Poslední dva roky jsem nějaký vyšťavený, bez energie, vyhořelý a nasraný na svět. Jedu v nouzovém režimu a jen se základním nastavením - takový typický chlap, egoista, bez empatie, nechápavý, podrážděný, zamračený a nasraný - zapomněl jsem na něco? Jo a hrající si na Boha všemohoucího. Tak teď už je to myslím všechno. tedy všechno, na co jsem si vzpomně a co jsem ochotný přiznat.

Vytvořil jsem si před světem několik bariér neviditelných a nejméně jednu bariéru velmi viditelnou - znáte kreslenou postavičku Obelixe? Tak asi něco takového. Úvahy typu "musím s tím něco udělat" už mě opustily, protože cokoli děláno bylo, vedlo ke zhoršení stavu. jak se zdá, můj organismus nejen vyhořel, ale i vyhladověl, a protože mu nejsem schopen porozumět dopadá to tak, že já doplním energii podle svých představ, organismus si řekne něco ve smyslu "jo, to je hezké cos mi to dodal, ale tohle nepotřebuju a ULOŽÍ TO. Což je to nejhorší, co může udělat.

Takhle mám k dispozici spoustu uložené nevyužitelné "energie" a díky tomu jsem utahaný a ospalý, a do ničeho se mi nechce. Dokonce to dochází tak daleko, že nejen na dlouhých, ale i na krátkých cestách za volantem občas usínám, a nepomáhá ani cvičení, ani redbul. Není to nic příjemného, ale živit se nějak musím, takže občas se stává, že jezdím na "autopilota" - auto pilotuje - a nezbývá, než doufat, že to, co trefím, nebude protijedoucí vozidlo s tatíkem a rodinkou, co jede na výlet - jak už se mi docela nedávno podařilo, nebo cyklista, či chodec. A že smrt bude rychlá a bezbolestná.

Zatím to vychází. Zatím. Ale jak dlouho ještě?