Nedávno jsem při nějaké příležitosti, asi u mámy v bedně, zahlédl jakousi diskusi feministek-intelektuálek (Sommerová a spol.) o mužích. Vcelku to byla debata zajímavá a dalo se s děvčaty mnohdy souhlasit až s ubíhající diskusí se začaly některé dámy vyznávat ze své převahy nad muži. Mluvily o tom, jak jsou často silnější, jindy citlivější, následně empatičtější a kdo ví, co ještě, než ta "druhá polovina lidstva". Takhle to ale, meine liebe damen, nefunguje. Nedá se nic dělat, ale musíte si vybrat; buď jsou obě pohlaví stejná, nebo se výrazně liší.

Co jsem ale slyšel v té diskusi nejčastěji bylo to, že nejdůležitější ve vztahu muže a ženy je co nejčastěji si spolu sednout.. To tam zaznělo tak často, že to vypadalo jako chodící mantra: Musíme si spolu sednout a komunikovat..  je důležité, aby si spolu často sedli a hovořili o svých pocitech..  hlavní je si spolu večer sednout... ti dva si spolu musí především často sednout...

Čím déle jsem to poslouchal, tím více se mi ježila srst na hřbetě od nesouhlasu. Tedy ne, že bych nesouhlasil kategoricky, spíš mám na to názor trochu posunutý. Posunutý kousek dál.

Muži a ženy si spolu musí především LEHNOUT!

Proto mám raději hospodyně, než gender-feministické intelektuálky. Je s nimi daleko větší sranda a nechtějí si furt "sednout"...