Zeptal se rozčíleně lovec.
"Teď už pojď. Čeká se jen na nás."
Pohled Rose:
Je to už týden. Dlouhých sedm dní. Sedm dní zavřená v nějakém pokoji a každou noc znásilňována. Každou noc je to někdo jiný, kdo ze mě strhá oblečení a násilím si mě vezme. Jediné co mí pomáhá přežít je to, že si místo těch zrůd představím Dimitrijovu dokonalou tvář. Když jsem se dnes ráno probudila, našla jsem u postele, jestli se tomu dá říkat postel, nějakou krabici. Byla tmavě modrá a omotaná stuhou stejné barvy. Když jsem ji rozbalila, nemohla jsem uvěřit svým očím. V krabici byly krásné saténové šaty purpurové barvy s krajkami. Takže mě chtějí uplatit? Ne, to se jim nepovede. Já se tak snadno nedám. Šaty jsem vložila zpět do krabice a krabici zavřela. Nejsem žádná hlupačka, kterou někdo může tak snadno uplatit. V mysli jsem stále nadávala, když se s neuvěřitelným rachotem otevřely kovové dveře.
"Tak co kočičko, jak se ti líbí šatičky?" Zeptal se a pohladil mě po tváři. Pod jeho dotekem jsem se ušklíbla.
"Mě si neuplatíš, hajzle." Řekla jsem v klidu.
"To není úplatek."
"Tak co teda."
"Ty nechceš vypadat pěkně před svým upírem."
"Dimitri. Bude tam Dimitri?"
"Ano. Bude se na nás dívat, a třeba se i přidá."
"Přidá k čemu?"
"To je překvapení. Ale teď se už obleč. Hosté čekají." Nechápala jsem o čem to mele, ale poslechla jsem ho. Co jiného mi zbývalo? Kdybych se mu vzepřela, zase by mě znásilnil. I když mě znásilní tak jako tak. Když jsem byla hotová, zabušila jsem na dveře.
"Už jsi?" Ozvalo se znuděně z druhé strany.
"A-ano." Vykoktala jsem ze sebe.
"Tak jo." Povzdechl si jeden z lovců a začal odemykat zámek.
"O nic se nepokoušej, mám zbraň."
"Neboj." Když mě spoutal a vedl přes chodbu, postávali u stěn různí muži. Všichni se tak divně dívali. Až později jsem pochopila proč.
"Tak a jsme tady." Řekl vítězoslavně lovec a zabouchl za námi dveře. Ve stejnou chvíli se rozsvítily silné zářivky. Když jsem si prohlédla celou místnost, zjistila jsem, proč tolik lidí. Jedna celá stěna byla prosklená. Na druhé straně byly sedačky, a jen jedna odrbaná židle. Přemýšlela jsem, pro koho by mohla být. Když v tom jsem na druhé straně spatřila Dimitrije.
