Jednotlivé stupně šikanování

V každém kolektivu, zejména mužském, proběhne hned po jeho ustavení testovací fáze, kdy dojde k rozdělení na silné a slabé. Slabí se dostávají na konec hierarchického žebříčku a stávají se terčem šikanování.

Kolář (1997)[1] popisuje pět základních stupňů šikanování.

1. V prvním, počátečním a nejmírnějším stupni, se jedná zejména o ostrakizaci a izolaci postiženého jednotlivce. Oběť nemá žádné kamarády a nikdo ji nebere vážně. Komunikace probíhá převážně znevažujícím způsobem. Oběť je zesměšňována, její vyvolání k tabuli vyvolává atmosféru nadcházející výborné zábavy. Třída propuká ve smích již při prvních slovech oběti. To se logicky projeví i na výkonu oběti u tabule. Špatná známka na sebe nenechá dlouho čekat. Očekávání třídy je tak vrchovatě naplněno. Psychické rozpoložení přihlížejících se podobá rozpoložení obecenstva římských cirků při gladiátorských zápasech. Tomuto stavu nezřídka nahrává i pedagog, který v neuvědomělé snaze zavděčit se třídě oběť sám ironizuje. Třída tak nabývá dojmu, že oběť je jakousi lovnou zvěří, vůči níž je dovoleno vše. Na účet oběti se dále konají různé "přátelské" legrácky a vtípky. Když se oběť ohradí (v počátečních stádiích nemá ještě zcela zničenou sebedůvěru), je jí vytknuto, že nerozumí legraci a nemá smysl pro humor. Na úkor oběti se dále spřádají různé drobné intriky[2].
2. Druhý stupeň je již tvrdší. Když si agresoři otestují situaci a zjistí, kam až mohou zajít, zkoušejí přitvrdit. Všechny vzorce chování z prvního stupně se vystupňují. Spouštěcím momentem pro toto vystupňování může být nějaká zátěžová situace, například lyžařský výcvik nebo brigáda. Agresoři se odhodlají k prvnímu fyzickému napadení oběti a vychutnávají zážitek moci, strachu a bolesti oběti. Zjistí, že je toto jednání energizuje a přináší jim velkou úlevu v jinak neveselé situaci. Tento stav pak přetrvává i po návratu do normálního rytmu života[3].
3. Ve třetím stupni dochází k vytvoření jádra. Agresoři začínají šikanovat již systematicky oběti, které byly pro tuto roli vybrány v předchozích dvou stupních. Šikanování nabývá rovněž organizovanosti. Rozdělení rolí je již pevné. Pokud se nyní nevytvoří silná pozitivní podskupina, jsou vytvořeny předpoklady pro to, aby se šikanování stalo normou celé skupiny[4].
4. Ve čtvrtém stupni dochází k přijetí norem agresorů většinou, stávají se nepsaným zákonem. Sílí tlak ke konformitě na dosud neangažované členy skupiny. Dochází k vytvoření alternativní identity, alternativních zákonů. Původně nesouhlasící a neangažovaní členové skupiny se stávají konformní, případně se aktivně zapojují. Zde působí jednak strach z toho, že v případě, že by zůstali stranou, by na sebe mohli upoutat pozornost agresorů a zaujmout pozice obětí a jednak zde působí již zmíněná teorie kognitivní disonance. Podle této teorie je nutné, aby si jedinec racionalizoval svůj pasivní přístup z důvodu zachování osobní integrity. Svalení viny za situaci na oběť pomáhá přelstít případné výčitky svědomí[5].
5. V pátém, nejpokročilejším stupni již totalitní ideologie plně vítězí. Role jsou rozděleny na otrokáře a otroky. Nastupuje stadium totálního vykořisťování, dochází ke stálému nárůstu a zdokonalování násilí. V tomto stadiu se objevuje také psychická manipulace ve velmi propracované podobě. Tato manipulace, v níž agresoři dovedně manipulují strachem, vinou, sebeúctou a dalšími duševními veličinami nabývá až charakteru hypnózy a působí přes vědomí i nevědomí. Násilná indoktrinace, k níž zde dochází, má svou paralelu v metodách psychické manipulace a indoktrinace v totalitních státech. Vyskytuje se například známá hra na hodného a zlého policajta[6],[7].

Zmíněná teorie kognitivní disonance působí u všech zúčastněných jedinců. Působí u oběti, protože pro oběť je z důvodů duševní hygieny velmi obtížné přiznat si své postavení. Raději tedy předstírá, že celou věc chápe jako legraci a agresory označuje jako kamarády, v pokročilejších stadiích se s nimi může dokonce i identifikovat. Tato teorie působí i u agresorů - oběť si podle nich svůj úděl zavinila sama tím, že je nekamarádská, nekolegiální, že je srab atd., působí i u původně neangažovaných členů skupiny. Oběť si svůj osud podle tohoto mechanismu plně zasluhuje pro své domnělé poklesky. Pedagogové rovněž viní oběť - oběť s nikým nevyjde (kognitivní disonance), srab má dostat zabrat, je to jen taková legrace.

Oběť pod tlakem se opravdu začíná chovat divně, křečovitě, neuroticky. Učitelé žáka sami často ironizují a tím nahrávají agresorům. Přinejmenším projevují těžkou nedůvěru. Nejčastější jejich reakce jsou - to snad přeháníš, když ty s nikým nevyjdeš, zamysli se, jestli chyba není v tobě, všichni okolo tebe jsou blbí a ty jediný chytrý... Prostě takový jedinec je často omega i pro učitele a nezřídka dokonce i v rodině.