Tak podle mne "obyčejný život v manželství" je stav, kdy nevíš, jestli je pondělí nebo pátek... Nebo třeba středa.
Prostě letí dny, týdny měsíce, roky...  Komunikace NULA, zážitky NULA, společné cíle NULA, zájem jednoho o druhého NULA...
Takový internátní režim.

To samozřejmě, už je CÍLOVÝ (potažmo kýžený) stav. Ale cesta k němu bývá ve většině případů velmi, ale opravdu velmi trnitá. A dlouhá a zaplevelená rušivými představami, neuskutečněnými sny, ztracenými iluzemi, matoucími touhami... Až pak jednoho moc krásného rána člověk zjistí, že smyslem toho všeho byly děti a praděti. A jejich děti. A jejich praděti. A děti těch prapradětí..

Děti jsou ovšem jen velice krátký interval z celku, navíc když vypadnou z hnízda, zůstane po nich dira v srdci a spousta nezaplněného místa. A jako bonus ještě jejich nasraná matka, která teď už nemá koho buzerovat, než toho, kdo zůstal.