0:10. Hodin jak na kostele, měla bych jít spát, zítra vstávám na Chrobáka (aneb pokus za 60 Kč :D). A místo toho vymýšlím článek, protože jsem začala přemýšlet a trochu mě to vzalo...

Dneska jsem byla s Radkou a Kačou v pizzerce. Jo, měla jsem se učit, ale odreagování třeba. Zezačátku bylo fajně, smály jsme se, povídaly nové drby...Pak mě to přešlo a začala jsem se dívat jinýma očima. Neříkám, že já jsem nějak moc dospělá nebo tak něco, ale někteří lidi jsou vážně infantilní. A mi to pomalu začíná lézt na nervy.  Snad už ve dvaceti vím, jak se chovat, co říkat... Je zajímavé, kolik věcí jsem si na dnešním posezení uvědomila. Třeba to, jak je to přátelství vrtkavé. Zvláštní...Radku znám od svých 6 let, mám ji moc ráda a neumím si představit, že bysme se spolu nebavily. Tak proč ona dává najevo takovou povýšenost? Cokoliv jsem řekla, připadala jsem si jak naprostý idiot, co si vůbec dovoluju na něco se zeptat, ona přece jezdí se svýma kámošema na dovolené, co by dělala s náma? " A na vodu? Máš ty rozum? Já radši k moři...s lidma, s kterýma si rozumím, vždyť s váma už si pomalu nemám co říct..." Proč to tak je? Vždyť na chatě bylo tak fajn...je to tím, že teď se už vidíme tak hrozně málo jako banda? Že má každý svých vlastních problémů  a starostí dost a že když se sejdem, nemáme jaksi téma k hovoru? Předtím jsme spolu taky nebyli tak často, a přece to bylo jiné. Upřímnější. Možná stárneme, dospíváme a už nejsme ty naivní, bezelstné děti, které si malovaly svět narůžovo. Ne, to bude asi jenom moje zklamání nad tím, že už to není jako dřív. Že jako třída ze ZŠ jsme se sešli akorát Tomášovi na pohřbu...a to je to, nad čím bychom se měli zamyslet. Život je moc krátký na to, abychom se jenom náhodně potkali, letmo pozdravili a možná prohodili pár nic neříkajících frází. Jenže nikdo nemá čas. Každý má spoustu učení, spoustu práce a málo peněz na to, aby si šel sednout s bývalou třídou do hospody a probral, co je nového. Každý má své priority, každý jiné. Někdo pivo, někdo značkové hadry, někdo vzdělání a někdo jde do práce. Všichni volají po srazu, ale když něco zorganizuju, přijde polovina, jestli vůbec. Ostatní nemají čas. A to je možná ono. Člověk nikdy neví, kdy se ztratí...a je třeba využít každé dostupné chvilky, kdy můžeme být s těmi, koho máme rádi. A říkat jim to. Říkat jim to často, aby se nestalo to, co jsem řešila, když jsem se v kostele dívala na rakev, rozesmátou fotku a před ní a hlavou mi letělo, že to byl tak fajn kluk a já jsem to ani nestihla pořádně poznat...

Cítím, že je ztrácím. Všechny ty, které mám ráda a kteří pro mě stále něco znamenají. Hodně znamenají. Mám Lukyho. Mám Kristýnku. Ale to je tak asi všechno. Luky o mě ví všechno a Kika taky. Jsou lidé, kteří se na vás nevykašlou a volají vám i desetkrát denně, aby třeba jenom probrali nový drb nebo aktuální vztahový problém. Já ji mám a jsem za to moc ráda. Na úkor toho ale cítím, že ztrácím Terku, pokud už jsem ji neztratila úplně. Ano, je to tím, že změna je tu s námi pořád a někdy se stane tak nenápadně, že ji ani nepostřehneme. Nová škola, nové zážitky, nové problémy a 60 km daleko. Nic není černobílé a mi je jasné, že na ni žárlí. Vypadá to, že jsem ji možná vyměnila, ale tak to není, nikdy jsem to tak nechtěla, ale asi to tak musí být, buď ta nebo ta. Vždyť už i náhodný kolemjdoucí o ní ví víc než já, údajně nejlepší kamarádka! Jo, nesouhlasím se vším, co dělá, jak se chová, jak se chovají jiní...ale pořád ji mám ráda, i když jsou chvíle, kdy mi leze šíleně na nervy, ovšem věřím, že já jí taky. Možná, že povánoční příhoda to všechno zkazila, možná ne, kdo ví. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... O Radce už jsem psala, přijde mi strašně povýšená, přitom taková nikdy nebyla. Janu skoro nevidím, je pořád nemocná nebo se učí. Míša? Po všem, co se stalo už se spolu dokážeme zase bavit, pracujeme spolu. Ale jako dřív už to nikdy nebude. Až teď jsem to pochopila. Mezi námi je propast, časová prohlubeň, kterou už nelze překročit... A pár lidí ze školy? Peťa, Klárka s Kristýnou, Barča? Mám je ráda, hrozně moc. Jsou daleko a jsou to spolužačky, kterým se nesvěřujeme s tím, že nás milý naštval, ale stejně jsou tady a někdy mě překvapuje, že právě ony, které mě neznají ani rok, přesně ví, co udělat, jak mě rozesmát a zlepšit náladu a hlavně...udělají to. Ví to možná lépe než ti, které znám už odmala, kteří mají své životy a nezajímá je nikdo takový, kdo si na facebook hází melancholické statusy. Někteří lidé naším životem jen projdou. Někteří zůstanou napořád. Škoda jen, že to nevíme dopředu...Třeba bychom se zachovali jinak. A třeba je to osud. Přátelství je třeba si pěstovat. A naučit se odpouštět.

P.S.: Tento článek jsou moje myšlenkové pochody, rozhodně není myšlen špatně ani namířen proti osobám v něm zmíněných.