1. 05 2013 | 09.12
Není to tak, jak to vypadá
Zjistila jsem, že by člověk neměl jít životem s lapačkou v obou rukách.Někdy musíš být schopná něco vrátit.
Zjistila jsem, že i když má člověk nesnáze, nemusí je mít sám.
Upřímnost je zdrojem veškeré geniality.
---
Jako každé ráno i dnes zazvonil budík a já musela vstát. Vůbec se mi nikam nechtělo. Není se čemu divit. Nikdy jsem nepatřila mezi oblíbence. Na začátku si mě dobírali, pak mě ignorovali a teď? Vlastně proplouvám středním proudem. Dokonce mám i kluka. Jasně, každá holka sní o princi na bílém koni a ten můj není ani princ a už vůbec nemá koně. Jenže mám ho ráda a na ostatním přeci nezáleží ne?
Jo krásně to zní. Přemýšlela jsem takhle dost často, ale jen do té doby, kdy se všechno změnilo. Teď už rozhodně nemám tak optimistický pohled na svět. Teď... Vlastně, co bych vám to tu říkala, vezmeme to všechno po pořádku.
---
"Ale proč tam musím i já?" stěžovala jsem si už nejmíň po desáté. Bylo to strašně nespravedlivý. Nikdo se mě na nic neptal, jednoduše mi bylo oznámeno, co mám a nemám dělat.
"Protože je to pro mě a pro tvého otce důležité," utnula mé kňourání mamka. Jo jasně nějaká akce, kde se sejdou všichni z našeho města a vymění si nové drby. Skvělý, jako by na tom někomu záleželo. I když mým rodičům na reputaci záleží dost. Jsou to právě oni, kdo pořádají tuhle akci.
Už týden jsem plánovala, jak někam zmizím. Ať už třeba do kina, nebo s Justinem do parku. Neměla jsem nejmenší náladu poslouchat všechny ty lidi, co se seskupí u nás na zahradě a vlastně v celém bytě. Budou si hrát na naše přátele a hned další den nás budou pomlouvat a na mě to přiláká až moc nechtěné pozornosti.
"Jo jasně. Pořádáte to každý rok, tak proč bych to jednou nemohla vynechat?" zeptala jsem se naposledy.
"Myslím, že odpověď znáš..." odsekla mi mamka a věnovala se dál přípravám na ten slavný večer. Jo jasně, odpověď znám až moc dobře.
Stejnak nechápu, proč je to tak důležitý. Navíc teď. Poslední dobou je všechno špatně. Mamka se s tátou se hádají kvůli každé prkotině. Když se do toho vložím já, dělají, jako by se nic nedělo. Ale já nejsem blázen, abych nepoznala, že je něco špatně.
Jejich divný chování jsem zaregistrovala už před měsícem, ale to to nebylo tak špatný, jako to je teď. Vlastně jsem ráda za každou chvíli, kdy jsem mimo barák, abych nemusela poslouchat jejich věčné hádky. Je mi z toho zle. Copak to nemůžou vyřešit, jako dospělí? Musí to být něco hodně vážnýho, když k tomu oba dva přistupují takhle.
Tak dost! Poručila jsem si v mysli. Jasně jsem si řekla, že na to nebudu myslet. Vždyť s tím absolutně nic nezmůžu. Určitě se to brzy vyřeší a my budeme moct žít náš obyčejný život. Teda aspoň takhle bych to chtěla.
Z přemýšlení mě vytrhl vibrující mobil. Tenhle zvuk jasně oznamoval, že mi přišla zpráva. S nádechem jsem šáhla do kapsy svých tmavých kalhot a vytáhla jsem černý dotykový mobil. Klikla jsem na tlačítko a tím se mi otevřela zpráva.
"Promiň zlatíčko, ale dneska to nestíhám. Musím ještě na trénink a pak musím něco vyřídit. Mrzí mě to... Vynahradíme si to jindy. :/ :) J." přečetla jsem zprávu tichým hlasem a hned jsem začala odepisovat.
"To je v pohodě. Vlastně bych dneska ani neměla čas. Mamka mě nutí k tomu, abych se večer zúčastnila tý akce u nás. Taky mě to mrzí. Nejspíš se uvidíme zítra ve škole. Zatím se měj krásně... :) K." zmáčkla jsem na tlačítko odeslat.
Zamkla jsem mobil a zamířila jsem do svého pokoje. Justin ještě odepsal, ale zpráva obsahovala jen smajlíky. Tohle byl jeho nejhorší zlozvyk. Když nevěděl co napsat, posílal smajlíky. Štvalo mě to, ale nic jsem s tím nezmohla. Když jsem o tom před ním mluvila, vždycky se jen pousmál a hodil to za hlavu.
---
Vypla jsem žehličku na vlasy a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Vlasy jsem měla tmavě hnědé a úhledně vyžehlené. Oči jsem si mírně přejela řasenkou a jemně obtáhla černou tužkou.
Nikdy jsem to s malováním nepřeháněla a ani dnešek nebyl výjimkou. Vždycky mi bylo jedno, jak vypadám. Stejnak si mě nikdo nevšímal. Mamka vždycky brblala něco tom, že kdybych chodila upravená, neměla bych si na co stěžovat. Jasně, jí se to říká, když je úspěšná podnikatelka a nechodí na střední.
Už tolikrát jsem se jí snažila vysvětlit, jak to někdo jako já má těžký, ale ona jako by ani neposlouchala. Vždycky jen mávla rukou a věnovala se něčemu jinému.
Z přemýšlení jsem se vrátila zpět do reality. Uhladila jsem si světle fialové šaty bez ramínek a naposledy se na sebe podívala. Nebyla jsem bůhvíjak krásná, ale ani opak by nebyl pravdou. Prostě jsem byla naprosto normální holka.
Odhodlala jsem se k pohybu a vydala jsem se ke dveřím koupelny. Čím dřív si to odbudu, tím dřív budu moci odejít. S touhle myšlenkou jsem zhasla světlo a zavřela za sebou dveře. Odhodlaná postavit se všemu čelem.
---
O necelé dvě hodiny později jsem už skoro nemohla ani dýchat. Dnešek byl jediný den, kdy mamka povolovala kouření v domě, a naši sousedi byli očividně vášniví kuřáci. Bylo to přesně, jako minulý rok a všechny roky před tím. Úplně stejná scénka. Všichni se tu bavili o tom, co se děje kolem, kdo se má přistěhovat, kdo si už týden nemyl auto a další věci, z kterých mi šla hlava kolem.
Jediné, na co jsem se zmohla, byl pozdrav. Pak už jsem jen poslouchala samé stížnosti a podobně. Naštěstí se mi naskytla možnost, jak se alespoň na chvilku zdejchnout. Mamka mě poslala do sklepa pro další láhev vína. Přikývla jsem a vyletěla z místnosti tak rychle, jak mi to moje boty na podpatku dovolovaly.
Už pár metrů od sklepa jsem zaslechla něčí hlasy. Říkala jsem si, že se asi šel někdo zašít, aby ho nikdo neviděl. Jenže to jim musím překazit. Kdyby se mamka dozvěděla, že nám někdo vlezl bez jejího dovolení do sklepa, asi by mě zašlapala do země. Proč mě? No, důvod by tu byl. Moje mamka je přehnaně uklízecí typ člověka, a tak nesnese, když není někde uklizeno a pozvou se tam hosté. Šílí z toho a většinou to schytám já, protože uklízení je i moje práce. Ale řekněte mi, kdo by uklízel ve sklepě? Já teda rozhodně ne.
S nádechem jsem šáhla po klice a s výdechem jsem ji zmáčkla. Mírně jsem strčila do dveří a ty se otevřely. To co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Civěla jsem před sebe a stále si namlouvala, že to, co vidím je jen sen. Hodně špatně vyvedený sen. Jenže to byla realita. Až moc krutá realita. Rázem mi vyschlo v krku a po tváři se mi začaly kutálet první slzy. Buď silná! Poroučela jsem si v mysli, ale jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo to, že můj otec, ženatý muž, se právě v našem sklepě oblizuje s nějakou blondýnkou, která mohla být jen o pár let starší jak já. Zradili mě vlastní nohy, takže jsem se musela chytit rámu dveří.
Oba dva na mě koukali dost šokovaně. Ona tam stála už bez trika a můj otec měl rozepnutou košili. Chtěla jsem vykřiknout a začít nadávat, ale jako bych ztratila hlas. Stále mi ztékaly slzy po tváři a padaly přímo na mé šaty. Cítila jsem, jak jsou pomalu mokřejší a mokřejší.
"Kristen, to není tak, jak to vypadá," promluvil otec po dlouhé chvíli ticha dost nejistým hlasem. Asi se bál, abych neběžela nahoru za mamkou a nevyžvanila jí to. To je opravdu jediná věc, na kterou teď myslel?
Chtěla jsem vykřiknout, že se snad zbláznil. Vždyť má ženu a dítě. Jenže pak mi to docvaklo. Tohle byl ten důvod, proč se naši věčně hádali. To kvůli tomuhle se každý den naším domem ozývaly drobné hádky. Rozklepala jsem se a zimou to rozhodně nebylo.
Nevím, co mě to napadlo, ale otočila jsem se a vylítla po schodech nahoru. Slyšela jsem ještě, jak za mnou volá moje jméno, ale ignorovala jsem to. V tuhle chvíli nebylo nic přednější, než to, abych odsud vypadla na čerstvý vzduch. Tohle je... Nemohla jsem ani klidně přemýšlet. Vylítla jsem zadním vchodem a s během jsem zamířila do parku. Bylo mi jedno, že bych mohla každou chvilkou škobrtnout a spadnout. Chtěla jsem před tím utíkat tak daleko, jak jen to půjde.
Po deseti minutách běhu jsem dorazila na okraj parku. Zastavila jsem se a hlasitě dýchala. Oči jsem měla plné slz, takže jsem viděla dost špatně. Stále jsem myslela na to, jak nám tohle mohl udělat. Mě a mámě. Vždyť ještě před nedávnem jsme vypadali jako šťastná rodina. A teď... teď nic.
Chtěla jsem se znovu rozběhnout a utíkat dál, protože to byla jediná šance, jak na to přestat myslet, ale zarazil mě něčí smích. Smích, který jsem moc dobře znala. Patřil totiž Justinovi, mému klukovi.
Vykročila jsem hlouběji do parku a mířila jsem za těmi hlasy. Neříkal náhodou, že dnes večer nemá čas? Co tu tedy potom dělá? Přiblížila jsem se ještě blíž. Seděl na jedné z laviček a na klíně mu seděla nějaká holka. Smáli se a líbali. Otevřela jsem pusu a civěla před sebe. Pro jistotu jsem si otřela oči, ale vážně jsem viděla dobře. Líbali se.
V tu chvíli si mě Justin všiml a nasadit stejný výraz, jako můj otec před chvílí v našem sklepě. Hrklo ve mně. To snad není možný. Justin mě podvádí?!
Zmohla jsem se jen na jediný a to byl znovu útěk. Jenže tentokrát se mi to nepovedlo tak, jak jsem chtěla. Justin mě totiž dohonil.
"Zlatíčko, není to tak, jak to vypadá. My, jsme jen kámoši," začal hned s výmluvami, když mě chytil za paži a tím mi znesnadnil můj útěk.
Není to tak, jak to vypadá. Tahle věta je ta nejhnusnější a nejpodlejší, jakou jsem kdy slyšela. To samé mi ještě před chvílí tvrdil můj otec. Co to sakra se všema je? Proč musí tak sprostě lhát? Proč musí podvádět? Proč?!
Čekala jsem, že se znovu rozklepu a rozbrečím, ale něco mi dodalo sílu podívat se mu do očí a neuronit ani jednu slzu. Jediné, co bylo znát v mém obličeji, bylo zhnusení. Takové zhnusení, že se až Justin oklepal a vytřeštil oči ještě víc. Vytrhla jsem mu svou ruku a namířila jsem na něj ukazováček.
"Di do háje! Nejdřív mi tvrdíš, jak máš na večer spoustu práce a pak tě tu nachytám s touhle... a ty mi tu sprostě lžeš do očí. Že ti není špatně. Po pravdě jsem si nemyslela, že bys byl něčeho takového schopnej, ale to jsem se ani mýlila. Mezi námi je konec! Nechci, abys na mě v tomhle životě mluvil! Dělej, že mě neznáš, protože jestli na mě ještě jednou promluvíš, nepřej si mě. Nebudu si hrát na zraněnou chudinku. Před tebou nikdy! A teď se vrať k tomu, co jsi ještě před chvílí dělal. Přeci si nenecháš narušit večer mnou, ne?!" vyhrkla jsem na něj zhnuseným hlasem a dala jsem se na odchod. Jediné, co jsem stačila zaregistrovat, byl jeho výraz. Byl překvapený a značně vyvedený z míry.
Bylo mi to jedno. Prostě už s tímhle člověkem nechci mít nic společného. Říkáte si, proč toho nelituju? Tak já vám povím proč. V tu chvíli, když jsem ho viděla s tou holkou mě to vlastně ani neranilo tolik, jako když jsem viděla svého otce s tou blonckou.
A důvod je jednoznačný. Bylo mi jedno, že mě podvedl a to jen z toho důvodu, že jsem si v tu chvíli byla naprosto jistá tím, že on pro mě nic neznamená. Byla jsem za to ráda, protože kdybych ho milovala, asi bych se nezmohla na tu řeč, jakou jsem předvedla před chvilkou.
A co teď? Teď musím vymyslet, co udělám s tím, co jsem viděla doma. Na ničem jiným nezáleží. Ověřila jsem si to, co si ověřilo už pár lidiček kolem mě. Kluci jsou zákeřný svině a na tom se nikdy v životě nic nezmění!
Takže, nejspíš jste nikdo nečekal, že by se tu mohla objevit jednorázovka a věřte, že ani já jsem to nečekala. Ale prostě mi to nedalo a pustila jsem se do psaní. Co mě inspirovalo? Vlastně dost věcí, ale to sem psát nebudu. Doufám, že vás neodradil ten konec a dočetli jste se až sem. Vážím si těch, kteří to vydrželi...
Vaše Mika... :)