2.6 Zvládání šikany

Z výše uvedené teorie i příběhu Julie Moravcové vyplývá, že přestože se o šikaně hodně hovoří i píše, učitelé i vedení školy si s ní často neví rady, její existenci popírá a snaží se ji všemožně bagatelizovat. Je zřejmé, že abychom mohli šikanu alespoň částečně zvládat a zabránit jejím nejhorším výstřelkům (úplně to nepůjde nikdy), musíme si nejprve existenci šikany připustit. Poté je třeba, abychom se v rolích učitelů či rodičů snažili stanovit, zda v naší třídě šikana probíhá, či zda je dítě šikanováno.

 Jakmile si připustíme, že šikana existuje, můžeme s velkou pravděpodobností usuzovat na její výskyt podle následujícího výčtu přímých či nepřímých příznaků:

Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:

• Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
• Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
• O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
• Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
• Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
• Stává se uzavřeným.
• Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
• Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
• Zašpiněný nebo poškozený oděv.
• Stále postrádá nějaké své věci.
• Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
• Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
• Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.
• Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
  (Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)[1]

 Příznaky šikanování:

• Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
• Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
• Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
• Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu.
• Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
• Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
• Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!"
• Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
• Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
• Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
• Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
• Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
• Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma. Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)
• Dítě se vyhýbá docházce do školy.
• Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku[2].

 

Přímé znaky šikanování mohou být např.:

• Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou nebo "legrací" zranitelný.
• Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
• Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
• Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim podřizuje.
• Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
• Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
• Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout[3].

Odhalení šikany bývá někdy velmi obtížné i pro zkušeného pedagoga. Nejzávažnější negativní roli při jejím zjišťování hraje strach, a to nejen strach obětí, ale i pachatelů a dalších účastníků. Strach vytváří obvykle prostředí "solidarity" agresorů i postižených.

Pro vyšetřování šikany lze doporučit strategii prováděnou v těchto pěti krocích:

1.  Rozhovor s těmi, kteří na šikanování upozornili a s obětmi.

2.  Nalezení vhodných svědků.

3.  Individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky (nikoli však konfrontace obětí a agresorů).

4.  Zajištění ochrany obětem.

5.  Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi.

Při výbuchu brutálního skupinového násilí vůči oběti, t. zv."školního lynčování" je nutný následující postup:

1.  Překonání šoku pedagoga a bezprostřední záchrana oběti.

2.  Domluva pedagogů na spolupráci a postupu vyšetřování.

3.  Zabránění domluvě agresorů na křivé výpovědi.

4.  Pokračující pomoc a podpora oběti.

5.  Nahlášení policii.

6.  Vlastní vyšetřování.

 Účastní-li se šikanování většina problémové skupiny, nebo jsou-li normy agresorů skupinou akceptovány, doporučuje se, aby šetření vedl odborník-specialista na problematiku šikanování (z pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, diagnostického ústavu, krizového centra apod.)[4]