5. 11 2013 | 12.54
On a já
Hlavní postavy: Violet Woodová, Justin Black
Vedlejší postavy: Stella Foxová, Oliver Rogers
Žánr: Romantika/comedy
Přístupnost: bez omezení
----
Pondělí:
V kapse u riflí mi zavibroval mobil. Přesně tahle drobnost mě dokázala probudit. Pomalu jsem otevřela oči a ospale se rozhlídla po třídě. Až na mě v ní nikdo nebyl. No super, zaspala jsem hodinu a ke všemu se mě nikdo neobtěžoval vzbudit. Naštvaně jsem si odfrkla a odhodlala se vytáhnout mobil z kapsy. Prohrábla jsem si rukou své zcuchané vlasy a zahleděla se na malou obrazovku. Zmáčkla jsem na tlačítko a téměř ve vteřině se mi naskytl pohled na nějaký obrázek.
Nejdřív jsem netušila, co to je, ale po malé chvilce mi došlo, že na daném obrázku jsem já. Teda, trošku vylepšená. Seděla jsem přesně v té lavici, jako teď a spala jsem. Pod nosem jsem měla černou fixou nakreslený knírek a na čele jsem měla nápis: "Zaspím cokoliv". Napadlo mě, že si ze mě jenom někdo vystřelil, ale pak mi to docvaklo.
Vyskočila jsem z lavice tak rychle, že jsem dokázala převrhnout židli, která s nárazem dopadla na zem, a přiskočila jsem k malému zrcadlu nad umyvadlem v rohu třídy.
Vyděšeně jsem se na sebe zadívala. Vypadala jsem přesně jako na té debilní fotce. Přeběhla jsem zpátky ke stolu a podívala se na odesílatele. Vymaštěnej ignorant. Vypnula jsem mobil a znatelně pocítila nával vzteku. Mohlo mi to dojít, má v tom prsty ten debil. Tohle mu ale jen tak neprojde!
---------------
Rozrazila jsem dveře chlapecké šatny a začala na plné kolo řvát: "Blacku! Tak kde seš ty srabe! Vylez ven!" Řítila jsem se uličkou mezi skříňkami a snažila se ignorovat šokované pohledy pár kluků, co se zrovna převlíkali.
"Blacku!!!!" zařvala jsem znovu a zahnula za roh.
"Nespletla sis náhodou dveře?" ozval se přede mnou známý arogantní hlas a já se zastavila. Vzhlídla jsem a spařila ho jen pouhý metr před sebou. Jediné, co měl na sobě, byl ručník, který mu zakrýval spodní část těla. To jako vylezl ze sprchy? Přejela jsem pohledem jeho nahou hruď a nakonec zabodla svůj vražedný pohled do jeho obličeje. Snažila jsem se nevnímat fakt, že přede mnou stojí skoro nahej.
Myslím, že kdyby na mém místě stála jakákoliv holka z týhle školy, nejspíš by se v tomhle momentu rozpustila. Jo, je to přesně tak, jak si myslíte. Tenhle blbeček voblbuje holky jak na běžícím páse. Myslím, že existuje jen pár výjimek, do kterých mimochodem patřím i já, se kterýma se ještě tenhle bolobůh, jak mu tu říkají, nezapletl. Pro mě to byl prostě jen jeden totální vymaštěnec, kterýho pravděpodobně bavilo dělat mi problémy.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co měla znamenat ta fotka?!" rozkřikla jsem se na něj a plně ignorovala jeho předchozí otázku. Může mi... no radši nic.
"Co prosím?" dělal nechápavého, ale na očích mu bylo jasně vidět, že ví přesně, o čem mluvím.
"Chceš to snad připomenout? Tak čum!" vyzvala jsem ho a přistrčila mu pod nos svůj mobil s vážně zajímavou fotkou. Na to zareagoval tím svým zákeřným úšklebkem, kterým dostával ostatní do kolen. Na mě to však nemělo vůbec žádný dopad.
"Jo tohle," poznamenal a usmíval se jak měsíček na hnoji.
"Jo tohle!" štěkla jsem po něm.
"Ale přeci se nebudeš zlobit. Prostě jsem se jenom příšerně nudil," oznámil mi jako by se nic nedělo a v pohodě se začal přehrabovat ve své skříňce.
"Nemám se zlobit? Co to tady sakra meleš za kraviny. Dokáže mě vytočit jen tvoje pouhá přítomnost, takže tohle rozhodně jen tak nepřejdu," zavrčela jsem na něj a sledovala, jak vůbec nebere v potaz, že jsem na něj momentálně mluvila. To už mi ale začalo škubat v pravém oku. Tak já se tu namáhám úplně zbytečně. V zápalu vzteku jsem udeřila pěstí do vedlejší skříňky tak silně, že se zamlelo i pár ostatních. To už jeho pozornost upoutalo. Otočil se zase ke mně a nasadil svůj typicky provokativní úsměv.
"Víš, že jsi celkem rozkošná, když tě někdo naštve?" poznamenal zaujatě a já ještě víc zbledla.
"Cože?" štěkla jsem po něm a v návalu vzteku zatnula pěsti.
"A taky mě udivuje, co všechno uděláš kvůli tomu, abys za mnou mohla vtrhnout do šatny," vydechl fascinovaně a vyslal ke mně uznalý úsměv. Naklonil se blíž k mému obličeji, takže jsem v dalším momentu ucítila jeho svěží dech, a zkoumal můj výraz.
"Ne, tohle nemá cenu. Tvoje demence překročila hranice lidskýho chápání. Víš co? Zapomeň, že jsem tady vůbec byla. Prostě si jen dávej bacha na záda, nikdy totiž nevíš, kdy se ti to rozhodnu vrátit," zavrčela jsem na něj a zakroutila hlavou na znamení, že stále nemůžu pochopit, kde se v něm bere tolik blbosti. O krok jsem couvla, abych se trošku vzpamatovala z jeho blízkosti, a otočila jsem se k odchodu.
"Já možná zapomenu, ale ty mě po dnešku budeš mít v každý myšlence," houkl za mnou sebejistě a byla jsem si naprosto jistá, že se mu na rtech usídlil další arogantní úsměv.
Pokračovala jsem ve svém odchodu a těsně před tím, než jsem zahnula za roh, jsem se otočila. Zachytila jsem jeho překvapený pohled. Jen jsem se ušklíbla.
"Zase si tolik nefandi, Blacku! Po pravdě viděla jsem mnohem lepší," poznamenala jsem provokativním tónem a s vítězným úsměvem se vydala pryč. V tu chvíli mi bylo totálně jedno, že jsem lhala. Přeci bych mu nepřiznala, že vypadá stejně dobře, jak si o sobě myslí. Fajn, tohle by bylo, teď už jen přijít na způsob, jak mu to vrátím.
---------
"Ach jó, proč se mi Olí ještě neozval? Je to už týden..." povzdychla si dnes už nejmíň po desátý Stella a zapíchla vidličku do něčeho, co mělo podle školních kuchařek představovat rizoto. Po pravdě jejich fantazie nebere konce.
"Tak fajn, řeknu ti to ještě jednou. Uvědomuješ si, že je Rogers stejně plachej jako ty? Při vašem štěstí to znovu dohromady nedáte ani za tisíc let," poznamenala jsem znuděným tónem a lokla si koly.
Jo, už je to tu zase. Stella se utápí ve svém rozchodu s Oliverem Rogersem. Vlastně ani nevím, proč to spolu ti dva skončili. Verzí je hodně, ale Stella to stále drží v tajnosti. No, ať to bylo kvůli čemukoliv, ti dva jsou do sebe zřejmě stále pořád udělaný. Ptáte se, jak to vím? Velmi jednoduchá otázka. Při každý příležitosti, když jsou ve stejný místnosti, na sebe házejí takový ty útrpně zamilovaný pohledy. Ovšem ani jeden z nich není natolik odvážnej, aby jejich vztah dal zase do kupy.
"Když já se kvůli tomu nemůžu na nic soustředit. Myslím, že se z toho asi brzy zhroutím," povzdychla si znovu a já nad tím jen protočila očima. Přesně tuhle větu poslouchám celý týden stále a stále dokola.
"Fajn, tak když nejste ani jeden schopnej vyřešit to, vložím se do toho já," vyhrkla jsem naprosto vážně a vyskočila ze židle.
"Vio, to bys pro mě udělala?" chytla se slova Stella a vyslala ke mně nadějný úsměv.
"Jo, co jinýho mi zbývá. Od toho jsou přátelé, ne? A navíc si myslím, že další týden tvého utrpení bych asi nepřežila," ušklíbla jsem se na ní a zvedla se od stolu. "Povídám ti, že do konce tejdne budete zase spolu, za to se ti zaručím," dodala jsem ještě a dala se na odchod.
--------
O můj bože, co mě to zase napadlo. Ne, tohle je nereálný. Do háje, co jsem si myslela. Ne, tohle mi neprojde. Kruci, proč musí být jeho nejlepší kámoš zrovna Black? Proč? Ne, tohle nerozdýchám.
Klid! Buď v klidu! Křičela jsem na sebe v mysli. Zrovna jsem v sobě vedla svůj vlastní boj. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Tohle zvládnu, dělám to přeci kvůli Stelle!
"Héj, říkám ti, že tenhle zápas máme v kapse. Stačí jen, abychom se drželi podle plánu, a máme to jednoznačně vyhraný," ozval se najednou sebevědomý hlas Blacka.
Stála jsem na rohu chodby, takže jsem neviděla, s kým jde. Po pravdě z jistý části jsem nebyla ani rozhodnutá, jestli to mám fakt udělat. Přeci je to Black, nikdy nevím, jak zareaguje.
"To jo, ale znáš přeci..." zbytek věty jsem už nezaregistrovala, protože právě zahnuli za roh, takže jsem se ocitla před nimi. Naštěstí tam byl jen Black a nějací dva svalovci. Soudě podle tváří bych je tipla na hráče fotbalu, ale jména bych z hlavy nejspíš nedala.
Všichni tři na mě zírali jak na zjevení. Po pravdě Black se zdál být překvapenej snad nejvíc. Vyslala jsem k němu pohrdavý úsměv a spustila: "Potřebuju s tebou hodit řeč,"
"Ehm, o čem?" dostal ze sebe zaraženě, zřejmě stále překvapenej, že na něj mluvím na veřejnosti. Jo, to se nikdy nestávalo, ale tohle je přímo zoufalá situace.
"V soukromí," dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Kruci, jestli na mě bude ještě chvíli zírat tak, jak do teď, asi vezmu nohy na ramena a zdrhnu.
"Fajn," prohodil nakonec a naznačil těm dvěma, že se sejdou později. Úlevně jsem si oddychla. Ti dva to zjevně pochopili a dali se na odchod.
"Tak co tě přimělo k téhle konverzaci?" zeptal s očekáváním a nasadil masku typu: "tak to vyklop".
"Ačkoliv to říkám nerada, a věř mi, že kdyby byla jakákoliv jiná možnost, brala bych jí všema deseti, ovšem ta není, musela jsem se obrátit na tebe. Jsi ta poslední osoba na mém seznamu a nikdy jsem si nemyslela, že tohle někdy budu dělat, takže..." blekotala jsem pátý přes devátý a Black jen nechápavě sledoval moje rozrušení.
"Potřebuju pomoc," vydechla jsem nakonec a přesně v té vteřině mi spadl kámen ze srdce. Tak a je to venku.
"Ode mě?" zeptal se. Chtěla jsem odpovědět, ale on pokračoval. "Počkej, to jako, že velká Violet Woodová si žádá pomoc ode mě? No to mě podrž. Počkej, musím to rozdýchat," začal tím svým typicky provokativním hlasem, který mě dokázal dostat na pokraj sebeovládání. I teď zbývala jen trocha k tomu, abych se na něj nerozkřičela.
"Ha, ha. Užil sis tu svojí ironii? Na tohle fakt nemám náladu. Prostě potřebuju, aby se dali Rogers a Stella znovu dohromady. Pokud si dobře pamatuju Rogers se, ačkoliv to stále nemůžu pochopit, protože ty jsi naprosto nevhodný prototyp pro přítele, baví jen s tebou, takže jsi jediná osoba, která mi s tímhle může helpnout," vysvětlila jsem a nervózně si zajela rukou do vlasů.
"A proč si myslíš, že ti na to kejvnu? Promiň, ale ještě před dvěma hodinami jsi mi vtrhla do šatny a chovala se jak pomatená," okomentoval můj výstup a já se ve vteřině zarazila. Zatnula jsem pěsti a snažila se uklidnit.
"Pomatená? Kdyby ses choval jako normální člověk a nesral ses so toho, co dělám, nebo nedělám, nechala bych tě na pokoji, ale tebe zřejmě baví, dělat mi ze života peklo, takže mi tu laskavě nevyčítej mojí pomatenost. Navíc, myslím, že ti taky musí dost drásat nervy ty jejich zamilovaný výstupy," zavrčela jsem na něj a hodila po něm nevraživej pohled. Bylo jasný, že na tomhle jsme byli oba dva stejně.
"Hm, tak fajn beru to. Stejnak jsem s tím chtěl něco udělat," poznamenal po chvilce a pokrčil rameny na znamení přijetí.
"Uf," vydechla jsem si a úlevně se zhoupla na patách. Nečekala jsem, že by to šlo až tak lehce.
"Takže jsme teď spojenci?" zeptal se z ničeho nic a vyslal ke mně svůj nebezpečně zářivý úsměv.
"Moc se neraduj, slovo spojenci je pro tuhle chvíli až moc silný. Aby bylo jasno, nehodlám se vzdát svojí pomsty za ten dnešek," namítla jsem téměř okamžitě.
"Jak myslíššš," protáhl zjevně trošku zklamaně. Co jako čekal? "Ruku na to?" ozval se a vyzývavě na mě mrkl. A tohle je jako co? Teď už jsme se dostali do fáze mrkání?
"Ne, s tím nepočítej. Myslím, že tohle riskovat nebudu, bůhví, koho tahle tvoje ruka ještě před chvílí osahávala," vyprskla jsem na něj a narážela tím na to, že je tu známý jako Casanova. Otočila jsem se a dala se na odchod. Pro dnešek jsem s ním byla v kontaktu nad svoje maximum.
"Neboj, ode dneška jsem věrný jen tobě Woodová!!!!" zakřičel za mnou ještě s pobavením v hlase a já se prostě musela ušklíbnout.
"Neslibuj něco, co nemáš v plánu splnit!" stačila jsem ještě zavolat před tím, než jsem zmizela z jeho dosahu. Jestli přežiju tenhle tejden bez újmy, bude to chtít jednoznačně oslavu!
Úterý:
"Ne, to kecáš?!" vyprskla jsem smíchy a vešla spolu se Stellou a Mikem, asi jediným klukem, který se zdá být na týhle škole v pohodě, do třídy. Právě tohle ráno bylo jedno z těch, kdy jsem všechno stíhala. V šatně jsem narazila na Stellu a cestou se k nám přidal Mike, který nám hnedka po ránu zvedl náladu svými slavnými historkami.
"No ne, fakt mi to tak řekl," namítl a já se stále kroutila smíchy.
Přešli jsme před předními lavicemi a já se Stellou zamířila k našemu obvyklému stolu.
"Vio?" špitla ke mně Stell.
"Hm?" broukla jsem a hodila po ní zvědavý pohled.
"Mrkej," řekla jen a kývla k naší obvyklé lavici. Tentokrát však nebyla prázdná. Na jedné z židlí seděl Rogers a vysílal naším směrem zmatené pohledy. Na vteřinu jsem se zarazila a přejela celou třídou pohledem. Zastavila jsem se na osobě, která seděla v úplně poslední lavici - Blackovi. V okamžiku, kdy zachytil můj nervózní pohled, se ušklíbl a zahulákal přes celou třídu: " Woodová, držím ti místo!"
Ztuhla jsem a otevřela pusu dokořán. Pozitivní na tom bylo to, že stejně zareagovala i velká část přítomných. Nejdřív jsem si pomyslela, že se Black asi zbláznil, ale po nějaké té chvilce usilovného přemýšlení mi došlo, kam tímhle směřuje.
Vyslala jsem k němu ohromený úsměv a prohodila ke Stelle: "Myslím, že tady se budeme muset rozloučit. Snaž se s Rogersem aspoň navázat konverzaci." Povzbudivě jsem se na ní usmála a vydala se do jámy lvové. Cestou do poslední lavice jsem ještě zvažovala možnost, že bych si sedla k někomu jinýmu, ale když jsem zachytila všechny nevraživé pohledy, okamžitě mě ta myšlenka přešla.
"Zdravím," prohodil hned zvesela Black a bylo na něm vidět, jak si tuhle chvilku přímo užívá.
"Koukám, že se našim spojenectvím zrovna dvakrát netajíš," sykla jsem a hodila sebou na volnou židli.
"No, musel jsem si něco vymyslet, aby si Oliver sedl jinam. Jediná osoba, která mi přišla na mysl, jsi byla ty. Navíc takhle máme větší šanci domluvit se na tom, jak to bude dál," vysvětlil a ďábelsky na mě mrkl.
"Ani netušíš, jak mě chytl za srdce fakt, že jediná na koho myslíš, jsem já, ale nemusel jsi dělat takovou scénu," vytkla jsem mu s ironií a položila si na stůl sešit s propiskou.
"Bez toho by to nebylo ono. Navíc tvůj výraz stál za to," broukl si spíš pro sebe a zhoupl se na židli.
"Jo tak o to ti šlo. Prostě si mě chtěl jen znovu vytočit? Mohlo mě to napadnout už na začátku. Kdybych si to uvědomila, tak bych ti takovou radost neudělala," zavrčela jsem nevrle a znuděně se položila na lavici. Hm, fyzika... možná bych si zase mohla hodit šlofíka, i když riskovat to co včera?
"Doufám, že máš zítra kolem třetí čas, protože jestli ne, tak si ho prosím udělej," ozval se mi těsně u ucha pobavený hlas. Vyděšeně jsem sebou trhla. Důvodem nebylo to, že bych se lekla, ale byl to fakt, že se Black přiblížil na tak malou vzdálenost. Šlehla jsem po něm pohledem a přitom jsem stihla zachytit jeho úsměv.
"Cože to?" dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
"Říkám, aby sis udělala na zítra odpoledne volno. Plus zařiď, aby to volno měla i Foxová, už jsem nám naplánoval program," zopakoval znovu zjevně pobavený mým vyděšením. Kruci, dneska se v tom nějak vyžívá.
"Tak ty jsi nám naplánoval program?" pronesla jsem s dávkou ironie a mírně se narovnala.
"Jo, uvidíš, že se ti to bude líbit," pronesl tajemně a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Chtěla jsem do něj ještě pořádně rýpnout a vyčíst mu tu jeho "záhadnost", ale v tom do třídy napochodoval profesor a mě v tom momentu došla řeč i odvaha pokračovat v tomhle rozhovoru.
Středa:
"Počkej... j-já nedokážu bez tebe vydržet už ani jednu minutu," ozval se dramatický hlas jednoho z herců a celým kinem se rozeznělo sborové "Óhh".
"Mohl bys mi prosím říct, cože tu přesně děláme?" šeptla jsem znuděně k Blackovi a musela se k němu nahnout blíž. Už několikrát nás totiž pštili diváci v řadě před námi. Kruci, vždyť je to jen jedna z tisíců slaďáren, kde se stejnak dají všichni dohromady, tak proč tady všichni tak vyváděj?
"Sledujeme film a hlídáme ty dva," odpověděl mi téměř okamžitě a kývnul na Stellu a Olivera, kteří seděli asi čtyři řady před námi.
"Jo, to už jsi mi sdělil nejmíň třikrát a já se tě stejnak znovu zeptám, je to potřebný?" zeptala jsem se otráveným hlasem a šáhla si pro hrst popcornu, který si Black koupil. Když už to tu mám přežít, tak se aspoň nacpu jídlem.
"No, vlastně ani tolik ne, ale už jsem za to zaplatil, tak se na to aspoň dodívám, ne?" broukl s protočením očí a sesunul se víc do měkké sedačky.
"Jo, to je pravda, měl by ses na to dodívat..." přikývla jsem a stoupla si, "za to mě tu nic nedrží."
"Jen si zase pěkně sedni na svoje místo," zareagoval a chytl mě za ruku. Jedním rychlým pohybem mě stáhl zpět na sedačku. Ještě, že jsme seděli v úplně poslední řadě, aspoň jsme nepoutali tolik pozornosti.
"Hele, oba víme, že by sis to tu užil víc beze mě. Navíc, nevím jak ty, ale já tyhle filmy moc nemusím, takže..." nestačila jsem to dokončit, protože mi do toho skočil.
"A kdo říká, že se mi ten film líbí? Jen si užívám klid a snažím se zapsat do dějin chvilku, kdy tu s tebou sedím a ty nijak zvlášť neurážíš mojí osobu," oznámil mi s úšklebkem.
"Takže to je ten důvod, proč tu trčíme?"
"Jo," odpověděl prostě. Až teď jsem si uvědomila, že stále svírá mou ruku. Začala jsem být mírně nervózní, on si to možná neuvědomoval, ale já každou vteřinou pociťovala větší vzrušení. Violo, uklidni se!Tohle je přeci Black! Křičela jsem na sebe v mysli.
"Fajn, že si to ty, tak to tu teda přetrpím až do samého konce. Takže sem nakul ten popcorn, protože si nutně musím něčím zacpat pusu, abych tě z nějakého nedorozumění nijak neurazila," sykla jsem k němu a pomalu se osvobodila z jeho sevření. Rychle jsem šáhla pro hrst popcornu a nacpala si ho všechen do pusy. V tu chvíli jsem musela vypadat jak sysel, ale bylo mi to upřímně jedno.
"Myslím, že znám i jinej způsob, jak ti zacpat tu tvojí nevymáchanou pusu," namítl s provokativním úsměvem a z ničeho nic se ke mně naklonil tak, že se naše obličeji ocitli jen pár centimetrů od sebe.
Koukala jsem na něj, jako na zjevení. Počkat, to mi tu jako Black dělá neslušný návrhy? Počkat, Black? To jako fakt? Neměla jsem nejmenší tušení, jak se zachovat. Vyměňovali jsme si pohledy a napětí mezi námi bylo přímo hmatatelný.
Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem to už nemohla vydržet a jednoduše jsem na něj vyplivla pořádnou dávku popcornu. Malé kuličky ho trefily do obličeje a já sledovala jeho výraz. Bylo dokonale vidět, ano i v té tmě, jak mění barvy. Vyprskla jsem smíchy a začala se kroutit na sedačce. Připadala jsem si jako šílenec.
"Ty, potvoro!" zavrčel a začal si rychle otírat obličej. Jeho počínání mě rozesmálo ještě víc.
"Víš co? Měním názor na dnešní den. Tohle je rozhodně jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažila," houkla jsem na něj a stále mi cukaly koutky.
Zavrčel si něco pro sebe, takže jsem neměla potuchy, co přesně to bylo. V tu chvíli jsem si ale byla jistá, že se to určitě týkalo mě a vlastně mi ani nevadilo, že jsem nevěděla, co to bylo.
Čtvrtek:
Kruci, už to tu bylo zase. Znovu jsem zaspala. Zadýchaně jsem hodila bundu do skříňky a s velkým spěchem zabouchla její dveře. Zajistila jsem zámek a klíče hodila do kapsy.
To snad není možný. Za všechno může ten debilní budík. Jenže, výmluvu typu: "Rozbil se mi budík" jsem použila už nejmíň třikrát, takže pochybuju, že mi jí někdo dneska spolkne.
Nasadila jsem rychlý tempo a proběhla jsem uličkou až k hlavním schodům. Nejen, že jdu pozdě, ke všemu musím až do posledního patra. Skvělý, tohle se může poštěstit jenom mně.
Brala jsem schody po dvou a snažila se nabrat dech. Už vidím, jak ze mě poteče. V duchu jsem proklínala ten starej krám, co mě každý ráno budí, a zahnula za roh chodby ve třetím patře. To ovšem byla chyba. V plné rychlosti jsem to do někoho napálila. Ten dotyčnej to ustál, ale já jsem mířila k zemi. Už, už jsem se připravovala na tvrdej náraz, když v tom mě zachytily něčí ruce a tím mě zachránily od pořádné modřiny někde v okolí mého pozadí. Oh, vděčností jsem přetékala.
"Ale, ale," ozval se pobavený hlas někde malý kousek ode mě a já se zarazila. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do oříškově hnědých očí. Dívaly se na mě tak intenzivně, že jsem si myslela, že se pod tím nátlakem rozsypu.
"Koukám, že jdeš pozdě," vyhrkla jsem první věc, která mě napadla. Snažila jsem se pomalu vymanit z jeho sevření, ale Black ve svém stisku nehodlal polevit. Jeho ruce spočívali na mém boku a já pomalu ztrácela nervy. Nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo. Zatraceně moc se mi to líbilo.
"Koukám, že ty taky," nadhodil s obřím úsměvem.
"Jo, už to tak bude," plácla jsem a vyslala k němu zkoumavý pohled. "Jsem ti sice vděčná za to před chvílí, ale už bys mě mohl pustit. Zbytečně tu ztrácíme čas, který teď rozhodně potřebuju. Každou vteřinou moje šance na věrohodnou omluvu klesá," promluvila jsem naprosto bez zaujetí. Musela jsem se dost ovládat, aby můj hlas zněl věrohodně.
"Co třeba fráze: V noci jsme toho moc nenaspali, takže se omlouváme, že jdeme pozdě?" navrhl se zábleskem v očích a já na něj jen oněměle zírala.
"Jasně, fakt chytrej nápad. Pak budu zbytek roku poslouchat od těch tvých fanynek, že jsem bezcitná mrcha. To by se ti tak hodilo, co?" poznamenala jsem s velkou dávkou ironie a vytrhla se mu. Tentokrát mě už nechal.
"Neboj, vzal bych všechnu vinu na sebe," zaculil se.
"Jo jasně, to ti tak žeru,"
---------
"Vio, ty jsi ta nejlepší osoba pod sluncem," zašvitořila dneska už nejmíň po desátý Stella, div mi samým nadšením neskočila kolem krku.
"Jo, jo, jo, chápu. Přeci jsem ti říkala, že to zvládnu, ne? Sice jsem to vymyslela já, ale musím přiznat, a to fakt nerada, že se na tom z velký části podílel i Black," prohodila jsem s kyselým úšklebkem a napíchla na vidličku jednu z okurek, co mi stále ležely na talíři. Přesně jak jsem tušila. Stella a Rogers to včera dali dohromady. Jak předvídatelné... taky už měli na čase.
"Jo, ale i tak jsi úžasná," pokračovala dál ve chválení.
Jen jsem nad tím protočila oči. Vložila jsem si další sousto do pusy a zahleděla se k východu. Právě vcházel Black spolu s Rogersem a nějakou kupou holek. Zarazila jsem se a sledovala, co se bude dít. Motala se kolem něho nějaká blondýna. Zjevně byla učarovaná jeho tělem, protože po něm jezdila svou rukou a něco mu vykládala.
V tu chvíli to ve mně začalo vřít. Nechápala jsem to. Prostě mě z ničeho nic zahalil velký oblak rozzuřenosti. Zatínala jsem ruce v pěst a snažila se nemyslet na to, jak bych tý náně zakroutila tím jejím vyhublým krčkem. Asi po pěti minutách jsem to už prostě nemohla vydržet. Vyskočila jsem na nohy a bez jedinýho slova zamířila k východu. Nechala jsem za sebou překvapenou Stellu a tác s nedojedeným obědem.
V tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem se prostě někam schovat a vyčerpat všechno svoje rozzuření. Řítila jsem se přes jídelnu a cestou odstrčila pár lidí. Někteří z nich něco zabučeli a jiní to prostě ignorovali. Těsně před dveřmi jsem zachytila Blackův pohled. Nevím, co přesně mi jím chtěl sdělit, ale neměla jsem náladu zkoumat to.
Pátek:
Naštvaně jsem se řítila chodbou na další hodinu. Dnešek stál totálně za houby. Měla jsem takovou tu náladu, kdy bych někomu dokázala vrazit jen za to, že se na mě podívá.
Nevnímala jsem svoje okolí, prostě jsem se jen soustředila na svou pesimistickou náladu, takže mě překvapilo, když se odněkud objevili něčí ruce a zatáhly mě do úzké chodby, která vedla do úklidové komory.
"Co to sakra dopr..." nestačila jsem nadávku dokončit, protože přesně v té vteřině se na mé rty namáčkly cizí. Vyděšeně jsem zírala do dvou hnědých očí. Kdyby mě stále nedržely ty pevné ruce, nejspíš bych se sesypala na zem jako hromádka popela.
"Justine, já..." promluvila jsem hned, co o kousek odsunul své rty. Než jsem si to stačila uvědomit, řekla jsem mu křestním jménem a to mě zarazilo. Co to se mnou kruci je? Měla bych být naštvaná k smrti, tak proč se teď cítím šťastná?
"Řekni to znovu," vydechl do ticha.
"Cože?"
"Moje jméno," zopakoval a zahleděl se mi do očí. Stála jsem tam neschopná slova. Tahle situace byla tak nereálná.
Když viděl, že mlčím, přiblížil se znovu na vzdálenost několika milimetrů a začal můj krk zasypávat malými polibky. Směřoval pomalu až k mé bradě a mě to přivádělo čím dál tím víc k šílenství. Těsně u mých rtů se zarazil. Jemně skousl můj spodní ret a vydechl: "prosím, zopakuj to,"
"Justine..."
Usmál se a zašeptal: "Hodná holka," pak znovu spojil naše rty. Byla jsem absolutně mimo. Nechápala jsem vývoj situace a věděla jsem, že toho budu ještě litovat, ale prostě jsem si nemohla pomoc.
Horší to už být nemůže. Pomyslela jsem si a připojila se k němu. Zapletla jsem své prsty do jeho světlých lehce nagelovaných vlasů a pevněji se k němu přimáčkla. Začala jsem se zapojovat. Pocítila jsem, jak se usmál. Nedalo mi to a musela jsem usmát taky.
Pro teď jsme tu byli jen mi dva. On a já. Justin Black a Violet Woodová. My. Zní to tak divně, ale zároveň je to tak vzrušující. Byla jsem si jistá, že toho budu litovat, ale prostě jsem vypnula mozek. Přemýšlet budu až pak...
Ahojte... :))) Zdravím všechny dušičky, co se překousaly celou povídkou až na konec. Ani nevíte, kolik času jsem strávila nad tím, než jsem tuhle jednorázovku dopsala. Byla to jedna z těch oddechových, takže děj byl prostě takový, jak mě to v momentu napadlo. Doufám, že jsem právě touhle povídkou potěšila aspoň pár z vás, kteří jste si jí odhlasovali.
No, musím říct, že mě napadlo spousta věcí, o kterých by mohla právě tahle jednorázovka být. Pak jsem to nějak mixla a vyšlo z toho tohle. Dílo, které má něco přes 4 000 slov. Jo já vím, zase přeháním a prodlužuju, ale prostě jsem to musela napsat takhle. :D
Vlastně mi tohle psaní poskytlo takovou pauzičku od Druhé šance. A vás to aspoň pořádně napnulo... jste napjatí? Jestli ano, tak jsem ráda. *promnutí rukou* Každopádně usilovně pracuji na vymýšlení další kapitoly DŠ, takže se nebojte brzy to tu snad budete mít.
Vaše misqwa W.