Otázky a odpovědi - SMK - Politická komunikace
1. Politika, komunikace a ideologická kontrola – pojem, pojetí a modely politické komunikace, liberální koncepce demokracie a průmysl vytváření veřejného mínění
Pojem politická komunikace:
Politika neexistuje mimo oblast lidské činnosti, různých způsobů vzájemné součinnosti jejích nositelů, vně komunikačních procesů, spojujících, napravujících a inovujících veřejno-politický život. Politická komunikace je osobitým sociálně-informačním polem politiky. Její rolev politickém životě společnosti je srovnatelná, podle obrazného vyjádření francouzského politologa J. M. Cottereta, s významem krevního oběhu pro lidský organismus. Politická komunikace představuje sama o sobě souhrn procesů komunikačních výměn, předávání politických informací, strukturujících politické dění a přidávajících jí nové významy.
V pracích, zaměřených k problémům politické komunikace, se stále častěji objevují termíny z oblasti obecné teorie systému a kybernetiky.
Obvykle se rozlišují tři základní způsoby politické komunikace: skrze neformální kontakty, skrze společensko-politické organizace(instituce), a skrze prostředky masové komunikace. Ovšem k nim je třeba připojit i zvláštní komunikační situace a akty. "V politické komunikaci" – říkají autoři anglo-amerického Slovníku politické analýzy", - obvykle máme případy s napsaným nebo proneseným slovem, ale může probíhat i pomocí různých aktů, symbolů a signálů, prostřednictvím kterých se předává smysl. Významnou svojí částí politická komunikace tvoří sféru kompetencí speciálních ústavů a institucí, jako například prostředky masové komunikace, státních informační agentury a politické strany. Tím více ji nacházíme ve všech oblastech sociální komunikace, od besed tváří v tvář po jednání v budovách národních zákonodárných orgánů.
Za počátek studia – výzkumu jevů politické komunikace v rozvinutých zemích můžeme počítat výzkumy propagandy během první světové války. Nicméně fundamentální práce v této oblasti, stejně jako i samotný termín "politická komunikace", se objevily teprve koncem 40. a počátkem 50. let minulého století. Vydělení výzkumů politické komunikace v samostatné zaměření, spojené s používáním formalizovaných metod systematické analýzy, nastává v 50. – 60. letech – doba stanovení obecné teorie systému jak interdisciplinární logicko-metodologické koncepce výzkumu složitě strukturovaných objektů rozmanité přírody, a také střemhlavého rozvoje kybernetiky – oblasti vědy, podávající nejšířeji (nejobecněji) zákonitosti procesů informačního toku a vazeb v technických, biologických, lidsko-strojových, ekonomických i sociálních systémech.
Modely politické komunikace:
Před půlstoletím americký politolog Lasswell představil svoji znamenitou stať, která dala základ výzkumům politické komunikace, vycházeje z logického schématu: "Nejvhodnější způsob popisu komunikačního aktu sestává v tom, dát odpověď na následující otázky: Kdo? Co hlásá? Jakým kanálem? Komu? S jakým výsledkem?".
Později byla tato konstrukce nazvána Lasswellova formule.
Lasswellova formule traktuje politickou komunikaci především jako imperativní, podněcující proces: "odesílatel" v tom nebo jiném stupni se snaží prokázat vliv na "adresáta". Mezitím jí přisuzuje jeden nesporný předpoklad, který spočívá v tom, že předávané obsahy vždy provokují definovaný požadovaný efekt. Tento model má tendenci zveličovat výsledné působení předávaných obsahů, zvláště je-li řeč o prostředcích masové komunikace.
Na vytěžení raných modelů komunikačních procesů měli velký vliv ideje C. Shannona, známého matematika a jednoho ze zakladatelů informační teorie. Zabýval se řešením inženýrsko-technických problémů spojených s problémy předávání informací různými kanály spojení.
Shannonův model
Popisuje komunikaci jako lineární a jednosměrný proces. Nejprve zdroj informací vydá obsah, který potom postupuje k vysílači, kde přijímá formu signálu, adaptovaného na přenos po kanálu spojení, vedoucí k přijímači. Přijímač rekonstruuje obsah z obdrženého signálu. Potom vyslaný obsah dostihuje adresáta. V procese předávání signálu se obvykle objevují šumy, čili poruchy – rušení, které vznikají například při současném předávání několika obsahů jedním kanálem. Navršením poruch dochází k tomu, že předávaný a přijímaný signál nejsou jeden jako druhý. Obsah vyslaný zdrojem obsahu a obsah který obdržel adresát rovněž budou mít různé obsahy, a někdy i zcela jiný smysl.
Na rozdíl od Lasswella je Shannonův model mnohem blíže realitě.
Při sledování evoluce způsobů politické komunikace je základní akcent dáván na analýzu vztahů řídících a řízených v komunikačním plánu. J.-M. Cottеret navrhl zkoumat je v následujícím paradigmatu:
1 – Vztahy identity. Řízení samotnými řízenými.
2 - Vztahy spojení (začleňování). Všichni řídící jsou členy politického uskupení, ale ne
všichni řízení jsou členy vedoucí skupiny. Tyto vztahy v sobě obsahují vzájemně se
pronikající a vzájemně působící řídící a řízené.
3 – V podmínkách rozšiřujícího se politického společenství mezi řídícími a řízenými vznikají
prolínající se vztahy(průsečíky). Třída řídících se částečně odděluje od třídy řízených
V řadě modelů politické komunikace se obrací pozornost na roli elity, která uskutečňuje svoji vládu na ostatní částí společenstva ne bezprostředně, ale skrze dílčí kolektivy – byrokratický aparát.
Podstatu změn v oblasti politické komunikace, které umožňují překonat dominanci a tvrdou kontrolu odesílání informací adresátům, dostatečně přehledně ilustruje modely alternativních druhů pohybu informací, představený holandskými výzkumníky J.L., Bordewijkem a B.Kaamem.
1) Model vysílání – předpokládá rozšíření informace z centra současně mnoha abonentům na periferii. S touto situací se setkáváme poměrně často: například během přednášky, když jsou posluchači soustředěni do jednoho auditoria, a také v případě audio-video.vysílání, kdy některé obsahy současně přijímá dostatečně velké množství lidí, nacházejících se v různých místech. Charakteristickými rysy daného modelu jako typické jednostranné komunikace jsou malá možnost osobní zpětné vazby, a také ta okolnost, že čas a místo komunikace je dáno odesílatelem.
2) Dialogický model – se vztahuje k případu rozšíření informace v reálné komunikační síti: jednotlivci komunikují mezi sebou, ignorují centrum a prostředníky a samostatně vybírají čas, místo a téma informační výměny. Charakteristický rozdíl dialogického modelu spočívá v tom, že předpokládá osobitou "horizontální shodu(rovnost)" účastníků informační výměny, v protikladu k "vertikálnímu principu"řídící – podřízení".
3) Konsultační model – je spojen také s velkým množstvím situací, při kterých jedinec, nacházející se na periferii komunikační linie, hledá nepostradatelné informace v centrálním informačním skladu. Na rozdíl od modelu vysílání zde místo a čas konsultací a také téma obsahu neurčuje centrum, ale periferní uživatel, mající maximální svobodu.
4) Registrační model pohybu informací – je protikladem konsultačního modelu. V něm centrum požaduje a dostává informace od periferního zdroje. Daný model je modifikován například v situaci, kdy je jedinci znemožněn přístup k centrální bance informací a také při automatickém záznamu telefonních obsahů, ve všech systémech elektronické signalizace a sledování. Přitom soustředění informací v centru často probíhá mimo přání jedince či bez souhlasu s ním.
V pracích, zaměřených k problémům politické komunikace, se stále častěji objevují termíny z oblasti obecné teorie systému a kybernetiky. Avšak, nakolik podobné přejímání ne vždy můžeme nazvat korektním, jeví se nevyhnutelným v daném stupni uspořádat i samotný "systémově-kybernetický" pojmový aparát, používaný v politické vědě.
V kvalitě výchozího bodu můžejme používat termín aktivního elementu, označující libovolný objekt okolního světa, který určitým způsobem závisí na druhých objektech a, současně, určitým způsobem působí na druhé objekty. Množství dalších objektů okolního světa nazvěme prostředím daného elementu. Podle světa politické reality aktivními elementy jsou politické subjekty: jedinci, sociálně-politická společenství a instituce, ve vztahu ke kterým okolním sociálním prostředím je společenství jako celek.
Vyjděme tedy ze tří následujících předpokladů:
1 – Prostředí působí na aktivní element W, vyvolává v něm některé stavy přesně vymezeného druhu, například určitou teplotu, magnetické pole, pohnutí, politický akt. Další směry tohoto stavu x1, x2, .....xn se v systémově kybernetické terminologii označují jako vstupní koordináty neboli vstupy elementu W.
2 – aktivní element W působí na prostředí, přijímá některé stavy přesně vymezeného druhu, například teplotu, magnetické pole, pohnutí, politický akt. . Další směry tohoto stavu y1, y2, .....yn se v systémově kybernetické terminologii označují jako výstupní koordináty neboli výstupy elementu W.
3 – Aktivní element W má v krajní míře jeden vstup a jeden výstup.
Předpoklady 1 a 2 jsou ekvivalentní přesvědčení, že aktivní element W se jeví jako "poměrně izolovaný", to znamená , že jeho kontakt s prostředím se uskutečňuje pouze prostřednictvím jeho vstupů a výstupů. Předpoklad 3 se týká elementů bez vstupů a výstupů, podobné Leibnitzovým monádám, a také elementy mající pouze vstupy, nebo pouze výstupy, nebo, jak jsou často nazývány, "pouze pasivní" a "pouze aktivní" elementy: v souladu s předkládaným schématem každý pozorovatelný element skrze své vstupy "přijímá" postupy prostředí, a skrze své výstupy vysílá postupy do prostředí. Z tohoto obrazu budeme dále vycházet a předpokládat, že subjekt politiky představuje aktivní element W, mající m vstupů a n výstupů, kde v celkovém množství počet vstupů se nekryje s počtem výstupů.
Obr. 1
Obrázek 1
Očividně, aktivní elementy mohou působit jeden na druhý, přičemž, v souladu s předpoklady 1 a 2, pouze skrze své vstupy a výstupy, to znamená že element W1 může působit na element W2 pouze tak, že element W2 skrze své vstupy přijímá stavy všech nebo některých výstupů W1. Jinými slovy, některé výstupní signály elementu W1 se stávají vstupními koordinátami, měnícími stavy elementu W2, to znamená že obsahují významnou informaci pro W2. Taková změna výstupních signálů elementu W1 ve vstupní signály elementu W2 se nazývá komunikace neboli vazba elementu W1 s elementem W2. Přitom W1 může být spojen s W2 prostřednictvím všech svých výstupních signálů – obr. 2A, tak pouze některých z nich – obr. 2B. Obvykle při studiu komunikace máme v patrnosti pouze vektorové souhrny významné pro každý element signálů – obr 3.
Obrázek 2
Obrázek 3
Přijímaje úhly pohledu, že vzájemné působení libovolných elementů, v tomto smyslu subjektů politiky, jak jednoho s druhým, tak i s vnějším prostředím má informační charakter, poukazujeme, že v systémově-kybernetickém prostředí informace, v podstatě, vystupuje jako nějaké kategorie ideálního řádu, jako kategorie rozumová. Podle N. Winnera "informace – je označení obsahu, získaného z vnějšího světa v procesu našeho přizpůsobování se světu a přizpůsobování se našich citů". Takovou definici těžko nazvat taxativní dokonce z pohledu kybernetiky, protože má výrazný antropologický odstín a neobsahuje například oblast procesů informační výměny mezi součástmi digitálního přístroje. Nicméně daná definice svou snahou je blízká pokusům odhalit kategorii "informace" skrze vzájemné působení jistého libovolného aktivního elementu s okolním prostředím, nebo skrze reflex. V daném případě reflexem z pozice kybernetiky i obecné teorie systémů můžeme vnímat v dialektickém společenství jednoho s druhým proces i výsledek vzájemného působení elementu s vnějším světem, které vede ke změně postojů elementu ve shodě s libovolnými stranami vnějšího dění, řečeno jazykem kybernetiky spojení. Tehdy proces získávání a reflexe aktivním elementem spojení z vnějšího prostředí a výsledek tohoto procesu, vnímáno v dialektickém společenství jednoho s druhým, popisuje obsah kybernetické kategorie "komunikace" (communication").
Vycházeje z výše uvedeného informaci můžeme charakterizovat jako kybernetickou kategorii, znamenající obsah komunikace. Přitom postupujíce k aktivnímu elementu "vstupní" informace představuje obsah spojení, a významná informace, měnící postoje elementu, obsahuje reflexi tohoto spojení, nebo, přiměřeně, obsah reflexe elementu "vstupní" informace.
Jestliže všechny nebo některé výstupní informace elementu W1 se stávají vstupními signály elementu W2 a, kromě toho, všechny nebo některé signály elementu W2 se stávají vstupními signály elementu W1, pak říkáme, že mezi elementy W1 a W2 existuje zpětná vazba. – obr. 4 A, B.
Toto pojetí může znamenat i mnohem složitější druh komunikace, kdy, například, výstupní signály elementu W1 jsou vstupními signály elementu W2, výstupní signály W2 – vstupními signály ještě jednoho elementu W3, a již ve své řadě výstupní signály W3 – vstupními signály W1. – obr. 5
Obrázek 4
Obrázek 5
Zpětná vazba, čili dvoustranná informační výměna, hraje zvláště důležitou roli v procesech řízení (administrace), tedy i v oblasti politiky. "Vstupujíce do kontaktu s druhým člověkem" – říká Winner – "já vysílám jemu signál, a když on vstupuje v kontakt se mnou, vrací mi podobný signál, obsahující informaci původně dostupnou jemu a ne mě. Řízením aktivit druhého člověka já vysílám jemu signál, a , přestože je tento signál dáván imperativní formou, technika komunikace v daném případě se neodlišuje od techniky komunikace při vysílání signálu faktu. Navíc, aby řízení bylo aktivní, musím sledovat mnohé od něj postupující signály, které mohou ukazovat, že příkaz byl přijat a je plněn". Takto, z pohledu systémové kybernetiky, se odehrává jednotlivý akt komunikace, jehož výsledkem je cílená změna postojů elementu nebo souboru elementů. A tak i politické řízení můžeme definovat jako jednotlivý akt komunikace.
Nezřídka jakýkoli aktivní element, tedy subjekt politiky, bývá spojen s více než jedním aktivním elementem. Přesně tak, že více než jeden elementů může být spojeno s daným elementem. V takových případech mluvíme o rozvětveném spojení, přičemž v prvním případě se jedná o rozvětvení výstupů – obr 6A a v druhém – rozvětvení vstupů – obr. 6B. Jednou různorodých typů dané komunikace je hierarchické spojení(vazba), zkrátka hierarchie, která je charakterizována uspořádaností, organizací vzájemného působení mezi jednotlivými úrovněmi elementů po vertikále – obr 7. Podobné mnoha úrovňové vazby, sdružující v elementech "malé organizace", se často stávají objektem výzkumu a zájmu politologie a dalších sociálních věd: Svobodné federace starého Řecka, Svatá Říše Římská, Švýcarská konfederace, USA a další spojené státy, SSSR – to jsou příklady hierarchických organizací v politické sféře.
Obrázek 6
Obrázek 7
V širokém smyslu, podle známého amerického politologa L Laye, "politickou komunikací rozumíme ne jednostranný směr signálů od elit k masám, ale celý okruh neformálních komunikačních procesů ve společnosti, které vykazují různé vlivy na politiku.
Obvykle se rozlišují tři základní způsoby politické komunikace: skrze neformální kontakty, skrze společensko-politické organizace(instituce), a skrze prostředky masové komunikace. Ovšem k nim je třeba připojit i zvláštní komunikační situace a akty. "V politické komunikaci" – říkají autoři anglo-amerického Slovníku politické analýzy", - obvykle máme případy s napsaným nebo proneseným slovem, ale může probíhat i pomocí různých aktů, symbolů a signálů, prostřednictvím kterých se předává smysl. Proto ke komunikaci je třeba přidat i různé symbolické akty, jako je pálení výzev, účast ve výborech, politická vražda nebo vydávání různých soudů do celého světa. Významnou svojí částí politická komunikace tvoří sféru kompetencí speciálních ústavů a institucí, jako například prostředky masové komunikace, státních informační agentury a politické strany. Tím více ji nacházíme ve všech oblastech sociální komunikace, od besed tváří v tvář po jednání v budovách národních zákonodárných orgánů.
2. MODELY POLITICKÉ KOMUNIKACE ( rozsáhlejší informace)
Před půlstoletím americký politolog Lasswell představil svoji znamenitou stať, která dala základ výzkumům politické komunikace, vycházeje z logického schématu: "Nejvhodnější způsob popisu komunikačního aktu sestává v tom, dát odpověď na následující otázky: Kdo? Co hlásá? Jakým kanálem? Komu? S jakým výsledkem?".
Později byla tato konstrukce nazvána Lasswellova formule. Její grafická interpretace je na obr. 8.
S jakým výsledkem? Efektivita Komu? Adresát Jakým způsobem? Prostředí. Co vysílá? Obsah Kdo? Komunikátor
Obrázek 8
Později bylo toto jednoduché schéma aplikováno k ilustrování základních problémů v zorném poli pozornosti komunikačních průzkumů. Avšak mnozí výzkumníci, nezavrhujíce praktický užitek Lasswellovy formule, spravedlivě namítali, že ona je zjednodušením. Někteří z nich navrhovali zdokonalit tento model, doplňujíce jej novými komponenty. Tak, podle R. Braddocka, popis komunikačního procesu musíme doplnit ještě o dva principiálně důležité momenty: za jakých okolností a s jakým cílem se vše odehrává. Předložená varianta "rozšířené" Lasswellovy formule je na obr. 9.
Obrázek 9
Lasswellova formule traktuje politickou komunikaci především jako imperativní, podněcující proces: "odesílatel" v tom nebo jiném stupni se snaží prokázat vliv na "adresáta". Mezitím jí přisuzuje jeden nesporný předpoklad, který spočívá v tom, že předávané obsahy vždy provokují definovaný požadovaný efekt. Tento model má tendenci zveličovat výsledné působení předávaných obsahů, zvláště je-li řeč o prostředcích masové komunikace.
Na vytěžení raných modelů komunikačních procesů měli velký vliv ideje K. Shannona, známého matematika a jednoho ze zakladatelů informační teorie. Koncem 40. let minulého století se zabýval řešením inženýrsko-technických problémů spojených s problémy předávání informací různými kanály spojení. Tím více jeho grafická interpretace komunikačního procesu prakticky okamžitě přilákala pozornost politologů a specialistů v oblasti prostředků masové komunikace.
Shannonův model
Popisuje komunikaci jako lineární a jednosměrný proces – obr. 10 - . Nejprve zdroj informací vydá obsah, který potom postupuje k vysílači, kde přijímá formu signálu, adaptovaného na přenos po kanálu spojení, vedoucí k přijímači. Přijímač rekonstruuje obsah z obdrženého signálu. Potom vyslaný obsah dostihuje adresáta. V procese předávání signálu se obvykle objevují šumy, čili poruchy – rušení, které vznikají například při současném předávání několika obsahů jedním kanálem. Navršením poruch dochází k tomu, že předávaný a přijímaný signál nejsou jeden jako druhý. A tedy přiměřeně – obsah vyslaný zdrojem obsahu a obsah který obdržel adresát rovněž budou mít různé obsahy, a někdy i zcela jiný smysl.
Obrázek 10
Obsah Signál Obdržený signál Obdržený obsah
Na rozdíl od Lasswella je Shannonův model mnohem blíže realitě. Názorně demonstruje, že obsahy předávané po různých kanálech spojení ne vždy vedou k očekávaným výsledkům. Výsledný proces představuje pouze jako jediný a zdaleka ne vždy efektivní akt: zdroj informací nemá možnost kontrolovat akty adresáta a současně korigovat následné řídící procesy tak, aby vedení podřízeného stále více vedlo k zadání.
Roku 1970 M. DeFleur předložil podstatnou modifikaci Shannonova modelu. Nová interpretace komunikačního procesu vyzdvihuje především problém shody dvou významových hodnot – počátečního obsahu vyslaného zdrojem a obdrženého obsahu přicházejícímu k řízenému adresátovi. Přitom samotný termín komunikace pojímá jako výsledek dosažení shody mezi vstupním a konečným významem.
Ve srovnání s výchozím modelem schéma komunikačního procesu je doplněno smyčkou zpětné vazby – obr. 11. Komunikace, podle DeFleura, začíná tak, že zdroj, jako iniciátor komunikačního aktu, formuluje nějakou významovou hodnotu jako druh obsahu, které předá vysílači, kde je současně proměněno v informaci adaptovanou podle zdroje kanálu spojení. Během své cesty informace prochází skrze libovolný kanál (např. masové sdělovací prostředky) a postupuje k přijímači, kde dochází k rozšifrování informace: ona se navrací v obsah, který se mění řízeným adresátům ve význam.
Obrázek 11 
Problém možného nesouladu mezi vstupními a předávanými významy je v modelu DeFleura řešen smyčkou zpětné vazby, obsahující v sobě pořadí komponentů. Zdroj, mající přímý kontakt s adresátem, formuluje pro něj přijatelné významy do formy obsahu, který je postoupen k vysílači a přetváří se v informaci. Kanálem zpětné vazby informace postupuje k příjemci, kde se z ní stává obsah, která obdržel adresát, mající dvoustranné spojení s iniciátorem komunikačního aktu. Ve výsledku iniciátor získává možnost kontrolovat a při nezbytnosti korigovat chod komunikačního procesu, zveličujíce tím pravděpodobnost dosažení shody mezi významy dvou obsahů – výchozího a přijímaného.
Při sledování evoluce způsobů politické komunikace je základní akcent dáván na analýzu vztahů řídících a řízených v komunikačním plánu. J.-M. Cottеret navrhl zkoumat je v následujícím paradigmatu:
1 – Vztahy identity. Řízení samotnými řízenými.
2 – Vztahy spojení (začleňování). Všichni řídící jsou členy politického uskupení, ale ne všichni řízení jsou členy vedoucí skupiny. Tyto vztahy v sobě obsahují vzájemně se pronikající a vzájemně působící řídící a řízené.
3 – V podmínkách rozšiřujícího se politického společenství mezi řídícími a řízenými vznikají prolínající se vztahy(průsečíky). Třída řídících se částečně odděluje od třídy řízených – obr. 12.
Obrázek 11
Řídící
Referendum, Politické a nepolitické Prostředky
Ministerstva organizace masové
Komunikace
Řízení
V řadě modelů politické komunikace se obrací pozornost na roli elity, která uskuteč
ňuje svoji vládu na ostatní částí společenstva ne bezprostředně, ale skrze dílčí kolektivy – byrokratický aparát. Na obr. 13 je model K. Sinna, který ukazuje že mezi takovými elementy politického systému, jako je elita, byrokracie a masy, probíhá ustavičná výměna, přičemž elity vždy konstruují a předávají "dolů" informaci, která by upevňovala jejich současnou legitimitu.
Obrázek 12
Elity
Zpětná vazba Protěžované Přímá
Skupiny komunikace
Základní
skupiny
Podstatu změn v oblasti politické komunikace, které umožňují překonat dominanci a tvrdou kontrolu odesílání informací adresátům, dostatečně přehledně ilustruje modely alternativních druhů pohybu informací, představený holandskými výzkumníky J.L., Bordewijkem a B.Kaamem.
14 A &nb