20. 02 2011 | 12.52
Další kapitola za dva komentáře!!!
4. kapitola
Utekla s mého ústavu pro choromyslné!
Lhal bych, kdybych nepřiznal, že na mne tato slova zapůsobila jako blesk. Z některých podivných otázek, které mi ona podivná žena položila, jsem jen usoudil, že buď byla od přírody roztěkaná a rozháraná, anebo že nějaký náhlý úlek porušil rovnováhu její mysli. Nikdy mi však nepřišla na mysl představa naprostého šílenství, jakou obvykle spojujeme s pojmem ústavu pro choromyslné. Nic z její řeči nebo jejího chování tomu nenasvědčovalo a slova, jež onen neznámý pronesl k strážníku, mě ani nyní nepřesvědčila. Co jsem vlastně učinil? Pomohl jsem k útěku oběti nějakého nespravedlivého uvěznění nebo jsem přispěl k tomu, že se po Londýně svobodně pohybuje nešťastná bytost, jejíž činy mají podléhat dozoru? V rozrušeném stavu, v němž jsem byl, jsem nemohl čerpat další informace k výuce. Po celý zbytek noci jsem přemýšlel o oné nešťastné bytosti, o tom, kde asi vystoupila s drožky, co se s ní stalo, zda jí muži v bryčce vystopovali a zda se jí opět zmocnili. Bylo pro mne vysvobozením, když nadešla hodina mého rozloučení s Londýnem, s londýnskými žáky a přáteli a když jsem se mohl vydat na cestu za novými zájmy a novým životem.
Jel jsem vlakem do Carlisle, tam jsem měl přestoupit na lokálku jedoucí směrem k pobřeží. Mezi Lancastrem a Carlisle se však porouchala lokomotiva, takže jsem zmeškal spojení a musel několik hodin čekat, a když jsem konečně vystoupil na stanici, která byla nejblíže limmeridgeskému zámku, bylo již po desáté hodině večer. Kočí, který na mě čekal, byl mým pozdním příjezdem zřejmě rozladěn. Byl ve stavu oné vysoce uctivé nevrlosti, tak typické pro anglické služebnictvo. Jeli jsme pomalu naprostou tmou. Asi po jedenapůlhodinové jízdě jsem zdáli uslyšel hukot moře. Pak jsme vjeli na hladkou cestu, projeli napřed jednou a pak druhou branou a zastavili před zámkem. Přivítal mě důstojně se tvářící sluha, který mi sdělil, že se panstvo již odebralo na lože, a potom mě uvedl do velkého pokoje, kde jsem měl přichystanou večeři. Byl jsem příliš znaven a ani jsem neměl chuť hodně jíst a pít, a to tím spíše, že mě onen důstojně se tvářící sluha obsluhoval tak upjatě, jako by se k večeři byla dostavila celá společnost a nikoli pouze jediný člověk. Za čtvrt hodiny jsem se dal zavést do své ložnice, sluha mi oznámil: "Snídaně se podává v devět hodin," rozhlédl se po místnosti, zda je všechno v pořádku a tiše se vzdálil. "Nad čím budu celou noc přemýšlet?" pomyslil jsem si, když jsem sfoukával svíčku. "O ženě v bílém? O neznámých obyvatelích cumberlandského zámku?" Byl to neobvyklý pocit přemýšlet jako přítel nebo člen rodiny v domě, jehož obyvatele člověk nezná ani od vidění!
5. kapitola
Když jsem příštího jitra vstal a rozhrnul záclony, otevřel se mi veselý pohled na moře, rozprostírající se pod jasným srpnovým sluncem, a na vzdálené pobřeží Skotska, ohraničující modravý obzor. Krátce před devátou jsem sešel do přízemí. Onen důstojně se tvářící sluha z předešlé noci mě potkal, jak bloudím po chodbách, a zavedl mě do pokoje, v němž se podávala snídaně. Když jsem otevřel dveře, uviděl jsem nejprve bohatě prostřený stůl, stojící uprostřed dlouhé místnosti s mnoha okny. U nejvzdálenějšího okna stála, obrácena ke mně zády, žena vysoké a pěkné postavy. Neslyšela mě vcházet do pokoje, takže jsem se jí mohl chvíli obdivovat, a teprve pak jsem zarachotil židlí, abych upoutal její pozornost. Ihned se ke mně otočila. Její pohyby byly tak plny půvabu, že jsem se nemohl dočkat, až jí uvidím jasně do tváře. Vykročila od okna - a řekl jsem si: "Ta dáma má snědou pleť!" Popošla o několik kroku - a já jsem si řekl: "Ta dáma je mladá!" Přiblížila se ještě více - a tu jsem si řekl (s pocitem překvapení, jež se nedá vyjádřit slovy): "Ta dáma je ale ošklivá!"
Její pleť byla téměř tmavá a na horním rtu byla stopa knírku. Měla široká, výrazná mužská ústa i bradu, pronikavé a odhodlané hnědé oči a husté, jako uhel černé vlasy, padající ji neobvykle hluboko do čela. Její tvář, třeba otevřená, upřímná a inteligentní, postrádala ženské něhy a půvabu. Rozpor mezi touto tváří a jejím tělem, které mohlo sloužit za vzor sochařům, vyvolával pocit podobný onomu vám všem známému znepokojení, které pociťujete, když se ve spánku nedokážete vyrovnat s nadpřirozenostmi a rozpory snu.
"Tak vy jste pan Cullen?" otázala se mě s úsměvem. "Včera večer jsme se už vzdali veškeré naděje a šli v obvyklou hodinu spát. Omluvte mě za tento opravdový nedostatek pozornosti a dovolte mi, abych se vám současně představila jako jedna z vašich žaček. Podejme si ruce! Stejně k tomu musí dříve nebo později dojít, tak proč by k tomu nemohlo raději dojít dříve?"
Její hlas byl při tomto celkem neobvyklém přivítání jasný a příjemný. Ruku - spíše širokou, ale krásně utvářenou - mi podala ladným, přirozeným pohybem ušlechtilého člověka. Zdráhal jsem se, ne snad proto, že by se mi nelíbila, ale bál jsem se, co by řekla na mou tělesnou teplotu. Nakonec ve mně vyhrál gentleman a ruku jsem dámě podal. K mému údivu se jen zaujatě podívala, ale nic neřekla. Byla to pro mě ohromná úleva.