'Staré pověsti české' jsou zaznamenány v Kristiánově legendě z konce 10.století, Kosmově kronice z počátku století 12. a v kronice Dalimilově ze začátku 14. století. Pověsti nejsou výmyslem kronikářů, nýbrž literárně zpracovaným odrazem domácí ústní tradice, v jejich době ještě živé. Praotec Čech sice připomíná biblického Mojžíše vedoucího svůj lid do země zaslíbené, ale současně se jedná o prastarý slovanský kult Hory jako středu světa.

Jiným motivem jsou dřevění bůžci (dědci), které sebou první Čechové přinášejí na svých ramenou. Existenci dřevěných bůžků potvrzují archeologické nálezy v časně slovanském období. S tím souvisí i lidová představa dochovaná dodnes v jihoslovanské a východoslovanské lidové kultuře. Duchové předků podle ní přebývají na plecích každého člověka. Zvyk obřadného přenášení domácího ducha při stěhování do nového obydlí byl u Slovanů obecně rozšířen a Kosmas i Dalimil se s nimi ještě mohli setkat i ve své době.

Další postavou pověstí je bájný soudce Krok. Slovanská knížata měla samozřejmě také soudcovskou pravomoc, pohanskými rysy se vyznačují však především jeho dcery. Nejstarší Kazi měla schopnosti čarodějnic a vědem, přesně jak je známe z pramenů. Léčení pomocí bylin a mantrických průpovědí patřilo k obvyklé praxi slovanských vědem. Tetka učila kultu přírodních duchů hor, lesů, stromů, pramenů, ohně a kamenů, symbolizovala tedy funkci kněžky, zprostředkující styk s bohy a démony. Nejmladší Libuše ztělesňuje věštebnou schopnost, kterou zdůrazňuje ve své legendě i Kristián, označující ji za hadačku. Schopnost věštění byla mezi Slovany ve velké úctě a není tedy divu, že se Libuše stala kněžnou.

Kůň, jenž přivádí posly Libušiny k Přemyslovi, byl v chrámech polabských a pobaltských Slovanů (Arkona, Retra, Wolin) věštebným zvířetem a u východních Slovanů jej v lidové kultuře používaly dívky k věštbě - volbě ženicha téměř do 20. století. V Mikulčicích na Moravě pocházejí z předvelkomoravského období různé hliněné plastiky osedlaných koní a sedel, jejichž kultovní význam je velmi pravděpodobný. Podobné figurky najdeme i jinde ve slovanském prostření i u nomádů.

Líska, která zázračně vyrašila z Přemyslovy otky (nástroj na čištění pluhu) byla magickým stromem života, rozrůstajících se generací, symbolem plodnosti. Symbolem plodnosti byli i Přemyslovi voli, doplňující se barvami a lýčené střevíce, magicky přenášející panovníkovu moc na potomky - v lidové magii sloužily k ochraně úrody a dobytka před nemocemi i jako podpora plodnosti. K hlavním motivům pověsti o Libuši patřila orba a sňatek. Obřad agrární magie, jehož poslání bylo zajistit plodnost polí, zvířat i lidí. Je znám i slovanský rituál soulože manželů na čerstvě zoraném poli.

Pověst o dívčí válce, to není válka prvních feministek o nesmyslná práva jako jsou společné záchody a jiná genderová "vyváženost", dívčí válka to je příběh kultu plodnosti, kupalské hry mladíků a dívek o jarním slunovratu, jehož součástí byl i zápas dívek s chlapci, který končil vždy tím, že chlapci zvítězili a následovala sexuální promiskuita...

Příběh o Lucké válce se také odehrává v předkřesťanském období, citují se zde bozi, i když s latinskými jmény (Kosmas buď již česká neznal, nebo je ve svém latinském textu nechtěl uvádět). Porážku Lučanů předpovídá věštkyně, vítězství Čechů je zde vůbec chápáno jako důsledek převahy českých čarodějnic nad luckými. Česká věštkyně nabádá své soukmenovce aby před bitvou obětovali osla (tehdy velmi vzácné zvíře v našich zemích) a pojedli jeho maso. Hrdinnému Tyrovi, který bojoval místo Neklana s Vlastislavem, byla po jeho smrti navršena mohyla po pohanském zvyku.