Politická komunikace
Politika neexistuje mimo oblast lidské činnosti, různých způsobů vzájemné součinnosti jejích nositelů, vně komunikačních procesů, spojujících, napravujících a inovujících veřejno-politický život. Politická komunikace je osobitým sociálně-informačním polem politiky. Její role v politickém životě společnosti je srovnatelná, podle obrazného vyjádření francouzského politologa J. M. Cottereta, s významem krevního oběhu pro lidský organismus. Politická komunikace představuje sama o sobě souhrn procesů komunikačních výměn, předávání politických informací, strukturujících politické dění a přidávajících jí nové významy.
Německý mediální teoretik Winfried Schulz nastiňuje dichotomii názorů na jednu z kardinálních otázek celého oboru, jíž je vztah mezi médii a realitou. Na tento problém s antickými kořeny dává podle Schulze novodobá mediální věda dva základní typy odpovědí: "ptolemaiovskou" (realita coby "pevný bod", který mohou média objektivně zobrazovat) a "koperníkovskou" (realita je "v pohybu" a média se podílejí na její konstrukci). Z tohoto sporu pramení i odlišné hodnocení praktické činnosti médií a rozdílné představy o cílech mediální politiky. Zatímco zastánci prvního, zrcadlového modelu obvykle kritizují selhávání médií ve vyváženém a reprezentativním zobrazování událostí a jejich tendenci k prezentaci "pokřivených" pohledů na svět, "koperníkovci" (se silnou epistemologickou oporou v teorii sociální konstrukce reality Bergera a Luckmanna) chápou tuto vlastnost médií jako víceméně nevyhnutelnou extenzi individuálních kognitivních procesů, při kterých vždy dochází k redukci informací o vnější realitě a k její partikulární, intersubjektivně platné interpretaci. Obvinění z mediálního překrucování reality či z jejího "neadekvátního" zobrazování v této souvislosti ztrácí své opodstatnění. Ve vztahu k mediální politice to podle Schulze znamená "klást důraz spíše na různorodost a konkurenci než na přezkoumávání vyváženosti a neutrality".
Denis McQuail - ve snaze překročit etablované, leč poněkud statické a vnitřně rozporuplné normativní teorie chování médií (známé jako "čtyři teorie tisku" – liberální, teorie společenské odpovědnosti, autoritářská a sovětská) se pokouší identifikovat základní předpoklady, které stojí za každým návrhem normativního rámce pro působení masových médií, a teprve jejich vzájemné porovnání nabídnout jako základ pro praktické posuzování rolí a funkcí médií v současné společnosti. Opěrným bodem je mu přitom koncept "veřejného zájmu", který, jakkoli obtížně uchopitelný, slouží jako legitimizace činnosti masových médií. Tento koncept je podle McQuaila postaven na několika obecných principech, jež vévodí žebříčku hodnot západních, demokratických kapitalistických společností: svoboda, spravedlnost/rovnost a pořádek/solidarita. McQuail upozorňuje na to, že tyto principy mohou stát navzájem v protikladu – na což v případě svobody a rovnosti upozornil už Tocqueville – a že mohou být různými skupinami vykládány různě, což předpokládá vždy doplňující diskusi o tom, co je a co není ve "veřejném zájmu".
Na rozdíl od McQuailovy spíše explanační statě má příspěvek Jamese Currana na téma vztahu médií a demokracie již vysloveně normativní ambice. Curran kritizuje tradiční liberální přístup k funkci médií jako garanta demokratického zřízení, ať už se manifestuje v podobě konceptu "hlídacího psa" (jenž přehlíží napojení médií na ekonomické struktury, mající často větší moc než státní aparát), "reprezentace zájmů spotřebitele" (automaticky spojuje růst mediálních korporací s růstem celkové rozmanitosti mediálních obsahů), v podobě teorie o informační roli médií (přeceňující schopnosti racionálního rozhodování veřejnosti v mediálně-tržním prostředí), anebo jako "model profesní odpovědnosti" (narážející na vágnost tohoto pojmu i na praktické selhávání jeho aplikace).
Asi nejvíce obsahově vybočuje studie amerického sociologa Daniela Bella, autora teorie post-industriální společnosti a českému čtenáři známému díky knize Kulturní rozpory kapitalismu (1999). Jeho "Poznámky k autoritářskému a demokratickému vůdcovství" jsou sice relevantní přehledovou statí na téma sociologického zkoumání mas (mimochodem též již poněkud vyšlého z módy), avšak s oblastí politické komunikace se potkávají jen velice volně; o médiích je řeč spíše mezi řádky.
Klíčové osobnosti tohoto výzkumného pole – Lasswell, Lippmann, Lerner, McCombs, Noelle-Neumannová a mnozí další.
Role médií v politické komunikaci:
Média stojí v ohnisku pozornosti stran a jejich představitelů, protože občané – voliči si představu o činnosti stran tvoří více čí méně právě prostřednictvím médií. Pro politické strany a politiky je žádoucí být co nejčastěji v médiích, protože k mediální realitě politiky má publikum snazší přístup než k podstatě politiky. Z těchto důvodů se politici snaží sami sebe různými způsoby zatraktivnit, např. tím, že přijímají pozvání na nejrůznější mediálně populární akce (křty desek, zahajování sportovních utkání), při nichž nebudou média chybět, vyhledávají podporu tzv. celebrit – populárních herců a zpěváků.
V současnosti, kdy až na výjimky neexistuje oficiální příslušnost médií k politickým stranám, se média snaží vůči stranám vystupovat jako tlumočník veřejného mínění, zastánce obecných zájmů. Ty však nelze jednoznačně vymezit, jednak se na podobě mediálních produktů vždy nějak projeví sympatie k určitému politickému proudu, názoru, ideologii, jednotlivému politikovi atd. To je charakteristické především pro sféru soukromých médií. Z hlediska svého
poslání by měly mít k této představě nejblíže veřejnoprávní rozhlas a televize. Ale právě na tyto společenské instituce politici vyvíjejí velké tlaky legálními i nelegálními cestami.
Po roce 1989 se z média vystupují jako nestranický politický subjekt, ekonomická motivace se stala jejich hlavním hnacím impulsem činnosti. Odpoutání od politických strana sepjetí s trhem znamenalo, že z médií se stal politický subjekt s vlastními politickými zájmy a s vlastní potenciální politickou mocí. Česká média jsou součástí zdejšího politického veřejného prostoru, jejich pozornost a přízeň je pro politiky významná, ale současně média mají své vlastní, politický a ekonomicky emancipované zájmy.
Ve sféře politického zájmu jsou všechna média, protože odlišnost jejich technologických podstat umožňuje politikům užívat je k různým způsobům informování a přesvědčování veřejnosti a politik musí být schopen vyhovět speciálním mediálním podmínkám.
- v TV působí důvěryhodněji člověk sympatického zevnějšku, který ovládá vyjadřovací zkratky
- rozhlas – posiluje význam dobrého vyjadřování, logické výstavby projevu a příjemné položení hlasu
- tisk – dává politikům stále méně prostou než v minulosti, politici jsou v něm více v pozici tázaných (rozhovory)
- internet – webové stránky
- období voleb či jiných kampaní (vstup ČR do EU) billboardy, letáky, plakáty, placená inzerce, televizní a rozhlasové spoty
- možnost využití moderních digitálních technologií, jež jsou schopny na organizačním principu sítě nabídnout velkému počtu uživatelů jakoby "osobní" sdělení, nabízí zdání individuálního přístupu (tento trend předznamenaly v USA a dalších zemích telefonické předvolební kampaně)
Metody, techniky a zásady manipulace a přesvědčování:
Politická a marketingová manipulace – některé druhy manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží, v politice je cílem získat přízeň voličů. Například na předvolební kampaň do parlamentních voleb 2006 si některé politické strany najaly experty, tzv. komunikační agentury.. Ty mají velice blízko k reklamnímu a PR sektoru. Tyto agentury mají za úkol stranu co nejlépe "prodat" v předvolebním "boji".
Mezi metody a techniky manipulace a přesvědčování v politické komunikaci patří:
- filtrování nebo zadržování informací či informování po dávkách
- pečlivě kontrolované vypouštění informací – například zveřejnění utajených dokumentů, neuzavřených výsledků vyšetřování. "exklusivních" tajných materiálů (každý novinář okamžitě uveřejní téměř vše, co je cítit "exklusivitou"), informací o minulých, současných ale i možných budoucích prohřešcích protikandidáta
- selektivní informování
- zahlcení informacemi
- rozšiřování nepodstatných a zástupných informací
- šíření pověstí
- využívání předem připravených, zdánlivě spontánně navržených formulací
- používání složitých či nesrozumitelných vyjádření svádějících k nesprávným interpretacím
- atd.
Veřejné míněná může také podstatně ovlivnit zavádějící interpretace průzkumů veřejného mínění, kdy např. u uveřejněných výsledů nejsou udány podmínky výzkumu, o jaký typ výzkumu se jedná, kolik lidí se jej zúčastnilo, jaké byly otázky apod. Často jsou otázky uzavřené, respondenti mají daný výběr (např. z pěti politiků – vyberte nejoblíbenějšího ....), záměna prognózy a preference ...
Politická korektnost – úsilí záměrného ovlivňování jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy, které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy a proto mohou být příslušníky (znevýhodněných) skupin či jednotlivci vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích. Obvykle jde o nahrazení zatížených slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním denotačním významem. V extrémních případech však jde o úplné vytlačení nevhodných pojmů a o cílené popíraní typických rozdílů mezi rasami, mezi mužem a ženou apod. a o požadavek se těmito rozdíly a typovými charakteristikami vůbec nezabývat.
Politicky korektní výrazy:
eufemismy: např. slepý:nevidomý, homosexuál:gay, cikán: Rom atd.,
dysfemismy (hanlivá označení): macho, sexista, rasista, sexual harrasment
Politická korektnost stále častěji kritizována, parodována
Propaganda: (rozhlašovat, rozšiřovat, rozmnožovat)
Snaha působit na společnost a prosazovat vlastní představy (vlastní ideologie), ať už náboženské, státní, vojenské nebo politické, se tradičně označuje slovem propaganda. O moderní propagandě však uvažujeme až s rozvojem masových médií, tedy fakticky od 1. světové války, kdy byla media poprvé plně využita jako součást propagandistického působení.
Teprve média otevřela možnost skutečně soustavného, dlouhodobého a cíleného masového propagandistického působení
Propaganda používá komunikačních prostředků, tj. médií v nejširším slova smyslu, především pak prostředků masové komunikace. Představuje úmyslnou manipulaci myšlenek, postojů a chování pomocí symbolů (selekce, formulace, zkreslování) Dochází jednak k vědomé úpravě informací a skutečností.
Druhy:
- státoprávní – aktuálně vstup ČR do EU, kdy byla zapojena nejrůznější média od vysílání po spořiče monitorů
- válečná – dnes probíhá prakticky neustále, zvláště zřetelně se projevuje v konstrukci obrazu války proti světovému terorismu
- ideologicko-stranická – spjata s existencí politických stran, soustavné působení na veřejnost s cílem přesvědčit ji o oprávnění té či oné strany získat převahu politické moci
- totalitní – př.nacistická, komunistická, nedílnou součásti totální propagandy je cenzura
Cenzura je kontrola a omezování sdělování informací. Bývá zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, vedením firmy atd. Slouží pro udržení ideologického monopolu, uchování státního, firemního či vojenského tajemství nebo uchování hlásaných morálních principů. Cenzura se obvykle týká veřejně sdělovacích názorů. Součástí cenzury bývá i kriminalizace toho, kdo by se cenzuru snažil obejít S cenzurou úzce souvisí různé indexy zakázané literatury.
Druhy cenzury: součást zákonů, vojenská, firemní, náboženská, politická, školních učebnic, autocenzura
Newspeak – je jazyk z knihy George Orwella – "1984". Je založen na angličtině, která je zde jmenována jako Oldspeak, ovšem má velice zjednodušenou gramatiku a zúženou slovní zásobu. Takto okleštěný jazyk měl sloužit totalitně vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany.
Základní principy newspeaku:
- redukce slovní zásoby – vyškrtnutí slov, která umožňovala vyjádření "kacířských" myšlenek, nebo alespoň zúžení na nepolitický význam.
- odstraňována byla i slova nezávadná, pakliže pro ně existovalo synonymum
gramatika příklady – man – množné číslo mans (správně je men), good – ungood (správně je bad), atd. uměle vytvořená slova – např. sexcrime, goodsex (cudnost) atd. paradoxem je, že obdobná zkratková slova byla používána např. politruk, gestapo.
Slovo newspeak dnes – výraz označující fiktivní jazyk, ve kterém nemají být prostředky k vyjádření nesouhlasu s oficiální ideologií se více či méně vžilo mezi uživateli diskusních fór na Internetu. Používá se pokud se diskutuje o politice. Pokud se o nějakém výrazu či označení řekneme, že je Newspeakem, vyjadřujeme tím svůj názor, že bylo do jazyka např. častým používáním v médiích "vpašováno", aby si veřejnost zvykla nepoužívat označení, které vyjadřuje polemiku o oficiálních prohlášeních vlády nebo nesouhlas s nimi.