- média technologicky předběhla společnost, projevuje se to jak prosociálně, tak antisociálně (snižuje se citlivost dětí a mládeže vůči násilí)
- média stále významnějším způsobem ovlivňují podobu společenského, politického i kulturního života současných společností a také ekonomickou úspěšnost řady odvětví
DIGITALIZACE:
Digitální systém přenosu znamená, že se rozloží obraz nebo zvuk na velké množství elementů a přenášený signál se mění na řadu čísel, který putuje k přijímači a v dekodéru přijímače jsou jednotlivá čísla převáděna do příslušných obrazů a zvuků.
Přínosy oproti analogovému systému vysílání:
- číslicový systém lze přenášet spolehlivěji (bez zkreslení a se zvýšenou odolností proti rušení) a kmitočtově úsporněji (s menšími nároky na šířku kanálu)
-možnost technologického pokroku a kvalitativní i kvantitativní navýšení rozsahu i obsahu dosavadního TV i rozhlasového vysílání,
- uplatnění prvků interaktivity, multimediálních a mobilních aplikací v oblasti kultury, zábavy a vzdělávání
- pozitivní ekologické aspekty – snížení spotřeby el.energie
Nevýhody jsou:
- náklady spojené s rozvojem nových sítí a nutnost obměny TV a rozhlas. přijímačů a také náročnost souběhu v rámci přechodného stavu (analog i digitál)
VIRTUÁLNÍ PRVKY:
- virtuální technologie mohou zlepšit uživatelský komfort (zejména u sportovních přenosů) – např. vkládání grafických pomůcek, značek a doplňkových informací – vyznačení vzdáleností v místech dopadů při skocích na lyžích, grafické zachycení obratů při akrobatickém lyžování, interaktivní archív a statistiky...
INTERAKTIVITA:
- příjemce si může vybírat, může odpovídat, vyměňovat si obsahy a přímo se spojit s dalšími příjemci
Orgán státní správy pro regulaci - Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání – vznikla v roce 1992
Sleduje:
- objektivitu a vyváženost informací
- ochrana dětí a mladistvých, sankce vztahující se k projevům násilí na TV obrazovce
- podíl původní domácí tvorby
- zvláštní povinnosti provozovatelů ze zákona
- dodržování technických parametrů vysílání
ROZDÍL MEZI REGULACÍ ELEKTRONICKÝCH MÉDIÍ Z POHLEDU ČESKÝCH ZÁKONŮ A EVROPSKÝCH DIREKTIV:
- na konci května 2005 Komise EU přijala dokument COM (2005) 204 k akceleraci přechodu z analogového televizního vysílání na digitální televizní vysílání -tento dokument předpokládá ukončení provozu analogového televizního vysílání v členských zemích EU v roce 2010, resp. 2012.
-regulační orgány v zahraničí se od sebe vzájemně výrazně liší(např. britská ITC je financována fixními příspěvky stanic a jejich podíly na zisku a RRTV v ČR je financována plně ze státního rozpočtu, nebo neodvolatelnost Rady během jejího funkčního období (např. Portugalsko, Velká Británie a Francie) atd.
- definování Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve srovnání se zahraničními radami možné jen ve zcela základních a obecných rysech
- Rada vykonává svou činnost orgánu státní správy, tzn. splňuje standardní požadavky, které jsou kladeny na regulační orgán pro oblast elektronických médií fungující v demokratickém státě.
ALE: Jakkoli jsou pravomoci a úkoly regulačních Rad v jednotlivých státech různé, obecně lze konstatovat, že jejich základním posláním je dohlížet na dodržování právních norem vymezujících rozhlasové a televizní vysílání a vytvářet a realizovat licenční politiku.
Neexistuje jednotná definice rétoriky, protože v různých dobách a oblastech se měnil její obsah a rozsah = nauka o řečnictví; = řečnické umění samo.
Současnost – teorie účinné komunikace, nauka o tom, jak přesvědčit posluchače pro řečníkovo stanovisko prostředky:
Současná moderní rétorika se zabývá teorií účinné komunikace, přesvědčit posluchače a jak ho získat pro stanovisko řečníka. Čerpá z metodologie a instrukcí + z analýz projevů (řečových promluv). Metodologicky sleduje a mapuje vývojový proces modelace a kodifikace řečníka v závislosti na textu a ptá se po komunikačním cíli. Jazyk konstruuje skutečnost a naopak. Rétorika je věda deskriptivní (popisná) a preskriptivní (předepisující, návodná). Dále je interdisciplinární (poznatky z různých oborů) a interdiskurzní (odkazuje se k různým žánrům a formám).
Rétorické žánry:
Žánry dle Aristotela (3 druhy řečí):
1. soudní – období 5. stol. před n. l. počátky rétoriky ve starověkém Řecku → obžaloba, obhajoba (hlasování probíhalo formou ANO/NE) tj. doba, kdy se začínají objevovat a uplatňovat tzv. "logografové"tj. první učitelé rétoriky, kteří připravovali svobodné občany k jejich přednesu tzv. imagemakeři (v nadcházející fázi šlo o práci již placenou)
2. poradní – razení o věcech politických
3. oslavné – příležitostné / epideiktické (slavnostní) – kladou důraz na estetickou funkci
Současné dělení:
MONOLOGICKÉ ŽÁNRY (řečník vykládá vcelku a druhá strana do toho nezasahuje)
· Řeč politická – má především získat lidi pro určitou akci, vytyčit její program a dát jí směr. Je to náročný útvar mluveného projevu. Předpokladem je jasná a přehledná logická stavba projevu.
· Řeč slavnostní – dotváří slavnostní atmosféru zvláštního společenského významu. Je kladná hodnotící úvaha, v níž můžeme použít citát váženého politika, myslitele, básníka.
("homilie" tj. výklad (části) přečteného biblického textu (nebo mešního), tedy druh kázání – od roku 1970 závazná složka nedělní nebo sváteční mše)
DIALOGICKÉ ŽÁNRY (hlavní funkce přesvědčovací – řečník na veřejnosti prezentuje svůj názor a očekává reakci partnera, ideálně se střídají)
1. diskuse – rozhovor – objasnění určité otázky ze všech stran, rozšíření poznání atd.
2. debata– nabídka vějíře názorů a postojů, očekáváme návrhy, postupy, důležité je udržet stejný prostor pro všechny zúčastněné, neodklonit se od tématu
3. řízená diskuse – osoba moderátora, nutná sebekázeň mluvčích, nutné zabezpečit všem stejný prostor k vyjádření
4. polemika– dva naprosto protichůdné názory, vášnivé
5. beseda – vyladěná harmonická diskuse, spojení určitého zážitku, zaujímají stejné nebo podobné postoje
PŘÍPRAVA PROJEVU (podle antické rétoriky)
- Vyhledání látky - INVENCIO, řečník je schopen stanovit vlastní téma, co je důležité, shromáždění materiálů
- Uspořádání - hierarchizace materiálů, logické uspořádání projevu
- Styl - prostředí (posluchači, doba, charakter projevu: politický, oslavný,...)
- Učení se zpaměti
- Přednes
USPOŘÁDÁNÍ PROJEVU
- Úvod - získání přízně auditoria, pokus o vtip, otázka na publikum,...
- Vyprávění - vymezení tématu, pojmenování, o čem přesvědčovat
- Upřesnění - upřesnění a vytyčení svého názoru, rozvedení proč?, rozebrání aspektů
- Argumentace - podpora svého názoru, shrnutí argumentů, co podporují můj názor
- Vyvrácení protiargumentů - představa typů argumentů protistrany
- Závěr - shrnutí, otázka, přání, výzva
ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY DLE SPECIFICKÝCH ÚČINKŮ
- pomáhají názornost,
- pronikavost apelu
- pomáhají vytvářet napětí
- pomáhají zapojení posluchače
- zvyšují estetickou funkci
VEŘEJNÝ PROJEV - 3 základní verbální operace
1) ONOMATOLOGICKÁ PROCEDURA
= srovnání tématu v hlavě (co chci říci)
→ výběr slov, která jsou vhodná pro pojmenování toho, co chci sdělit (slovní zásoba)
+ styl projevu podle žánru a publika
Když řečník dělá chyby v onomatologické proceduře, dává najevo svou nekompetentnost (plete si slova a může se zesměšnit – např. boiler a broiler)
Slovní zásoba:
a) aktivní – slova, která používám – asi 4-5000 slov, student VŠ-11-12000 slov
b) pasivní – slova, kterým rozumím, 3-6x více než aktivní, př. slova stará, archaismy...
2) SYNTAKTICKÁ PROCEDURA(jedná se o skladbu slov do vět)
= vybraná slova skládáme do vět, logické uspořádání vět → smyslnost výroku, tvoření vět souvisí s myšlením
Když řečník dělá chyby v syntakktické prodedůře, dává najevo, že má chaotické myšlení. Falešné syntagnata – nepravé větné dvojice vyšinuté z větné vazby, špatné pádování. Existuje větný vztah jazyka a myšlení, abychom nesdělovali to, co je neždoucí K.Čapek: "Nejdříve musím slyšet větu a pak ji napíšu."
3) MODULAČNÍ PROCEDURA(převedení napsané řeči do verbální podoby)
= paralingvistické prostředky = hlas, přednes → dobře prodat to, co jsme napsali, aby došlo k pochopení u publika (správná intonace, frázování, kladení důrazů)
Zvuková modulace:
a) intonace větná: melodie řeči, např. u otázky – melodie stoupá
b) frázování: vhodný výběr pro pauzu
Pauza – fyziologická, logická, řečnická, formulační (hledání slov)
c) přízvuk a důraz – důraz je na první dobu
d) mluvní tempo – rychlost mluvy pomáhá k dinamice projevu, různé národy mají rozdílné tempo
Když řečník dělá chyby v modulační procedůře, dává najevo leccos – nadřazenost, neupřímnost i citový vztah k obsahu. Mohou o nás vyjadřit leccos negativnho – tréma (tempo řeči).
SPECIFICKÉ ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY = ozdobné, bojovnost, dynamičnost,...
FIGURY = formální, význam slov se ve struktuře věty nemění, strukturální posun, ozdoby textu, minimální gramatický význam, 50% v češtině tvoří opakování (včera a dnes, dnes a zítra,...), na konci a začátku opakování, změna slovosledu (Šel tam on x On tam šel) podnět a přísudek, využití protikladu vedle sebe (černá bílá), vypouštění části věty, slov, spojení, která se vylučují (živý mrtvý)
Onomatopeia = zvukomalebná slova, použití citoslovcí
- Syntaktické figury:
a) Elipsa = vynechávání slova nebo celých vět
b) Parenteze = vsuvka, sousloví nebo věta vložená do textu
TROPY = přenášení významu, pojmenování, mění se význam slov
a) Metafora = vnější podobnosti, důležitý kontext např. "Lev se vrhl na Hektora"
b) Metonymie = vnitřní souvislosti např. "Celá škola odjela na výlet" ( logická souvislost)
c) Přirovnání = "jako", X je jako Y
d) Synekdocha = zaměnění části za celek nebo pojmenování celku na část, např. "Jezdit na kole."
e) Ironie = zesměšnění → ozdobné řečnické prostředky, mluvčí myslí pravý opak toho co říká
f) Personifikace = neživé věci dostávají vlastnosti živých např. "čas letí"
g) Eufemismy = vyhýbání se tvrdým skutečnostem (tabu slova)
h) Perifráze = zabránit opakování v textu (použití stylistické)
UŽITÍ KOMUNIKAČNÍCH PROSTŘEDKŮ
- verbální, nonverbální, paralingvistické
NONVERBÁLNÍ PROSTŘEDKY = vyjádření emocí a vztahu, sebevyjadření (štěstí, smutek...)
Typy neverbálních signálů:
a) Symboly: gesta, vizuální symboly, zvukové efekty
b) Ilustrátory: typy signálů, které doplňují řeč (např. taktování řeči, malé nebo velké pauzy...), synchronizace nonverbální a verbální komunikace
c) Regulátory: snaha o předání, vztah k emoci, vyjadření změny, dotyky, zvuky, mlaskání – dávání najebo vztahu emocí, sebevyjadření
d) Adaptéry: neúmyslné prostředky, adaptace na prostředí (znaky nervozity), dochází i při soustředění, intencionálně (záměrné) / neintencionálně (nezáměrné)
PARALINGVISTICKÉ PROSTŘEDKY – doprovázejí mluvu
a) Trvalé: artikulace, hlasový rejstřík, barva, hlasitost, posazení hlasu, plynulost mluvení
b) Přechodné: intonace, intezita, rychlost mluvy
c) Tok řeči: hodnocení pauz, frázování, přeřeky, zaváhání...
PŘÍPRAVA PROJEVU (podle antické rétoriky) - Vyhledání látky - INVENCIO, řečník je schopen stanovit vlastní téma, co je důležité, shromáždění materiálů
• Uspořádání- hierarchizace materiálů, logické uspořádání projevu
• Styl - prostředí (posluchači, doba, charakter projevu: politický, oslavný,...)
• Učení se zpaměti, přednes
USPOŘÁDÁNÍ PROJEVU - Úvod- získání přízně auditoria, pokus o vtip, otázka na publikum, Vyprávění - vymezení tématu, pojmenování, o čem přesvědčovat, Upřesnění - upřesnění a vytyčení svého názoru, rozvedení proč?, rozebrání aspektů, Argumentace - podpora svého názoru, shrnutí argumentů, co podporují můj názor, Vyvrácení protiargumentů - představa typů argumentů protistrany, Závěr - shrnutí, otázka, přání, výzva
VEŘEJNÝ PROJEV
- ONOMATOLOGICKÁ PROCEDURA = srovnání tématu v hlavě, výběr slov, která jsou vhodná pro pojmenování toho, co chci sdělit + styl projevu podle žánru a publika, slovní zásoba- 3-5 tis. slov, pasivní je 3x větší než aktivní
- SYNTAKTICKÁ PROCEDURA = vybraná slova skládáme do vět, smyslnost výroku, tvoření vět souvisí s myšlením
- MODULAČNÍ PROCEDURA = paralingvistické prostředky = hlas, přednes - dobře prodat to, co jsme napsali, aby došlo k pochopení u publika
SPECIFICKÉ ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY - ozdobné, bojovnost, dynamičnost,...
FIGURY = formální, význam slov se ve struktuře věty nemění, strukturální posun
(50% v češtině tvoří opakování (včera a dnes, dnes a zítra,...), na konci a začátku opakování, změna slovosledu (Šel tam on x On tam šel) podnět a přísudek, využití protikladu vedle sebe (černá bílá), vypouštění části věty, slov, spojení, která se vylučují (živý mrtvý),
TROPY = přenášení významu, pojmenování, mění se význam slov
(Metafora = vnější podobnosti, Metonymie = vnitřní souvislosti, Přirovnání = "jako", Synekdocha = zaměnění části za celek
Ironie = zesměšnění, ozdobné řečnické prostředky)
UŽITÍ KOMUNIKAČNÍCH PROSTŘEDKŮ – Verbální, Nonverbální, Paralingvistické
NONVERBÁLNÍ (MIMOSLOVNÍ) PROSTŘEDKY - podpora, nahrazení, sebevyjádření, vyjádření emocí a vztahu
( starší než verbální komunikace, více ji důvěřujeme, jsme schopni ji dobře přečíst: štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv, znechucení ...)
Typy neverbálních signálů
SYMBOLY= gesta, vizuální symboly, zvukové efekty, na základě dohody, jsou domluvené (piktogramy = znak znázorňující pojem nebo sdělení obrazově)
ILUSTRÁTORY = typy signálů, které doplňují řeč (např. spirála, taktování řeči, malé nebo velké pauzy,...)
REGULÁTORY = snaha o předání, vztah k emoci, vyjádření změny (např. taktování hlavou → snaha o regulaci komunikace), dotyky, zvuky, mlaskání, pískání, - dávání najevo vztahu emocí, sebevyjádření)
ADAPTÉRY = neúmyslné prostředky, adaptace na prostředí→ znaky nervozity, spontánní (např. poklepávání nohou, hraní si s tužkou,...), dochází i při soustředění - intencionálně = záměrně, - neintencionálně = nezáměrně
1) DOTYKY - agresivní = údery,...příjemné = polibky, Oficiální symboly - podání ruky; polibky na tvář, potlesk
Haptika = věda, která se zabývá některými druhy dotyků
2) PROSTOROVÁ BLÍZKOST - vliv na atmosféru a pochopení
Proxemika = věda o uspořádání lidí i věcí při komunikaci
Proxemické zóny - intimní vzdálenost do 45 cm, část obličeje, intimní zóna, osobní vzdálenost do 120 cm, vlastní zóna, - společenská zóna 120-370 cm, vnímáme celou postavu, veřejná zóna nad 370 cm- nepatří k nám, autorita, patos
3) OTÁZKA DRŽENÍ A POHYBŮ TĚLA - jasné, vzpřímené, povolené→ vnitřní napětí, souvisí s profesí, mluvou
Posturika = držení těla, postoje a pohyby těla→ posuzuje jaký to má význam
4) VNĚJŠÍ VZHLED - IMAGE, patří do nonverbální komunikace, Self image = jak vnímáme sami sebe, Vnímaná image = jak působíme na publikum, Získaná image = konkrétního, daného okamžiku, pověst (učitel,...), Vyžadovaná image = jaký dojem má vyvolat (pracovník firmy,...), Osobnostní image = vystavěná pravidla sám pro sebe, ikona do budoucna (T.G.M.)
MIMIKA = výraz tváře a její proměny, spontánní nebo hraná, vyjadřuje emoce, jaké prožíváme a jaké chceme přenést→ zpětná vazba, přebírání emocí, mimiky = proces spoluprožívání
Mikrokřivka = obočí, oči a část úst (nejvíce přebíráme)
GESTA = regulátory, adaptéry, "němá slova", symboly, nemusí utvářet ucelený systém, Pohyb hlavy = otáčení, vysouvání brady, mnutí brady→ "Buď perfektní!", Pohled očí = poloha, frekvence 3x až 4x za min, více zakrývání lži, nervozita, Pohyb těla = řeč těla → znaková řeč
VYJÁDŘENÍ VNITŘNÍCH POCITŮ - Sebedotýkání = napodobovaní druhého, potahování kalhot, škrábání,..., Signál bariéry = schování se za něco (stůl,...), noha přes nohu, založení rukou, Signál napětí = sebedotýkání = mnutí rukou, pachové = pocení, vzrušení,...
PARALINGVISTICKÉ PROSTŘEDKY - doprovázejí mluvu
- Trvalé = artikulace, hlasový rejstřík, barva, hlasitost, posazení hlasu, plynulost mluvení
- Přechodné = intonace, intenzita, rychlost mluvy
- Tok řeči = hodnocení pauz, frázování, přeřeky, zaváhání,...
ZVUKOVÁ MODULACE –
1) VĚTNÁ INTONACE - dobrá příprava otázek, střídání intonace = melodie řeči (udržení pozornosti posluchače), souvětí: rozlehlost, max. počet vět 3→ dochází ke ztrátě srozumitelnosti
2) FRÁZOVÁNÍ ŘEČI - vyznačení si pauz→ např. "Zde se pracuje(,)zbytečně(,)neklepejte"
3) VĚTNÝ PŘÍZVUK, DŮRAZ - na začátku a na konci (věta začíná a končí), na předložce
4) MLUVNÍ TEMPO - národní = podle národů, různé typy (ČR 60-80 slov/min), individuální → rychlost řeči na základě úsekového, větného tempa (naléhání x zpomalování)
TECHNIKA MLUVENÉHO PROJEVU
Spontánnost, Dynamičnost, Aktuálnost, Situační a kontextové odkazy (odkazovací zájmena např. ty děti,...), Silné emocionální zabarvení (např. strašný, hrozný,...), Implicitnost (věta není dokončená a už se mluví o něčem jiném), Neurčitost (nemohu si vzpomenout např. takový, nějaký chlap,...), Redundance = nadbytečnost (upřesnění řečeného), Jiný kód - použití jiného kódu, nespisovné češtiny (nespisovné útvary obecné češtiny), hovorová (součást spisovné češtiny = KOLOKVIALISMY = nářečí, dialekt), Reakce na adresáta - výrazy na konci věty (např. viď?, že jo?...), Hodnotící prvky- např. "To je úžasné"...
HLAS A JEHO PŘEDNES - dané předpoklady: výška, síla, barva, naučit se dá síla výdechu, schopnost tvořit tóny a artikulovat mají pouze lidé
Síla = dána stupněm rozkmitu (výdechu)
Barva = hlasový tember, individuální, mění se podle fyzických a psychických dispozic
Jednotka hlasitosti = 1 fon (rozsah 20-60 fonů) 20 = šepot, 80 = křik
PORUCHY HLASU - možnost částečného odstranění
Psychogenní = koktavost (vědomá, opakování slabiky), breptavost (nevědomá, překotná mluva, vynechání uprostřed slova)
Z přemáhání = hlasová únava, vymluvení, vynechání hlasu
Fonasthenie = trvalý stav, úzkostná hlasová nervóza (pocit stáhnutí hrdla)
ROZDÍL MEZI PSANOU A MLUVENOU ŘEČÍ
Mluvená: srozumitelnost, kratší souvětí max. 3 věty, aby se posluchač neztratil v kontextu, používání pauz - opět důraz na pochopení sdělení
Psaná: jasná stanoviska, jednoduché vyjadřování (podle povahy příjemce projevu),
Rétorika
– nauka o tom, jak krásně mluvit, jak připravit řečnický projev, jak projev přednést a jak získat zpětnou vazbu
– vychází z předpokladu svobody slova a ze svobody jednání
– doménou rétoriky je oblast mínění
řečnícký styl: - styl se odvozuje od charakteru publika (kdo je v publiku, kde se to děje, kdy se to děje); charakter projevu (souvisí s osobností řečníka - kdo; se zvoleným žánrem - co = dohromady určuje stylotvorné prvky - jak); s jakým účinkem
Osobnost řečníka (kdo je řečník), BARIERA
- etos, patos, logos (Aristoteles)
vnitřní komunikační kontext 1. emoce
2. centrální rysy (naše charakteristické vlastnosti)
3. osobní konstrukty – suma našich osobních pohledů jak vidíme sami sebe (sebepojetí, sebeúcta a sebedůvěra) a svět; mají tendence se podobat, jsou jedině věcí naší volby; jsou dichotomní – tj. vytváříme si protipóly, mohou být inkompatibilní (tzn. že se mohou vzájemně vylučovat) a jsou poměrně rezistentní
celkový dojem: 1. haló efekt (první dojem)
2. ustálené soudy (spojení se stereotypem, člověka na první dojem vnímáme skrze stereotypní filtr – což je komunikační bariéra)
3. pověst řečníka
4. projektivní identifikace
katerogie image: 1. self image – naše vlastní vnímání sama sebe, jak se vidíme, jakou máme sebeúctu, sebedůvěru
2. vnímaná image – jak nás vnímají ostatní
3. získaná image – souvisí s pověstí, s profesí kterou zastupujeme
4. vyžadovaná image – vyžadovaná společností, institucí (soubor psaných psaných i nepsaných pravidel pro určitý typ komunikace)
5. osobnostní image – stává se obrazem, ikonou pro druhé
VYJADŘOVÁNÍ VNITŘNÍCH POCITŮ
- SEBEDOTÝKÁNÍ – tendence napodobovat druhého