- Tahle postava je snad desetkrát předělaná, protože původně byla strašně moc psycho/pak jsem psala o Lišce a pořád to bylo psycho a nakonec to je stejně smutný. A tak nějak mi teď došlo, že oba dva příběhy ( tenhle a ten o Lišce) mají takový částečně smutný konec... to je divný. A jsou krátký, ale to snad nevadí (zvláť tenhle je takovej moc useklej). Jen co bych chtěla ještě dodat: Můj Milý, Ty víš, že každý barbar by měl mít svou sbírku motýlů :D

Jemná křídla dmýchají bezvětří, jehly a špendlíky je nijak nešetří, neb jedna mají oči její, druhá ústa když se smějí, na třetích jsou její dlaně, čtvrté jak její vlasy plavé. Koulí mu slzy po tváři, komu?

Motýlkáři

Kroužil po lese Jestřáb. Co nezlomil - na to šláp. Nemotorně houby sbíral, zvířátkům nory otevíral, jen tak se toulala v sivém mechu než zastavil se zbaven dechu: kde pavouci měli sítě, zabaleno v nich je dítě! Děvčátko drobné s rosou na čele, neboj se nepřátel, už je tu u tebe, bere tě spící a z lesa nese srdce se mu v hrudi napětím třese.

Z děvčátka děvče a slečna s děvčete podivně rychle se stala z tohohle dítěte, uplynul sotva druhý rok a jeho kroku se rovnal její krok. Staral se o ni jak o poklad cenný od malého robátka do dospělé ženy a miloval ji a za manželku ji měl, jenže den co den chřadla a hlas se jí chvěl. Záda se ohnula přes jedinou noc, tak běžel do města rychle pro pomoc. Vrátil se s lékařem druhého dne, místo ní však v světnici jen motýli, hle! Plakal a velké prázdno měl v duši, když viděl jak motýlům její krása sluší. Když uletěli, běžel za nimi, rozletěli se do širé krajiny. 

A tak hledá je stále a do zad je pro sebe bodá, aby měl zas pocit, že je s ním ona.

(pro představu: původně měl takhle sbírat víly, jen proto, že jakási dívka je měla ráda a jeho nechtěla; pak jsem to změnila na to, že mu prostě jen umřela žena která je měla ráda /víly/ a mělo to mít napojení na další asi 2 nebo 3 postavy a nakonec je to tohle...)