23. 10 2013 | 20.54
Druhá šance
Kapitola 17: Minulost
Před dvěma měsíci:
"Seš to ty! Řikal jsem si, že to není možný, ale seš to fakt ty. Musím uznat, že ta tvoje schovka fungovala dost dobře," ozval se vedle mě chraplavý hlas. Najednou mi vyschlo v krku. Trhavě jsem se otočila a spatřila jednu z osob, kterou jsem už nikdy v životě nechtěla potkat. Viktora.
V tuhle chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stála jsem bez sebemenšího pohnutí a zírala na mužskou postavu stojící přede mnou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vážně to byl ON!
"Copak? Zíráš na mě jako na ducha. Copak jsi zapomněla na starýho přítele?" poznamenal po chvilce výsměšným hlasem a mě okamžitě přejel mráz po zádech.
"Nepamatuju si, že bychom mezi sebou měli někdy něco jako přátelský vztah," vydechla jsem a plně se soustředila na to, aby mi neselhal hlas. V tuhle chvilku jsem si to prostě nemohla dovolit.
"Fakt? A co ty chvilky, když jsi se strašně moc chtěla uvolnit a chodilas za mnou pro vitaminy?" nadhodil a mírně si odfrkl. Věděl moc dobře, jak volit slova.
"Tak teď tomu říkáš vitaminy? Měl by sis najít něco originálnějšího," houkla jsem k němu s malým úšklebkem. V tu chvíli jsem podávala prvotřídní herecký výkon. Hlavou se mi hemžilo tolik věcí, že jsem se nemohla na nic soustředit. Navenek jsem se možná chovala chladně, ale uvnitř mě byl totální chaos.
"Tenkrát ti to ale nevadilo. Musím říct, že ses změnila. Už rozhodně nevypadáš tak nevinně jako tenkrát," promluvil zastřeným hlasem a udělal krok směrem ke mně.
Zadržela jsem dech a pevněji uchopila nákupní tašky. Potřebovala jsem cítit něco na dotek, protože mi čím dál tím víc připadalo jako bych měla nohy z rosolu. Jako kdybych se každou vteřinou měla sesypat na zem.
"Tenkrát bylo tenkrát. Teď je teď," zavrčela jsem zatínajíc zuby. Přibližoval se ke mně a na tváři měl pohrdavý úsměv. Mohl mít něco kolem dvaceti pěti let. Postavu měl poměrně vysokou. Vlasy tmavého odstínu a oči hnědé barvy. Kdokoliv jiný by si možná pomyslel, že je to fajn kluk, ale já moc dobře věděla, čeho je schopný. On nebyl jen tak obyčejný člověk.
V životě jsem udělala hodně chyb, ale asi ta největší byla zaplést se s ním. To právě on mi pomohl dopadnout na dno. Když mi tenkrát Lukas pomohl, zajistil mi tím vlastně i ochranu před Viktorem. Ne, vážně nepřeháním, když říkám, že Viktor je schopný naprosto všeho.
"Mino, Mino, kampak ses to na ten rok ukryla, hm?" bručel si pro sebe a stále se přibližoval. Mohl být tak metr ode mě, když jsem se odhodlala udělat krok zpět. Věděla jsem, že mám pořádný problém. Začala jsem zvažovat všechny možnosti útěku. Kolem dokola nikdo nebyl, stále pršelo a já pořád držela ty pitomý tašky s nákupem. Zrychloval se mi dech a srdce mi tlouklo tak divoce, že ho mohl slyšet kdokoliv v mojí blízkosti. Připadala jsem si jako lovená zvěř.
Už, už ke mně natahoval svou ruku. Nezaváhala jsem ani na malou vteřinu. Upustila jsem tašky na zem, rychlým pohybem jsem odrazila jeho ruku, přesně tak, jak nás to učili na kurzech sebeobrany, a vyběhla jsem do deště. Utíkala jsem jako by mi šlo o život, a možná, že i šlo. Chtěla jsem se otočit a zjistit, jestli je někde za mnou, ale nemohla jsem. Jen sebemenší chyba by pro mě v tuhle chvíli znamenala jasný konec.
Současnost:
Už, už jsem skoro udělala krok vpřed, když se pokojem rozezněl Christopherův chraplavý hlas plný strachu. "Vypadni odsaď!"
Přejížděla jsem pohledem mezi ním a těma chlápky. Můj mozek byl v plném tempu. Snažila jsem se přijít na něco, co bych mohla v tuhle chvíli udělat. Postavit se proti těm dvěma by byla sebevražda, ale rozhodně nikam nemůžu jít. Za žádnou cenu bych tu Christophera nenechala.
"Hm, návštěva," zabručel ten, co svíral Christophera pod krkem. "Měli bychom jí nějak přivítat?"
"Seš hluchá?!! Padej odsaď!!!" snažil se na mě zvýšit hlas Christopher, ale při posledních dvou slovech na něm bylo jasně poznat, že mu to dělá dost velké problémy.
"Mlč," zasyčel ten druhý a udeřil Christophera pěstí do břicha. Ten zasyčel a začal okamžitě vykašlávat krev.
Aniž bych o tom přemýšlela, přiskočila jsem těsně k nim. Nevěděla jsem, co přesně bych měla dělat. Kruci! Tahle situace mě svírala tak pevně, že jsem ztrácela rozum.
"Slečinka je nějaká odvážná," zabručel nechutně sladkým hlasem ten první. Během jednoho okamžiku pustil Christophera a zaměřil svou pozornost na mě. Než jsem se stačila jakkoliv vzpamatovat, přirazil mě ke zdi Christopherova pokoje.
Všimla jsem si, že přesně v tom samém okamžiku se Christopher zhroutil na zem. V tuhle chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než na něj. Bylo mi jedno, že jsem vlastně ve stejné situaci jako on. Bylo mi dokonce jedno i to, že bych mohla utržit nějaké zranění.
Ten chlápek, co mě přimáčkl ke zdi, se zřejmě divil mé reakci. Nijak jsem nevzdorovala, jen jsem držela svůj pohled na Christopherovi. Vysílal ke mně tak zničující pohled, že jsem se v tu chvíli cítila tak zničená, že bych se dokonce dokázala i rozbrečet. Co to semnou je?! Tohle jsem přeci přestala dělat už tak dávno. Proč se sakra cítím tak strašně?
Najednou jsem ucítila nějaký dotek na tváři. Došlo mi, že je to ruka toho chlápka, co stál jen pár centimetrů ode mě. Tohle mě probralo až do takové míry, že jsem dokonce pocítila vztek. Nedokázala jsem se ovládnout. Prostě jsem ho do té ruky kousla. Zřejmě to muselo bolet, protože se okamžitou odezvou stala ohromná dlaň směřující k mé tváři. Byla to taková rána, že jsem se až zapotácela. Rychle jsem se zachytila nočního stolku a tím udržela rovnováhu.
"Ta mrcha mě kousla!" zavrčel a zřejmě se chystal na další ránu. Zachytila jsem Christopherův zmučený výraz. V dalším okamžiku se snažil postavit. Chtěl mi snad pomoc? V tomhle stavu?
Ať už to bylo jakkoliv, ten první ho srazil k zemi a zarazil svého společníka: "Myslím, že jsme si už pohráli dost. Začíná to být sice zajímavý, ale máme jasný rozkazy. Pro dnešek to zabalíme, ale ty si jasně zapamatuj, co jsme ti tu před chvilkou přátelsky připomněli." Při poslední větě se otočil na Christophera a vyslal k němu arogantní úšklebek.
"Ale..." zaprotestoval ten chlápek přede mnou a rozzuřeně si mnul ruku přesně na tom místě, kde se objevovali otisky mých zubů. Já jsem si zase držela naraženou tvář. Nevnímala jsem bolest. Něco takového pro mě byla pouhá maličkost. Nedávala jsem na sobě znát žádné pocity.
"Ehm," odkašlal si ten první tak hrubě, až mi z toho naskočila husí kůže. Ten chlápek přede mnou na tom byl zřejmě aspoň z části stejně, protože si jen povzdechl a bez dalšího slova zamířil ke dveřím.
"Aby bylo jasno, nikdy jsme se neviděli," promluvil těsně před dveřmi ten první už naprosto normálním hlasem, otočil se na mě a dodal: "Každopádně mě těšilo." Pak se jednoduše otočili a vyšli ven, jako by se nic nestalo, dokonce za sebou i zavřeli dveře. Chtěla jsem za nimi něco hystericky zavřeštět, ale nemohla jsem riskovat, že by si to vybili i na Christopherovi. Kčertu s tím vším! K čertu se mnou!
Hned, co se ozval zvuk zaklapnutí dveří, jsem přiskočila ke klečícímu Christopherovi. "Jak je to vážný?" vyhrkla jsem vyděšeně a přejížděla po něm pohledem. Zvedla jsem ruku a přiblížila se s ní k jeho obličeji. Odpovědí mi bylo odfrknutí a v další vteřině mou ruku odstrčil. "Co je?" dostala jsem ze sebe rychle s obavou v hlase.
"Co je?" zasyčel chraplavým hlasem a zabodl do mě svůj zoufalý pohled. Zmateně jsem mu ho oplácela a snažila se nevnímat malé potůčky krve stékající mu po tváři. Kruci, musí trpět i při dýchání, tak co to tu na mě sakra zkouší?!
"Jasně jsem ti řekl, abys vypadla. Proč si mě neposlechla? Sakra, seš až tak blbá? Nenapadlo tě, že by ti něco mohli udělat? Uvažuješ vůbec trochu? Došlo ti jak je tahle situace vážná? Já..." vrčel na mě tolik otázek tak rychle, že mu po chvilce jednoduše došel dech. Obličej se mu stáhl do bolestného výrazu a opět se rozkašlal.
"Fajn, do blbejch mi můžeš nadávat až pak, teď musíme na ošetřovnu. Nebo, víš co? Pro někoho dojdu, pochybuju, že by ses dokázal postavit," utnula jsem jeho výčitky a pomalu se začala zvedat. Jenže v tu chvíli se stalo něco naprosto neuvěřitelnýho. Christopher mi položil ruku na paži, a tím mě zastavil.
"N-nikoho nevolej," dostal ze sebe přerývavě ale naprosto vážně.
"Cože?" vyhrkla jsem jako smyslů zbavená a naklonila se těsně nad něj. Co si to tu zase vymýšlí?
"Akorát by mě to dostalo do problémů," vysvětlil.
"Do problému? A to, že máš třeba nějaký vnitřní krvácení, je ti očividně jedno, co?! Ty rozhodně nemáš právo mluvit o blbostech ve spojení se mnou," obořila jsem se na něj naštvaným tónem.
"Tak dělej, jako by se to nestalo. Di pryč," vydechl vážným hlasem a já dokázala jen nadzvednout obočí. Dělat jako by se nic nestalo? Haló!!!! Tady se ale něco rozhodně stalo!
"Tak to ne hochu, já rozhodně nikam nejdu. Fajn, na ošetřovnu se teda nejde, ale rozhodně se mě jen tak nezbavíš," zasyčela jsem naprosto rozhodnutým hlasem. Rukou jsem si natočila jeho hlavu k sobě a zkoumala jsem zranění. Tohle bude chtít rozhodně vyčistit.
Christopher se nad mojí reakcí zarazil. Nevěřícně mě sledoval tím svým uhrančivým pohledem. Bože, i v tuhle chvíli mě to dokázalo znervóznit.
"No, nejsem nijak zvlášť dobrá v ošetřování, ale měli bychom to nejspíš vyčistit. Zvládneš se přemístit do koupelny?" zeptala jsem se po chvilce uvažování.
Nejistě přikývl a stále mě pozoroval zkoumavým pohledem. Vážně čekal, že bych odešla?
"Fajn, tak se zvedej. Už jsem tě táhla i v horším stavu," prohodila jsem pozitivně a podepřela ho pod paží. Zřejmě mu nebylo moc příjemné, že mě musel používat jako oporu, ale určitě věděl, že by tam sám rozhodně nedošel.
"Co myslíš tím slovem horší stav?" promluvil těsně u mého ucha a mně se z ničeho nic zjevila ta chvilka ve skladu v knihovně. Taky byl tak blízko. Snažila jsem se uklidnit a vytlačit tu vzpomínku někam pryč na bezpečné místo. Udělala jsem krok vpřed a tím pádem se musel dát do pohybu i on. Každý krok mu způsoboval bolest, to jsem z něj dokázala jasně vycítit.
"Jsi si jistý, že nechceš na ošetřovnu? Fakt by bylo lepší, kdybys..." nestačila jsem to dokončit, protože mi do toho skočil. "Jo jsem si tím naprosto jistej."
Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Věděla jsem, že nemá cenu hádat se s ním o takové věci. Už byl rozhodnutý, a když se rozhodne někdo jako je on, nikdo mu to nedokáže vyvrátit, to jsem věděla až moc dobře. Měla jsem s tím totiž až moc dobré zkušenosti. My dva máme totiž, a to říkám vážně nerada, až moc podobné chování.
Po dalších neskutečně těžkých krocích jsme se konečně ocitli v koupelně. Pomohla jsem mu se posadit na zem. Opřel se o zeď a já se začala přehrabovat v malé skříňce pod umyvadlem. Byla jsem přesvědčená o tom, že by tam měla být lékárnička. Každý pokoj by to tak měl mít. Po pár vteřinách šátrání jsem na ní konečně narazila.
Otočila jsem se na Christophera. Hlavu měl opřenou o zeď a oči nechával zavřené. Měla jsem na něj perfektní výhled, takže jsem si plně uvědomovala všechna jeho zranění. Stále mi v hlavě běhala jedna věc a to ta, že není správně, abych nezavolala někoho z ošetřovny. Kruci, co vlastně zmůžu já?
Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a udělala dva kroky, které mě od Christophera dělily. Klekla jsem si na zem a začala rozdělávat lékárničku. Jako první mi do oka padly vatové tampónky. Pár jsem jich rozbalila a začala jsem jimi jemně přejíždět po Christopherově tváři.
"Proč musíš do všeho strkat nos? Proč prostě neodejdeš a nenecháš mě bejt?" sykl z ničeho nic do ticha a v té samé vteřině otevřel oči. Soustředila jsem je jen na kus rudé vaty v mé ruce. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nijak jsem to na sobě nedávala znát.
Rychle jsem hodila špinavý vatový polštářek na hromadu k dalším, které jsem už použila a vytáhla jsem další čistý. Začala jsem Christopherovi čistit levou část tváře a přitom jsem svým pohledem směřovala pouze na své ruce. Překvapilo mě, když mě svou rukou chytil za paži a tím mi znesnadnil práci natolik, že jsem se musela na chvilku zarazit. Věděla jsem, že čeká na mou odpověď.
"Proč se vždycky necháš takhle zřídit? Copak nejsi kluk? Možná tak vypadáš, ale zatím ses neprojevil nijak zvlášť, aby se to potvrdilo," ignorovala jsem jeho předešlou otázku a změnila jsem úplně téma konverzace. Jo jsem zbabělec, ale v tu chvíli jsem neměla žádnou dobrou odpověď, kterou bych mu mohla předat.
Výsměšně si odfrkl a pustil mojí ruku, takže jsem mohla pokračovat v předešlé činnosti. "Myslíš, že je to všechno tak jednoduchý? Kdybych chtěl, rozhodně bych se sebou nenechal takhle vymrdat," zavrčel ostře chladným hlasem. Takový jsem u něj neslyšela ani ve chvíli, kdy na mě byl pořádně naštvaný.
"Takže ti to momentálně bylo jedno?" zeptala jsem se bez sebemenšího znaku překvapení a vzala do ruky čistý polštářek. Namočila jsem ho v dezinfekci a pomalu ho přiložila na Christopherovo zranění na bradě. Reflexivně ucukl.
"Jedno? Jasně, že mi to nebylo jedno, ale neměl jsem na vybranou. Jsem v situaci, ze které nevede žádná dobrá cesta. Všechno bych akorát zhoršil," zavrčel tichým ironickým hlasem.
"Vždycky máme na vybranou," opáčila jsem stejně tichým hlasem a jednou dlaní si přidržela jeho tvář, aby neměl žádnou další šanci na ucuknutí.
"Já ale nemám. Jsem v takový situaci, jakou někdo jako jsi ty, prostě nedokáže pochopit," namítl se špetkou jízlivosti.
"Divil by ses, co všechno už mám za sebou. Už jsem ti několikrát říkala, že můj život stojí za sračku. Myslíš si, že přeháním? Tak chceš slyšet, co všechno obsahuje moje minulost?" vyprskla jsem na něj rozhořčeně. V tuhle chvíli mě dokázal rozpálit tak moc, že bych mu byla schopná vyklopit všechno, co jsem se za poslední dva roky snažila udržet někde v hluboký černý propasti nevědomosti.
Našpulil rty ve výsměšném gestu a zapíchl do mě svůj chladný pohled. Pocítila jsem tlak někde v okolí žaludku. Fajn, když to chceš slyšet...
Pokračovala jsem v čištění všech jeho viditelných zranění a přitom si v hlavě formulovala další a další věty do svého dost zajímavého vyprávění. "Fajn, jenom chci, abys věděl, že to co ti tu teď řeknu, jsem ještě nikdy nikomu neřekla tak narovinu," promluvila jsem a začala rozdělávat pár náplastí na malé ranky.
"Bylo mi čerstvě patnáct, když mojí matku, před mýma vlastníma očima srazilo auto. Stála jsem jen pár metrů od ní. Zavolala jsem pomoc, ale už jí nikdo nedokázal pomoc. Ani si neumíš představit, jak moc jsem trpěla. Měla jsem tam stát já. To auto mělo srazit mě. Přesně tyhle věty mi běhaly nekonečně dlouho v hlavě. Asi týden po nehodě se situace doma začala zhoršovat. Otec začal pít a začal si vztek vybíjet na mně. Nejdřív to byly jen nadávky, pak mě začal mlátit. Nemohla jsem to vydržet, takže jsem začala utíkat z domů, dost jsem pila Dokonce jsem se zapletla s drogovým dealerem. Brala jsem takový svinstvo, že jsem pomalu začala dostávat depky z nedostatku materiálu. Po nějakým čase jsem měla menší nehodu. V jedné uličce jsem narazila na nějakýho chlapa. Měl v tu chvíli napito víc jak já. Celkem ironie, nemyslíš?" usekla jsem svoje vážně zkrácené vyprávění někde v polovině. Během té chvíle, kdy jsem mluvila, jsem mu ošetřila celý obličej. On mě mezitím celou tu dobu poslouchal.
Začala jsem mu přetahovat triko přes hlavu, abych si mohla prohlídnout tu spoušť na jeho hrudníku. Bylo to horší, než jsem si to představovala. Skoro po celé ploše hrudi se mu začaly zbarvovat modřiny. Všimla jsem si, že se i dost potí. Natáhla jsem k němu ruku a položila ji na jeho čelo. Úplně hořel.
"Kruci, musíš mít horečku. Myslím, že by tu měl být nějakej prášek," vydechla jsem a rychle se začala přehrabovat v lékárničce. Našla jsem ho za poměrně krátkou dobu, takže jsem mu jeden rovnou podala. Stoupla jsem si a napustila vodu do plastového hrníčku na vyplachování pusy. Podala jsem mu ho a čekala na to, až si zapije prášek.
"No, chtěl po mě peníze a já mu vzdorovala. Přeci mě už znáš, ne? Nejsem ten typ, co se každýmu podvolí a splní mu první poslední. To se tomu chlápkovi samozřejmě nelíbilo, takže se do mě pustil. Musím se přiznat, že jsem se ani nesnažila o útěk. Nechala jsem ho, ať si na mně vybije vztek. A to taky udělal. Skončila jsem na zemi v kaluži vlastní krve. Myslela jsem si, že je po mně. Ovšem mýlila jsem se. Jedna osoba mi, a teď to myslím naprosto vážně, zachránila život. Probudila jsem se v cizím pokoji, nechápala jsem to, ale měla jsem v plánu utýct. Jenže to jsem ještě netušila, jak na tom jsem. Nemohla jsem se skoro ani pohnout. No, tuhle část radši přeskočím. Prostě po nějakým čase z toho všeho vzniklo to, že jsem se k té osobě nastěhovala. Lukas mě u sebe nechal bydlet a choval se ke mně jako k rodině, a to jsme samozřejmě ve skutečnosti nebyli. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi moje matka nechala nějaké peníze a můj otec se o ně semnou hodlal soudit. Nakonec vyplula na povrch velmi důležitá informace a to bylo to, že vlastně můj otec není můj otec. A takhle bych mohla pokračovat ještě dál. Nějak jsem se s tím vypořádala, ale pak se objevili další komplikace, tentokrát směrované od jednoho člověka z těch chvil, kdy jsem nevnímala okolní svět. Jednoduše jediný možný řešení pro mě byl útěk. Už jsem se dál nemohla skrývat u Lukase, musela jsem si najít něco jinýho, takže jsem si vybrala tohle místo. Dost daleko od toho všeho. Už to chápeš? Já to neměla nikdy jednoduchý. Tohle všechno se stalo. Není to jen nějaká stupidní představa," posledních pár vět jsem pronesla až zoufale. Chtěla jsem, aby pochopil, že jsem na tom stejně jako on. Chtěla jsem, aby pochopil, že to co teď prožívá, jsem prožívala i já!
Jen mě propaloval tím svým pohledem, zjevně neschopný slova. Nedivím se mu, sama nevím, co bych si na to odpověděla. Věta typu: "Je mi to líto..." Byla pro tuhle chvíli tak otřesná, že jsem si ani nedokázala představit, že by mohla zaznít.
"Myslím, že by sis měl jít lehnout. Vážně už ti s ničím nejspíš nedokážu pomoc. Maximálně bych ti mohla dát nějaký obklady. Nemám s tím moc zkušeností. Seš si vědom toho, že se moje amatérská práce, kterou jsem tu teď odvedla, nebude ani z deseti procent podobat tomu, co by pro tebe mohli udělat na ošetřovně?"
"Jo ale nějak se s tím spokojím," broukl odlehčeným hlasem a já se prostě musela usmát. Tenhle kluk je vážně něco. Jeho chování mě mate čím dál tím víc, vyklopila jsem mu svojí minulost bez mrknutí oka a teď se tu na něj směju, i když situace je tak vážná, že bych měla spíš brečet.
"No jak myslíš. Víš co, zvedej se, když už nemám žádný zkušenosti s doktořinou, aspoň ti pomůžu do postele," poznamenala jsem s úsměvem na rtech.
"Za jiných okolností by za tuhle větu dost lidí zabíjelo," prohodil žertovně a snažil se vyškrábat na nohy.
"Óu, koukám, že jsi perverzní za jakýkoliv situace..." rozesmála jsem se a podepřela ho pod paží. Teď mi tahle chvíle přišla tak stupidně nereálná, že jsem se prostě musela smát jen tomu, jak je to vlastně všechno absurdní.
Tak a je to tu. Jasmine odhalila kus své minulosti. Prostě už nadešel čas, kdy by se mělo pár věcí... no dobře, dost věcí vysvětlit. Tohle byl ovšem jen kousek z velkého celku. V další kapitole se můžete těšit na trošku nejistou situaci mezi Jas a Chrisem. Bude nám to jiskřit.... ale..., to už bych vám toho řekla hodně moc... :))
Jinak trhla jsem rekord. Kapitola má 3 237 slov a psala jsem jí takových pět hodin. Asi tři hodiny včera a dneska jsem to během zbylých dvou dopsala. No, čas, který jsem na to vynaložila, byl pro mě celkem dost důležitý a rozhodně jsem udělala dobře, že jsem se do toho pustila. Psaní mě úplně odreagovalo a dodalo mi dost energie do dalšího dne... Fakt jsem z toho ráda. Navíc musím vám sdělit, že se pomalu blížíme ke konci Druhé šance. Snažím se to ještě nějak natáhnout, ale už uvažuju o zakončení. Moc se mi do toho nechce, protože jsem si tuhle povídku zamilovala, ale nemůžu to natahovat do nekonečna. Každopádně se zase neděste, ještě nás čeká pár neuvěřitelně dlouhých kapitol... :)
Vaše misqwa W.