1. 12 2013 | 10.41
Druhá šance
Kapitola 20: Slibuju, že ti neublížím já a ani nikdo jinej
Před půl měsícem:
"Ještě je tu stále možnost vrátit se. Přeci víš, že teď už ti nic nehrozí. Není důvod, abys někam jezdila," promluvil na mě, dnes už nejmíň po desátý, Lukas.
"Možná, že se jedna věc vyřešila, ale je tu toho ještě mnohem víc. Vím, že ty to tak nebereš, ale myslím, že už jsem ti život komplikovala dost. Ani netušíš, jak moc vděčná ti sem. Ty jsi jedinej člověk, co semnou měl kdy trpělivost. Jenže prostě to takhle dál už nejde. Navíc, potřebuju změnit prostředí. Poslední dobou jsem si připadala jako zajatec a mám podezření, že mi přeskočilo pár koleček," namítla jsem naprosto vážně a prstem si poklepala na levém spánku.
Všechno to byla pravda. Jasně, problém, který začíná na V, se vyřešil, ale už tak jsem se rozhodla. Ten fakt, že je Viktor zavřenej, mi dodal odvahu. V tu chvíli, kdy mi Lukas sděloval, co přesně se stalo, spadl mi nehorázný kámen ze srdce. Jenže pořád prožívám chvilky, kdy mi přepne na pár minut mozek a já se dostanu do stavu takzvaného "představovaného záchvatu".
"Jasmine, ale to..." Přerušila jsem ho dřív, než by mě mohl zviklat svojí neoblomností.
"Ne, prosím, nech to být. Zbývá mi posledních patnáct minut, než mi to pojede, tak těch pár posledních minut využij jinak, než že se mi to tu budeš snažit rozmluvit. Víš, že když se jednou rozhodnu, už to prostě nezměním," vydechla jsem a vyslala k němu prosebný pohled.
Chtěl něco říct, to bylo až moc dobře vidět, ale když zachytil můj pohled, kousl se do rtu a nervózně přešlápl.
"Doufám, že sis nic nezapomněla. Máš všechno?" zeptal se nakonec starostlivým hlasem.
"Neboj, mami, dvakrát jsem to kontrolovala," prohodila jsem ironicky a zakroutila hlavou. "Mimochodem, pokud narážíš i na ten mobil, neměj obavy. Sice jsem ho fakt chtěla jen tak náhodou zapomenout v obýváku, ale vím, že bys byl schopný vyrazit za mnou a dovíst mi ho, takže jsem ho nakonec hodila do tašky," prohodila jsem ještě pro jistotu, protože mi bylo naprosto jasný, co se mu honí hlavou.
"Vidíš, že jsi hodná holka," rýpl si do mě se stejnou dávkou ironie, jako já před chvilkou do něho a vyslal ke mně jeden ze svých výsměšných úsměvů. Přesně ty mi budou chybět. Ale co to kecám, celej Lukas mi bude scházet. Už jen při pohledu na něj mám takový zvláštní pocit. Nevím, proč, ale mám strach někam odjet bez něj.
"Jo, já určitě," zašvitořila jsem si pro sebe a rozhlídla se po nádraží. Všude se to hemžilo lidmi. Byla neděle, takže většina z nich nejspíš mířila domů. Domů, tohle slovo je mi na stovky kilometrů vzdálené.
Halou se ozval ženský hlas z reproduktorů a opakoval čísla vlaků, které mají za deset minut přijet na nástupiště. Mírně jsem sebou škubla, když se ozvalo i číslo mého vlaku. Tak a je to tady. Tohle je přeci to, co jsi chtěla, nebo ne?!
Lukas ke mně vyslal ztrápený úsměv. Dodala jsem si odvahu a zvesela se na něj usmála. "Tohle není naposled, co se vidíme, takže se tu prosím tě nesesyp," prohodila jsem a pevně ho objala. Sevřel mě ve svém objetí tak pevně, že jsem pomalu nemohla dýchat. Ovšem ani v nejmenším mě nenapadlo, něco namítnout. Nebylo to naposledy, co se vidíme, ale taky jsem nevěděla, kdy se mi naskytne možnost být mu zase takhle na blízku.
"Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor," promluvil mi těsně u ucha a stále mě drtil pod svými pažemi.
"To je přeci jasný, že budu. Takže aby bylo jasný, pro tebe platí to samý. Ne že budeš vyvádět nějaký kraviny, až tady nebudu," napodobila jsem jeho hlas a snažila se nerozesmát.
"Bez tebe nikdy," zašeptal a pomalu se ode mě odklonil. Chtěla jsem se ho ještě chvilku držet, ale už mi nezbývalo moc času. Dvě minuty jsme si pouze vyměňovali pohledy. Ani jeden z nás neměl co říct. Vlastně to ani nebylo potřeba. Slova by v tomhle okamžiku byla zbytečná.
Nakonec jsem se s prostým "ahoj, brzy se uvidíme" rozloučila a vydala se ke stanovišti, kam měl každou chvíli dorazit můj vlak. Zastavila jsem se před cedulí s číslem 23. Popondala jsem si tašku na rameni a ještě jednou se otočila na místo, kde stál Lukas. Jeho pohled spočíval na mně, takže jsem k němu automaticky vyslala úsměv a mírně mu mávla rukou. Napodobil moje gesto a zářivě se usmál. V ten samý okamžik se z dálky ozvalo houkání vlaku a za pár vteřin už zastavoval na stanovišti přede mnou. Z jistý části jsem byla ráda, že je vlak konečně tu. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli bych další vteřiny vydržela čekat. V hlavě mi totiž běhalo jediné. Vrať se, dokud můžeš. Neodjížděj!
Současnost:pohled Christophera
Přišel jsem za ní až sem, protože jsem se prostě chtěl ujistit, jestli se jí něco nestalo. Měl jsem na sebe takový vztek, že jsem chtěl do něčeho jednoduše praštit. Celej den jsem měl oči na stopkách a snažil se jí někde potkat. Když jsem jí konečně našel na pokoji, část toho vzteku ze mě opadla. Na malou vteřinu jsem si oddechl a byl vážně rád, že je v pořádku. Jenže to by nebyla ona, kdyby se semnou nechtěla hned hádat. Každá její poznámka mě okamžitě dokázala rozpálit. A hlavně teď, když mám kvůli ní v hlavě takovej zmatek. Jenže se ozval její mobil a tím přerušil naší menší výměnu názorů. Byl jsem rozhodnutý počkat, až ten hovor ukončí a znovu s ní začít rozebírat danou situaci, ale něco se zvrtlo.
Všechno se stalo tak rychle, že jsem to skoro ani nestačil postřehnout. V jednu chvíli měla u ucha mobil a v té další ho s vyděšeným pohledem upustila na zem. V další vteřině už padala k zemi na kolena a na malinkou chvilku se její zastřený pohled setkal s mým.
Zaskočilo mě to, takže jsem na ní jen další tři vteřiny zíral, neschopen slova. Když mi konečně došlo, co se stalo, přiskočil jsem k ní.
"Morrisonová?!" zvolal jsem její příjmení a mírně s ní zatřásl. Nic, žádná odezva. V tu chvíli jsem zaslechl, jak někdo promluvil do mobilu. Rychle jsem po něm sáhl a bez zaváhání si ho přiložil k uchu.
"Jas? Jas?" volal nějaký mužský hlas. Nejspíš patřil tomu... Lukasovi.
"Co se děje?" promluvil jsem pevným hlasem a čekal na odpověď. Zvuk na chvilku utichl.
"Kdo jsi? A co se stalo s Jasmine? Je v pořádku? Nestalo se jí nic?" ozval se nakonec vyděšený hlas. Střelil jsem pohledem zpět k Jasmine, ale stále byla v jakémsi transu. Jako kdyby pro ní okolní svět neexistoval. Začal se mě zmocňovat pocit strachu. Co se mohlo stát?!
"Je jedno, kdo jsem. Jasmine je... těžko říct, co s ní je. Nereaguje," odvětil jsem a přitom s Jasmine znovu zatřásl.
"Věděl jsem, že jí to nemám takhle říkat. Kruci," zaklel a na vteřinu se odmlčel, pak pokračoval, "poslouchej, sice nevím, kdo seš, ale momentálně Jasmine někoho potřebuje. Do háje, kdybych mohl, už jsem tam. Tenhle stav už zažila několikrát. Chci, abys jí z něho dostal za každou cenu. Snaž se jí nějak uklidnit. Jakkoliv. Řekni jí, že se mi nic nestalo. Ať se nebojí... a taky... Řekni jí, že hned jak to bude možný, tak za ní přijedu. Vyřiď jí, že momentálně mě poldové nikam nechtěj pustit kvůli tomu, co se stalo, ale že se budu snažit to co nejdřív vyřešit."
"Fajn," odvětil jsem stroze a chtěl hovor ukončit, ale z druhé strany se znovu ozval hlas toho kluka.
"Slib mi, že na ní dáš pozor. Prožila si toho hodně a tohle... Já nechci, aby si jakkoliv ublížila," tentokrát jeho hlas nezněl nijak rozkazovačně. Poznal jsem, že se o ní bojí. Rozhodně nebyl sám, to jsem si až moc dobře uvědomoval.
"Slibuju, nedovolím, aby jí někdo ublížil," odvětil jsem naprosto vážně a hovor ukončil. Rozhodně nedovolím, aby se jí něco stalo. Nevím, co se to semnou stalo, ale za to moc dobře vím, že bych neunesl fakt, kdyby jí někdo ublížil. Nechtěl jsem si to přiznat, ale přeci jen mi na ní záleží.
Odhodil jsem mobil k posteli a znovu se otočil k Jasmine. Dlaněmi jsem jí chytil za bradu a nadzvednul jí tak, abych jí viděl do očí. Měla tak ztrápený pohled, až mě z toho bodlo v hrudi. Do háje, proč?!
"Jasmine, jestli okamžitě nepromluvíš, jsem schopnej strčit tě pod ledovou sprchu!" promluvil jsem trošku víc nahlas a přitom sledoval její výraz. "Slyšíš?!" tentokrát jsem zvýšil hlas o něco víc.
"Di pryč," vydechla z ničeho nic a já si úlevně oddechl.
"Jak je ti?" zeptal jsem se rychle a ignoroval její poznámku. V tuhle chvíli mi záleželo jen na tom, že zase vnímá okolí.
"Odejdi," špitla znovu a vyslala ke mně svůj prosebný pohled.
"Tak to ani náhodou. Pojď, pomůžu ti k posteli," promluvil jsem a natáhl k ní ruku. Snažil jsem se mluvit klidně, abych jí ještě víc nerozrušil. Na tohle jsem nebyl zvyklej. Už je to nějaká doba, co jsem bral ohled na lidi ve svém okolí.
"Proč to děláš?! Všechno to jen zhoršuješ!" vykřikla a rychle mojí ruku odstrčila.
Nechápavě jsem se na ní zahleděl, ale než jsem stačil jakkoliv zareagovat, pokračovala: "Ty to nechápeš. J-já nechci, aby ses mi tu snažil pomoc. Nechci znovu slyšet, jak mi říkáš, abych vypadla. Nechci to už poslouchat!"
Klečel jsem naproti ní a zaskočeně jí sledoval. Vypadalo to, že se každou chvilku zhroutí. Snažil jsem se pochopit všechno, co řekla. Pomalu jsem začal nabírat energii a vážně mě stálo dost přemáhání, abych promluvil s ledovým klidem. "Teď mě poslouchej," promluvil jsem a znovu jí nadzvedl hlavu. Bránila se, ale proti mé síle neměla absolutně žádnou šanci. "Pomůžu ti a není to jen kvůli tomu, že ti to dlužím. Jsem si vědom toho, co jsem ti předevčírem řekl, ale nic z toho jsem nemyslel vážně. Všechno se seběhlo tak rychle... Měl jsem vztek na sebe a vylil jsem si ho na tobě. Rozhodně nechci, abys vypadla. Ne potom, co... Prostě a jednoduše nechci, abys odešla. Slyšíš?! Kašlu na všechny zasraný pravidla, už to takhle dál prostě nesnesu," posledních pár vět jsem pronesl přímo zoufale. Nečekal jsem na její reakci, jednoduše jsem si jí přistrčil blíž k sobě a pevně jí objal.
Cítil jsem, jak se celá napjala. Ze začátku se pokoušela z objetí vyklouznout, ale asi po půl minutě snahy to vzdala. Obmotala kolem mě ruce a pevně se ke mně přimáčkla. Na rtech se mi objevil úlevný úsměv. Byl jsem si vědom toho, že už není cesty zpátky. Před tím možná, ale teď už ne. Jenže představa, že by mi Jasmine zmizela ze života, byla tak nepředstavitelná, že to za porušení pravidel stálo. Byl jsem v tom totálně namočenej.
"Prosím, řekni, že jsi to myslel vážně. Já, nesnesu další tvoje odmítnutí. Já..." Nenechal jsem jí to dokončit. Prostě jsem jí do toho skočil.
"To, co jsem řekl, jsem myslel naprosto vážně. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Slibuju, že ti neublížím já ani nikdo jinej," vydechl jsem naprosto vážně a jemně jí přejel rukou po zádech. Nevím, jak to bylo možný, ale přimkla se ke mně ještě víc. Okamžitě mě bodlo v hrudi. Tentokrát však díky těm ještě stále nezahojeným modřinám. Snažil jsem se ten tlak ignorovat. V tuhle chvíli mi to bylo jedno.
"Všechno je úplně špatně. Proč se tohle musí dít?" šeptla téměř neslyšně a já si nebyl jistej, jestli si to mumlala jen pro sebe, nebo se mě na to ptala. Snažil jsem si srovnat v hlavě slova toho kluka.
"Lukas ti vzkazuje, že je v pořádku. Prý se mu nic nestalo, takže si s tím nemáš dělat starosti. Taky řekl, že momentální situace mu nedovoluje přijet, ale vynasnaží se, aby co nejdříve mohl," zopakoval jsem snad všechno, co mi před chvilkou říkal do mobilu. Tu část, že jí mám za každou cenu dostat z transu, jsem vynechal. Nevím, jak by to v tuhle chvíli vzala. Nechtěl jsem nic riskovat.
"Všechno je to kvůli mně. Kdyby mě tenkrát nechal na tý pitomý ulici, tohle by se nikdy nestalo," sykla naštvaně a z jejího hlasu bylo jasně poznat, že se obviňuje. Na chvilku jsem přemýšlel o tom, co řekla. Neznal jsem všechna fakta její minulosti, ale něco málo mi už řekla. Podle toho, co vím, toho musela prožít dost a zřejmě tohle je jedna z věcí, které máme společné. Chtěla po mě, abych jí řekl, co po mě ti chlapi chtěli, ale copak můžu? Díky tomu bych jí mohl namočit ještě do většího nebezpečí, než ve kterém je teď. Měl bych to udělat?
Jemně jsem jí od sebe odtáhl. Přesně na délku paží a zadíval se jí do očí. Vypadala překvapeně a jinak. Byl jsem zvyklý na její pošklebování, ironický úsměvy a naštvané pohledy. Chtěl jsem, aby se vrátila do normálu, sice mě její poznámky dokážou vytočit, ale všechno je lepší, než její momentální stav.
"Myslím, že to samý bych mohl říct já, ne?" prohodil jsem a mírně se ušklíbl.
"Cože?" nechápavě na mě hleděla svýma hnědýma očima, které navíc nesly malý nádech zelené barvy. Snažil jsem si vybavit naše první střetnutí. Úplně poprvé jsme si taky hleděli do očí. Jenže to bylo celkem z velké dálky. Přesto bych její oči poznal kdekoliv.
"To, že jsem teď s tebou, tě, ačkoliv si to neuvědomuješ, ve skutečnosti ohrožuje," vysvětlil jsem jí s hořkostí v hlase. Byla to pravda. Jenže mohl bych jí tu jen tak nechat? Odpověď je jasná. Ne, nemohl.
"Myslím, že to zase tak vážný není. Navíc, nemohla jsem tě tam tenkrát nechat. I když jsem tě neznala, prostě to nešlo," poznamenala po chvilce přemýšlení.
"Jo, to je přesně to. Nešlo to... Věř mi, je to vážný. Nechápeš, co jsem zač. Snažím se od tebe držet co nejdál, ale prostě to nejde. Snažil jsem se od tebe vzdálit a to vyžadovalo značný úsilí. Předevčírem jsem překročil hranici víc, než jsem si kdy mohl dovolit. Nevěděl jsem jak zareagovat. Jednoduše jsem chtěl udělat krok zpět, ale akorát jsme se pohádali. Všechno je to tak složitý. Nezáleží na tom, co chci, protože nikdy to tak nebude," namítl jsem frustrovaně.
"Já jsem překročila hranici ve chvíli, kdy jsem tě poprvé viděla. Pro mě to je stejně složitý jako pro tebe. Neměla jsem nic z toho v plánu. Snažila jsem se to přehlížet, ale jak můžeš vidět, celkem se mi to vymknulo z rukou," promluvila už svým normálním hlasem.
"Skvělý, je dobrý vědět, že jsme na tom stejně. Teď už jen čekat na chvíli, kdy přijdou následky," řekl jsem s odfrknutím.
"Christophere?" vyslovila mé jméno a mnou okamžitě projel elektrický proud.
"Hm?" broukl jsem jako by nic a sledoval její vnitřní souboj. Dokázal jsem jí z obličeje jasně vyčíst, že se rozhoduje, co má dělat.
"Naštveš se, když..." šeptla do ticha a pohledem zabloudila k mým rtům. V tu chvíli jsem pocítil vlnu vzrušení.
"Myslím, že pravidel jsme porušili už dost, takže tohle už nebude mít žádnej dopad," poznamenal jsem a přitáhl si jí blíž k sobě. Nějakou chvíli jsme si jen hleděli do očí. Jako bychom se snažili zjistit, co si tne druhý myslí. Asi po minutě jsem překonal malou mezeru, co byla mezi námi, a spojil naše rty. Bylo to naprosto jiný, než minule. To byl jen momentální popud, teď jsme oba věděli, co přijde. Okupoval jsem její rty a přitom jí zajel rukou do vlasů. Myslím, že proud energie mezi námi byl jasně hmatatelný. Uvědomoval jsem si, že jí stačil jediný pohled a moje sebeovládání bylo v háji. Tohle se mi ještě nikdy s nikým nestalo.
-----------
"Myslela jsem si, že když ho zavřeli, bude všechno vyřešený, ale to jsem se nejspíš mýlila. Lukas říkal, že se mu neztratily žádný peníze. Prý mu jen ta dotyčná osoba rozházela byt. Podle mě ten dotyčnej něco hledal..." promluvila přemýšlivě Jasmine a lehce stiskla mojí ruku. Seděli jsme na její posteli, opření o zeď a ona mi vysvětlovala, co se stalo. Od telefonátu mohly uběhnout asi čtyři hodiny. Jasmine už byla v poměrně normálním stavu, ale stále se jí mírně třásl hlas, když mi říkala, důvod, proč jí Lukas volal.
"A ty si vážně myslíš, že to byl on?" prohodil jsem a otočil k ní hlavu. Venku už byla tma a v pokoji svítila jen malá stolní lampička, takže tu bylo celkem šero.
"Jo, jsem si tím naprosto jistá. Jen nechápu, jak se mu podařilo utýct. Lukas samozřejmě nemůže policajtům říct, že si myslí, že to byl právě on. Je tu totiž pořád ten malý detail, že mi Viktor prodával... však víš co. Je ti snad jasný, že kdyby ho chytili díky tomuhle, mohl by jít se vším ven a já i Lukas bychom byli v pořádným maléru. Já za svojí blbost a on za to, že mi z tý blbosti pomáhal," řekla s ironickým úsměvem a slovo blbost dost zdůraznila. Myslím, že kdyby věděla, co za blbost jsem udělal já...
"Jo, na to jsem nemyslel. Každopádně přeci nemá žádný tušení, kde jsi, ne?" zeptal jsem se nakonec.
"No, nevím o nikom, kdo by mu to řekl. Jediná osoba, od které by to mohl vědět je Lukas a to je jaksi nesmyslný. Takže ne, neví, kde jsem," přikývla.
"V tom případě to pusť z hlavy," řekl jsem a přejel jí palcem po hřbetě ruky, kterou mě držela.
"Když... nemám z toho moc dobrej pocit," namítla s obavami v hlase.
"Já vím. Taky se mi nelíbí, že je venku. Navíc, nejsi tu sama," odvětil jsem pevným hlasem a zachytil její slabý úsměv.
"Myslím, že by se lidi, co po nás jdou, měli někam zapisovat. Bylo by dobrý vědět, kolik jich je," ušklíbla se. Nad tím jsem jen protočil oči. Někde hluboko uvnitř jsem totiž tušil, že pravý problémy teprve přijdou. Možná, že to byl pouze pocit, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě obklopoval strach. Jo, zní to dost nereálně. Já a strach? Možná, že to bylo nereálné, ale byl tu malý háček, Jasmine. Nebál jsem se o sebe, ale o ní.
--------------
Bylo úterý a stejně jako vždycky, i dnes, jsme měli s Jasmine společnou hodinu dějin. Byla stále přestávka, ale mi už seděli v naší obvyklé lavici. Zůstal jsem u ní na pokoji až do dnešního rána, takže jsme na snídani vyrazili spolu. No a vzhledem k tomu, že spolu máme společnou hodinu, jsme se znovu potkali právě tady.
"Všiml sis, jak na nás všichni zírají?" prohodila ke mně a naštvaně vytahovala z tašky nějaké sešity.
"Toho si snad ani nejde nevšimnout," odfrkl jsem si a šlehl pohledem po hloučku kluků, kteří postávali u nedaleké lavice. Zachytili můj pohled téměř okamžitě a zřejmě je vyděsil natolik, že pohledem rychle uhnuli a snažili se dělat, že je strašně zajímá výhled z okna. Ušklíbl jsem se.
"Nechápu, o co jim jde," zavrčela Jasmine naštvaně a s povzdechem se opřela o židli.
"Myslím, že jejich pozornost vzbudil fakt, že nás asi polovina tvojí koleje viděla vycházet ráno z tvýho pokoje. Jen přemýšlej," prohodil jsem s úsměvem a díval se, jak se jí pomalu rozšiřují zorničky.
"Počkat, jakože si myslí... to-si-ze-mě," vykoktala ze sebe a přesně v tom momentu otevřela pusu do kořán na znamení, že jí to došlo.
"Jo, čekal jsem na chvíli, kdy pochopíš," uchechtl jsem se a prohrábl si rukou vlasy. Po pravdě mi na předešlých hodinách nemohlo uniknout švitoření pár holek, který žhavě rozebírali, co ráno viděli.
"Tak promiň, že jsem pomalá," sykla naštvaně a založila si ruce na hrudník.
"Ale no ták. Přeci se na mě nenaštveš kvůli tomu, že jsem řekl pravdu, ne?"
"Co myslíš?!" houkla na mě a probodla mě svých vražedným pohledem. Tomu jsem se prostě musel ušklíbnout.
"Ach jo, s tebou je to těžký. Ale víš, co? Mám pro tebe návrh. Co kdybychom jim dali pravý důvod pro to, aby nás mohli rozebírat?" navrhl jsem a mrkl na ní. Zatvářila se zaskočeně a zřejmě uvažovala nad tím, co jsem řekl.
"Myslíš to vážně?" zeptala se nakonec.
Usmál jsem se a naklonil se k ní blíž. Zastavil jsem se až pár milimetrů od jejího obličeje. "Celkem mě štve, když o mě někdo mluví, takže když už to má být, tak ať mají pořádný důvod," vydechl jsem a jemně jí skousl dolní ret. Mírně se prohnula a vzdychla. To mě donutilo k dalšímu úsměvu. Jasmine na nic nečekala a v další sekundě mě začala líbat. Těšilo mě, že je víc nedočkavější, než jsem si myslel. Hodil jsem za hlavu všechny pohledy, které k nám směřovali lidi ve třídě a věnoval jsem se jenom Jasmine. Myslím, že kdyby se neozval zvonek ohlašující hodinu, nejspíš bychom takhle strávili několik minut.
---------
Pohled Jasmine:
Z poslední hodiny jsem mířila rovnou na kolej. Christopher končil o hodinu dřív než já, takže jsem mu řekla, že se sejdeme u mě v pokoji. Rychlým krokem jsem scházela schody hlavního schodiště a hlavou mi stále běhala ta dnešní scénka před hodinou dějin.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Když jsem se ráno probudila a viděla Christophera vedle sebe, myslela jsem, že je to sen. Prostě mi dost dlouhou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, že se mnou opravdu zůstal. Nejdřív jsem si myslela, že se mě včera snažil jen uklidnit, ale po tom, co jsme se líbali téměř před dvaceti lidmi, jsem tomu pomalu začínala věřit.
Čekala jsem, že přijde další hádka, ale to se nestalo. Christopher se choval stejně jako obvykle, ale přesto tak jinak. Za posledních pár hodin mi toho o sobě řekl víc, než za ty dva týdny, co se známe. Přesto se dost okatě vyhýbal svojí minulosti. Bylo to tak k zbláznění, že mě z toho všeho přemýšlení začala bolet hlava.
Zahnula jsem za roh a vyšla zadním východem. Takhle jsem to měla ke koleji blíž. Kráčela jsem po kamenné cestičce podél školy, naprosto ztracená v myšlenkách na Christophera, když v tom mě někdo přimáčkl ke zdi. Začala jsem se sebou okamžitě škubat a chystala jsem se vykřiknout, ale někdo mi přiložil ruku na pusu. Než jsem stačila cokoliv podniknout, zasáhla mě rána do hlavy a jediné, co jsem vnímala, byla přicházející tma.
-----------
Pohled Christophera:
Byly tři hodiny a já se znuděně převaloval na posteli u Jasmine v pokoji. Ležel jsem a hypnotizoval dveře. Čekal jsem, že se každou chvilku objeví, protože jí asi před deseti minutami měla skončit hodina.
Připadal jsem si jako blázen. Nikdy jsem na žádnou holku nečekal. Vždycky všechny čekaly na mě. Díky Jasmine jsem porušil víc svých zásad. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kam tohle dospěje.
Zaměřil jsem svůj pohled na kliku a pozoroval jí, jako by to byla nějaká vzácná věc, když v tom se pokojem rozezněl vyzvánějící tón Jasmininýho mobilu. Vyskočil jsem z postele a přešel k psacímu stolu. Podíval jsem se na volajícího, Lukas. Přemýšlel jsem, jestli to mám zvednout. Přeci jen by se Jasmine mohla naštvat, ale po nejmíň šestým zazvonění jsem mobil vzal do ruky a přijmul hovor.
"Jasmine, uf, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi to vzala," ozvalo se téměř okamžitě.
"Ehm, to jsem já," broukl jsem a musel se v hlavě ušklíbnout. Vždyť on ani neví, kdo jsem.
"Je tam s tebou Jas?" zeptal se roztřeseným hlasem.
"Ne, čekám tu na ní, proč?" Teď už mi v hlase jasně zazněly obavy. Proč vlastně volá? Že by...
"Poslouchej, musíš jí okamžitě najít. Už vím, proč se mi do bytu vloupal ten parchant. Dost dlouho jsem nad tím přemýšlel. Prohrabával jsem se všema věcma a najednou mi to došlo. On našel přihlášku, kterou Jasmine dostala hned potom, co schválili její přijetí na školu. Chápeš?!" vychrlil ze sebe a já ztuhl. Nejdřív mi nedocházel význam jeho slov. Přihláška? Našel přihlášku? Najednou mi to došlo. On ví, kde Jasmine je. "Do háje," uniklo mi. Bylo to, jako by se v tu chvíli zastavil čas.
A je to tu. S radostí a lítostí zároveň vám oznamuji, že tohle byla předposlední kapitola. Příště už bude naprosté finále. Takže, co bych měla zmínit nejdřív? Hmm, tak začnu asi s pohledem Christophera. Odhlasovali jste si ho, takže jsem tuhle kapitolu vážně napsala z naprostý většiny z jeho pohledu. Ani nevíte, kolik práce mi dalo, abych se aspoň na 95% držela jeho povahy. U Jasmine je to jednoduchý, jsem holka, vžívám se do její role, ale jako kluk se mi vžívá trošku hůř... :D
Každopádně konec vyžadoval aspoň na kratičkou chvíli pohled Jasmine, protože bez toho by nám utekl velice důležitý detail. Mám pro vás jako obvykle nějaké fakta o kapitole. Psala jsem jí asi 4 hodiny, 1 hodinu jsem jí kontrolovala a půl hodiny mi trvalo, hodit to sem. :) Má přesně 3 940 slov. Prostě jsem tam musela napsat naprosto všechno. Chci, aby loučení s povídkou bylo dokonalý. :)
A co příště? Můžete se těšit na to slavný velký finále. Smísí se nám tam minulost s přítomností a konečně na povrh vyplují všechna tajemství. Rozhodně tam bude nějaká akce... Nejsem moc dobrá v tomhle směru psaní, ale pokusím se o to. Jasmine a Christopher podstoupí poslední zkoušce života. Zvládnou jí oba dva? Na to si budete muset počkat... :)
Tak a teď se s vámi opravdu loučím. Já vím, dneska jsem to pořádně protáhla, snad se nezlobíte. Každopádně, pokud chcete sdělit svoje zážitky, či pocity, jsou vám k dispozici komentáře. Ráda si je všechny přečtu...
Vaše misqwa W.