8. 05 2013 | 14.34
Ďáblův syn
Kapitola 13: Musí to být něco velkýho
Když oči říkají něco jiného než jazyk, zkušený člověk se spoléhá především na jazyk očí.
---
"Ksakru!" syknul Cameron, "věděl jsem, že něco není v pořádku. Věděl jsem, že když to nezvedá, něco se mu muselo stát. A tohle je..." nedokončil to. Přecházel po místnosti a tvářil se tak nebezpečně, až jsem se začínala bát i já. Podle jeho očí jsem poznala, jak moc rozzuřený je.
"Jde po nás KD? Tohle jim vůbec není podobný," promluvila Lucinda. Nezněla naštvaně, spíš překvapeně. Seděla v klidu na pohovce a sledovala Camerona, jak přechází po místnosti tam a zpátky.
"Jasně, že není. Musí to být něco velkýho. Sakra maxi velkýho!" vyštěkl Cameron a popadl stolní lampičku. Uvažovala jsem, co s ní asi udělá. Odpověď se mi ukázala v dalším okamžiku. Mrštil s ní o protější zeď. Ta rána byla ohlušující. Nadskočila jsem a zrychlil se mi dech. Teď jsem měla vážně strach. Takhle jsem ho ještě neviděla.
"Camerone, klídek. Taky jsem z toho vedle, ale měl by ses krotit. Ne jen kvůli sobě, ale tady mladá by mohla utrpět šok z tvýho chování. Dívej, jak se třese," poznamenala frustrovaně Lucinda a kývla mým směrem. Až teď mi došlo, že se vážně třesu.
Cameron se podíval přímo na mě a zastavil se. Chvíli mě jen tak sledoval a pak se z čista jasna uklidnil. Prostě to vypadalo, jako by to jen hrál. Ale já si byla naprosto jistá, že před chvílí to všechno myslel smrtelně vážně.
"Promiň, já... Nejsem zvyklej na to být s člověkem tak dlouho. Nepřemýšlím nad tím, jak se mám chovat. Prostě je toho najednou moc. Musíme zjistit, co plánují. Jak jsem už říkal, musí to být něco mega velkýho, protože jinak by do toho všeho nezapojovali KD. Mají je spíš v záloze, protože KD se dá jen stěží ovládat. Většinou způsobí víc škody než užitku. Tak proč je do toho zapojili?" promluvil už poměrně v klidu Cameron. Bylo poznat, že nad tím vším přemýšlí.
"Jo jasně, bylo by to dobrý vědět. Ale jak se k těm informacím dostaneme?" zeptala se Lucinda se zájmem.
"Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale asi to nepůjde. Je jasný, že nám jdou po krku a právě teď jsou nám v patách, takže musíme zapojit všechno," odpověděl s velkou dávkou nechuti.
"Myslíš to, na co myslím já? Protože jestli jo, začínám mít vážně obavy," namítla okamžitě Lucinda a sledovala Cameronův výraz. Tvářil se jako bůh pomsty. Celkem ironie, nemyslíte? On a bůh pomsty? Vždyť je to ďáblův syn, on by se bohovi neměl podobat ani v jednom malým bodě.
"Můžete mluvit víc srozumitelně? Jsem pořád tady a nerozumím vám absolutně nic," vložila jsem se do jejich rozhovoru a tím jsem na sebe upoutala jejich pozornost. Zřejmě se jim stává často, že na mě zapomenou.
"Musíme zjistit, co KD a vlastně i všichni okolo chystají. Nemůžeme pokračovat v cestě a hodit za hlavu to, že se nás snaží zabít nejnebezpečnější spolek z podsvětí. Takže z někoho musíme dostat informace," vysvětlil Cameron.
"Co myslíš tím, dostat z někoho informace?" zeptala jsem se se zájmem a kladla jsem jasný důraz na slovo dostat. Nevěděla jsem, co si mám pod tím slovem představit. Vážně.
"Cam tím myslí to, že si jednoduše najde někoho, kdo by mohl o něčem vědět, a jednoduše z něj vymlátí informace. Dřív jsme to dělali poměrně často a musím uznat, že jsme v tom byli dobrý, ale nikdy se nám nepovedlo zjistit informace, bez toho aniž bychom někoho zabili," objasnila Lucinda mou otázku a já neměla slov. Zírala jsem na ní a Camerona s pusou dokořán. Nezaskočilo mě to, že někdy někoho zabili. S tím jsem vlastně i počítala, ale dostal mě fakt, že to dělali poměrně často a byli v tom dobří.
"Nekoukej na nás jako na vrahy. Bože, jsme stvoření ze samého pekla, co bys od nás očekávala?" zeptal se Cameron s ironií v hlase a nadhodil ten svůj typický úšklebek.
"Nic. Já jen... Proč teda ztrácíte čas se mnou?" vyhrkla jsem z ničeho nic a hned po pár vteřinách jsem si přála, abych nic podobného neřekla. Nastalo odporné ticho.
"Změnili jsme se," promluvil po nekonečně dlouhé minutě Cameron.
"Jo a teď se vrátíme do starejch časů, co?" poznamenala Lucinda.
"Nemáme na výběr. Buď tohle a, nebo můžeme utíkat. Je asi jasný, co si vybere, ne?" vrátil jí Cameron s ledovým úšklebkem.
"A co já? Necháte mě tady?" znovu jsem se ozvala. Vážně mě to zajímalo. Neuměla jsem si totiž představit, jak bych se toho všeho účastnila na vlastní kůži.
"Ani náhodou. Nehodlám riskovat, že by nás vystopovali a ty bys tady byla sama. Nepřežila bys ani minutu. Jednoduše půjdeš s námi. Budeš se držet dál a nebudeš se do ničeho motat," oznámil mi Cameron a probodl mě vražedným pohledem. To jak střídal nálady, mě vážně děsilo. Copak ten kluk má tolik osobností? Nejdřív klaďas a ochránce, pak arogantní a nebezpečný chlápek a teď... Já vlastně ani nevím, jak bych ho měla popsat,"
"Tak tohle bude jízda. Jestli tohle přežijeme, zvu vás na drink," zahvízdala Lucinda.
"Tak to se nemůžu dočkat. Každopádně nemáme času nazbyt. Vyrazíme hned dneska večer. Nesmíme být na jednom místě moc dlouho. Bylo by pro ně lehčí nás najít. Před tím, než započneme akci, musíme zajít do baru a obstarat tady Abigail nějaký hračky. Z lekcí sebeobrany si asi ještě moc nevzala. Nerad bych jí sbíral, až jí někdo rozseká na malý kousky," oznámil s děsivým hlasem Cameron a v tu chvílí jsem na sucho polkla. Tohle bude můj konec.
---
"Jak vůbec víte, že nám v tom baru pomůžou? A jak vůbec víte o tom baru?" zeptala jsem se z ničeho nic. Právě jsme seděli v autě a mířili jsme neznámo kam. Hned, co jsme se dohodli na tom, že se stavíme v baru, Lucinda sbalila polovinu tašek a naházela je do kufru.
Když jsem se ptala, proč balí a ke všemu jen polovinu, odpověděla, že pro jistotu. Kdyby se něco zvrtlo. Bylo v plánu, vrátit se zpátky do penzionu, ale prý kdyby nastaly komplikace, až budeme získávat informace, musíme být připravený.
To jsem nijak nekomentovala a pomohla jsem jí ty tašky nanosit do kufru. Cameron si mezi tím někomu zavolal. Nejspíš si zjišťoval, jestli je bar stále v provozu.
"No, vlastní to tam jeden známý. Dřív jsme se spolu hodně bavili a taky mi něco dluží," odpověděl Cameron a zastavil před semaforem, na kterém blikla červená barva. Kolem dokola byla už naprostá tma.
"Hmm," zamyšleně jsem zamručela a sledovala jsem Camerona, jak se soustředí na řízení. Auto se pohnulo a my se znovu rozjeli.
"Je tu ještě jedna věc, na kterou bychom tě měli nejspíš připravit," promluvil po chvilce ticha Cameron a přes zpětné zrcátko ke mně poslal jeden ze svých zkoumavých pohledů. Jeho oči měli tak tmavou barvu, že tomuhle pohledu jasně dodávali důraz. Vlastně, když nad tím takhle přemýšlím, ještě nikdy jsem nikoho neviděla s takhle tmavýma očima. Byly asi tak černé, jako jeho nakrátko střižené vlasy. Nevím, jak to dělal, ale pokaždé měl takový ten rozcuch, jako mývají modelové, kteří fotí pro slavné časopisy.
On sám měl takové vlastní kouzlo. Kamkoli vkročil, hned na sebe upoutal pozornost. Všimla jsem si, že on to nijak nevnímá, za to jeho okolí rozhodně ano. Poprvé jsem to zaregistrovala, když jsme všichni tři seděli v restauraci. V tu dobu, kdy mi říkali o tom, co jsou zač. Všechny servírky a byla jsem si jistá, že i ty zadané, hleděli k našemu stolu a prohlíželi si ho od hlavy až dolů. Podobně to bylo i s Lucindou, akorát, že ta upoutala pozornost opačného pohlaví. Zajímalo by mě, jestli takhle na všechny smrtelníky působí i ostatní nadpřirozený osoby.
"Sem s ní," odpověděla jsem nakonec a pohled mu oplatila. V tuhle chvíli mám myslet na něco úplně jinýho, než na vzhled Camerona.
"Chci, aby sis dávala pozor na to, co děláš. Až budeme v tom baru, ale i až se pustíme do zjišťování informací. Každý, není jako já a Lucinda. Tím chci říct, že každý má jiný schopnosti a jiný vztah k lidem. Mohli bychom narazit i na takovou osobu, která má v povolání vraždit lidi, takže se chci vyhnout případným problémům. A když by se něco stalo, nikdy nesmíš dát najevo, že máš strach. Strach dokáže vycítit kdokoli a někdo ho umí použít dost dobře jako zbraň. A nejen strach. Někteří z nás dokážou ovládat lidskou mysl. Pokud by to na tebe někdo použil, může po tobě chtít různý věci a ty budeš prostě jen jeho loutka. Takže čím víc budeš v pohodě, tím je menší pravděpodobnost, že by na tebe někdo použil sílu," varoval mě tím svým vážným hlasem a já se to všechno snažila zpracovat.
"Dobře. Chápu. Nemám dát najevo svůj strach a mám se držet spíš dál. Ještě něco, co bych měla vědět?" zeptala jsem se pro jistotu a začala jsem uvažovat o tom, že bych si mohla psát poznámky. Můžu si vůbec všechno zapamatovat? Vždyť jsem v takových věcech naprostý amatér.
"Jo, ještě by tu něco bylo. Za každých okolností si kryj záda, protože my z podsvětí jsme známí tím, že zasadíme ránu v ten nejméně očekávaný okamžik," vložila se do toho Lucinda a mrkla na mě.
"Jo, něco takovýho mě mohlo napadnout," přikývla jsem na souhlas, že chápu a dál jsme tomu nevěnovali pozornost.
---
Když Cameron zastavil před barem a my vystoupili, pocítila jsem menší chvění v žaludku. Od té doby, co jsem s Cameronem a Lucindou, se můj život neskutečně změnil. Dělám věci, které bych normálně nikdy v životě nedělala. A nejhorší na tom je to, že se mi to dokonce začíná líbit.
Pro okolní svět jsem mrtvá. Ve skutečnosti bych už neměla existovat. Žiju si naprosto nenormální život. Jsem naprosto svobodná. Po celou dobu, co jsem byla v internátu, jsem nikdy nezažila takovou volnost jako teď. Byla jsem si vědoma toho, že se každou vteřinou ocitám ve větším a větším nebezpečí, ale právě teď mě pohlcoval adrenalin.
Zamířili jsme ke vchodu po úzké kamenné cestě. Hlavní vchod osvětlovaly dvě pouliční lampy a kolem dokola stály staré polorozpadlé baráky. Bylo to takové to místo, které můžete vidět ve starých filmech. To místo mělo dost do sebe.
Cameron šel první, takže nám otevřel dveře. Ještě před tím, než jsme vešli, ke mně vyslal povzbuzující pohled. Dal jasně najevo, že když to vyjde přesně tak, jak to plánoval, nemůže se nic stát. Jen jsem se mírně usmála a vešla dovnitř.
Okamžitě nás zahalil oblak cigaretového dýmu. Celý vnitřek baru byl dřevěný. Po místnosti se ozývala hudba a očividně to tu žilo. Hned naproti nám na druhé straně místnosti byl bar. Okolo byly postaveny stoly, židličky a uprostřed místnosti byl kulečníkový stůl. U něj postávalo pár chlápků, kteří měli už očividně něco napito. Kolem stolů pobíhaly servírky a roznášely objednávky. Vlastně to tu vypadalo naprosto stejně jako v každém jiném baru. Ve skutečnosti to tak ale nebylo a to jsem moc dobře věděla. Okolí možná mohlo vypadat normálně, ale všechny osoby, co tu pobývaly, normální rozhodně nebyly.
Pár lidí si nás všimlo, hned co jsme přišli. Změřili si nás pohledem, ale hned co spatřili Camerona, začali se chovat divně. Všichni rychle odvraceli pohledy a tvářili se naprosto překvapeně. Jako by Camerona všichni znali a báli se ho. Je to tím, že je to ďáblův syn, nebo tím jakou tu má pověst? Neměla jsem nejmenší představu o tom, co jsou vlastně Cameron a Lucinda zač. Jasně, pár věci jsem o nich věděla, ale podle všeho jsem znala jen a jen jejich dobrou stránku. Všichni okolo zřejmě věděli mnohem víc jak já. Přišlo mi to divný a zajímalo mě, co všechno ti okolo ví a já ne.
Každopádně jsem moc času nad přemýšlením neměla. Cameron i s Lucindou zamířil k baru a já je jen následovala. Všimla jsem si, že i mě tu pozorovali takovým divným stylem. Jako by ke mně vysílali tajné zprávy typu: Holka, ty jsi naprosto ztracená.
"Came, jsi to ty?" ozval se za barem něčím hlas a směřoval naším směrem. Ten hlas patřil chlápkovi asi jen o dva roky staršímu, než byl Cameron. Byl to středně vysoký blonďák a působil na své okolí tak, že ho prostě nešlo přehlédnout. Ucho mu zdobily stříbrné kroužky a přes rameno se mu táhlo tetování. To má každá druhá nadpřirozená osoba tetování? Tohle je otázka, kterou si budu muset připsat na svůj seznam otázek ohledně nadpřirozených bytostí.
"Olivere," prohodil s úsměvem Cameron a rychle se s tím chlápkem přivítal podáním ruky.
"Kámo, jak je to dlouho? Deset let? A koukám, že ani za tu dobu tě tahle blonďatá kráska neopustila," prohodil přátelským hlasem Oliver a kývl směrem k Lucindě.
"Olí, však mě znáš. Já bych Camerona na holičkách nikdy nenechala. Vím, že ty to moc dobře víš," prohodila Lucinda s veselým úšklebkem a sedla si na barovou židličku. Jen jsem je sledovala a připadala jsem si jako ňouma. Všichni se chovali tak, jako by se už hodně dlouhou dobu znali a očividně i to byla pravda.
"No jo. Vy jste prostě nerozlučná dvojice. Tak co vás ke mně přivádí? Je mi jasný, že jste se tu jen tak z ničeho nic nestavili. Navíc koukám, že jste přibrali někoho do party. Kdopak je tahle tmavovlasá kočka?" zeptal se Oliver a se zájmem si mě prohlížel. Nevěděla jsem, co bych měla udělat, takže jsem jen kývla na pozdrav.
"To je Abigail. Tak nějak jsme na ní narazili při naší cestě. Každopádně, tohle bychom mohli probrat v soukromí," objasnil Cameron tichým hlasem a na malou sekundu jsem v jeho očích zahlídla naštvání.
"Jasně, chápu. Těší mě Abby, jsem Oliver, ale protože ses mi zalíbila, můžeš mi klidně říkat Olí," mrkl mým směrem a zářivě se usmál. Tak tohle je divný vývoj situace. "Půjdeme ke mně do kanclu."
Cameron jen něco zabručel a Lucinda seskočila ze židličky. Překvapilo mě, že i tady by mohla být nějaká kancelář, ale zřejmě to bude jen nějaký sklad. Oliver předal velení baru jedné servírce a nasměroval nás k té své kanceláři. Cameron šel znovu jako první a my mířili za ním.
"Takže Abby, nenudí tě cestovat s těma dvěma? Já jen, že by ses klidně mohla přidat ke mně," zeptal se s úsměvem Oliver, když jsme procházeli osvícenou chodbou.
"Celkem ani ne, s nimi se člověk nikdy nenudí. Tvojí nabídku budu muset odmítnout, ale každopádně díky za návrh," prohodila jsem s mírným úsměvem.
"No jo Olí, nech si zajít chuť. O Abby má totiž zájem Cameron. Však víš, jak je ten bručoun majetnickej," promluvila tiše a se smíchem Lucinda. Hodila jsem k ní nechápavý pohled, ale ona se jen uculila. Cameron to zřejmě neslyšel, a pokud jo, tak to každopádně nekomentoval.
Všechno to začínalo být víc a víc nejasný. Čím déle jsem trávila čas v jejich společnosti, tím víc věcí jsem nechápala.
Oliver jen nasadil další úsměv. "Cam? No jo, ten kluk si vždycky uměl vybrat. Záleží jen na tom, jestli to, co si vybral, dostane, že?" položil otázku, ale byla to ta otázka, na kterou nikdo odpověď nečeká. "No nic, tohle budeme muset hodit zatím za hlavu. Jsme tu, takže jsem zvědavej, co plánujete," promluvil, když jsme se zastavili před dveřmi jeho kanceláře. Otevřel je a nás pustil dovnitř. Myslím, že tentokrát jsem nebyla jediná, kdo měl otázky.
Přesně, jak jsem slibovala, jsem tu s dalším dílem povídky. Tenhle díl moc o akci nebyl, ale těšte se, protože příště to bude rozhodně akčnější. Camerona, Abby a Lucindu, čeká ještě hodně dlouhá cesta, ale krátí se jim čas. Příště se objeví pár odpovědí na některé otázky a rozhodně se nebudete nudit.
Za názory děkuju předem... :))
Vaše misqwa... :)