17. 11 2014 | 19.32
Pod jednou střechou
Kapitola 19: Nestojím o tvou pomoc
"Láska je jedno z těch utrpení, jež není možno skrývat. Stačí jedno slovo, jeden nepatrný pohled, ba dokonce i mlčení k tomu, aby se projevila v plném rozsahu."
- Pierre Abélard
---------------------
Pohled Dannyho:
Natáhl jsem na sebe kalhoty a rozhlížel se kolem sebe po tričku. Právě ve chvíli, kdy jsem vzdal hledání a rozhodl se vyhrabat něco ze skříně, se ozvalo hlasitý klepání na dveře mého pokoje.
"Pro krista, je teprve čtvrt na sedm," zabručel jsem otráveně a i bez trička přešel ke dveřím, které jsem následně s velkou nechutí otevřel. Pro mé překvapení tam stála Deenová. Jakmile si všimla, že před ní stojím jen v kalhotách, zarazila se.
"Á, tak tebe bych tu fakt nečekal," nadhodil jsem s mírným úsměškem.
"Nemohl by ses laskavě obléct?" zeptala se otráveně a zvedla svůj pohled do úrovně mé tváře.
"Copak, znervózňuje tě to?" zeptal jsem se a připojil k otázce provokativní úsměv.
Uběhly dva dny od toho incidentu na kluzišti. Celý zbytek víkendu jsem byl až nevyzpytatelně podrážděný. Neustále jsem si přehrával svoje chování ve chvíli, kdy jsme se oba váleli na ledu, ale ani za nic jsem se nemohl zbavit toho pocitu... Přesně toho, při kterým mi málem přeskočilo. Kdybych se včas nevzpamatoval, udělal bych největší blbost, jaká v žádném případě nepřicházela v úvahu. Stačilo pár vteřin a začal bych o Deenový uvažovat jinak, než jako o předmětu k pomstě.
"Ani v nejmenším případě, spíš mě irituje tvoje ego," prohlásila věcně. Bez jakékoliv známky emocí přešlápla z jedné nohy na druhou a pokračovala. "Kvůli tomu tady ale nejsem. Za prvý, chci, aby sis vymazal moje číslo, a za druhý, stále čekám náhradu, za zničenou mikinu," oznámila mi neústupně a na znamení, že to myslí vážně, si založila ruce na hrudníku.
V klidu jsem si ji prohlédl. Měla na sobě černé džíny, fialové tílko a tmavý svetřík. Vlasy si jako obvykle nechala rozpuštěné. Všiml jsem si, že pod mým pohledem trochu znejistila. Ušklíbl jsem se. "Nechtěla bys toho nějak moc, princezno?" zeptal jsem se provokativním hlasem.
"Přestaň mi tak říkat," zasyčela podrážděně. Už, už jsem se chtěl pohnout blíž k ní a něčím ji dostat do bodu strnulosti, když v tom se otevřely dveře vedlejšího pokoje a vyšel ven Oliver.
"Na vás dva je teda pohled," poznamenal vzápětí a těkal pohledem mezi mnou a Deenovou. "Kdybych vás neznal, asi bych si vyvodil pěkně zvrácenou verzi toho, co jste tu právě dělali," poznamenal se smíchem. Jo, chlape, vlastně nejsi dost daleko od toho, co se posledních pár dní dělo.
"Tak to je dobře, že nás znáš. Pouhá myšlenka na to, že by si mě někdo mohl spojovat s tímhle... no, asi bych se dobrovolně oběsila," nadhodila rýpavě Deenová a při slově tímhle po mně hodila skeptický pohled.
"Naprosto sdílím tvůj názor, i když představa tebe jako oběšence je taky dost lákavá," zareagoval jsem hraně sladkým hlasem a bez jakékoliv další poznámky couvl zpět do pokoje. Ještě před tím, než jsem za sebou zabouchl dveře, jsem stačil vyslat jeden ze svých skvěle nacvičených arogantních úšklebků směrem k Deenový.
Asi po vteřině, kdy se za mnou zavřely dveře, jsem zaslechl její výkřik: "Blacku, ještě jsem neskončila!"
"Ale já jo, princezno," vrátil jsem jí a přešel konečně ke skříni. Tady to máš, ty blbečku. Vysmál jsem se sám sobě.
"Tak jo, je na čase vrátit se zpět do akce: dostat Deenovou na kolena," prohodil jsem sám pro sebe a konečně vytáhl jedno černé triko.
Myšlenku na to, že by byla Deenová snesitelná, jsem v tuhle chvíli fakticky považoval za nereálnou. Měl bych dát jasně najevo, že to já jsem ten, kdo určuje pravidla. Jo, přesně to udělám.
------------------------
Pohled Izzy:
Čip. Do háje, kde jsou ty podělaný klíče? Sakra! "Do snad není možný," zavrčela jsem podrážděně a šátrala na dně své tašky. Mezi tím, co jsem se marně snažila najít jediný předmět, díky kterému se dostanu do školy, se za mnou objevil hlouček lidí. Se zájmem mě přejeli pohledem a nakonec jedna rusovláska přiložila čip ke snímači.
"Díky," zabručela jsem ve chvíli, kdy se přede mnou otevřely dveře a proklouzla jsem rychle dovnitř. Jako naschvál jsem asi o pět vteřin déle našla hledaný předmět.
Nasupeně jsem vytáhla ruku z tašky spolu s klíči a vešla do jedné části šaten. Prošla jsem kolem dvou řad skříněk a nakonec zahnula do třetí uličky. Byla téměř prázdná, tedy až na dvojici, která si to pomalu rozdávala vedle mojí skříňky. Rozhodně jsem se mezi ně nechtěla plíst, ale jakmile jsem zaostřila, došlo mi, s kým mám tu čest.
"To si ze mě snad děláš srandu," zavrčela jsem a znechuceně si odfrkla. Chtěla jsem si pouze vzít věci a vypadnout, ale bohužel mi ti dva doslova leželi na zámku.
"Chápu, že seš nadrženej, ale nemohl by sis ty svoje rychlovky tahat někam, kde není moje skříňka nebo já?!" zvýšila jsem hlas a zastavila se u své skříňky vedle Blacka a holky, kterou právě oblizoval.
Sledovala jsem, jak se Black odtáhl pár centimetrů od své nové hračky a přesunul svůj arogantní pohled mým směrem. Hnědovláska před ním nesouhlasně zamručela. Na to jsem nijak nereagovala. Naštěstí jsem se ovládla dřív, než bych ze sebe dostala nějakou znechucenou poznámku.
"Máš něco na srdci?" zeptal se přeslazeně Black a nebezpečně se mu při tom zablesklo v očích.
"Stačilo by, kdybys uhnul," vrátila jsem mu chladně.
"Mám?" položil ten debil otázku, kterou zřejmě namířil ke své "společnici", ale díval se na mě.
Najednou mi to došlo. Tenhle manipulativní ignorant moc dobře věděl, že se muchluje před mojí skříňkou. Nebála bych se ani říct, že to udělal schválně. Nejsem si přesně jistá, proč by se s něčím takovým zaobíral, ale bylo to tak. Tak o co ti jde?! Položila jsem mu v duchu otázku.
"Já jsem se tě neptala, řekla jsem, ať to uděláš," upozornila jsem ho a zamávala mu před obličejem svazkem klíčů.
"Danní, nech ji, přesuneme se, mě to nevadí," zavrněla pod ním ta holka.
"Slyšel jsi, uhni," napodobila jsem hlas tý holky a podrážděně si přešlápla z jedné nohy na druhou. Naštvalo mě to. Nejdřív se přede mnou ráno producíruje polonahej, pak ty potentovaný klíče a teď tohle. Štvalo mě, že se tu stále tiskne na tu holku a ještě víc mě štvalo to, že mi to vadí. Stačil mi jediný pohled a vracela se mi naše scéna z pátku a i ty ostatní chvilky, kdy mi strkal jazyk do pusy. Hnusil se mi fakt, že si se mnou jenom zahrává a snaží se o další zářez na pažbě. Nechtěla jsem, aby se ke mně dostal takhle blízko. Na tuhle vzdálenost totiž hrozilo, že se nehorázně popálím. Jo, jenom já...
"Nejsi nějak drzá?" zeptal se s výsměchem stále na původním místě.
"Ani ne z poloviny jako ty," vrátila jsem mu pohotově z očí do očí. Celá tahle jeho úchylná hra na mě byla už moc. Já toho mám už po krk.
"Měla by sis dávat pozor na jazyk," poznamenal s dvojsmyslem a konečně ustoupil o půl metru vedle. Ta jeho krasotinka ho samozřejmě ihned následovala. Jasně, další naivka, jak se dalo čekat. Hodně štěstí, holka.
"Starej se o sebe," prohodila jsem bez zájmu a konečně odemkla skříňku. Čekala jsem, že se třeba přesunou jinam, ale zůstali malý kousek ode mě. Nechtěla jsem jim věnovat žádnou pozornost, ale při svlékání bundy jsem si všimla, že se vrátili k předchozí činnosti. Ta holka se mu doslova ovinula kolem těla a věnovala se jeho krku. Zatímco Black ji nechal, ať si hraje, a sám jí přejížděl rukou po těle.
Aniž bych si to uvědomila, zatvářila jsem se znechuceně. Ve chvíli, kdy jsem pověsila bundu na věšák, jsem zachytila Blackův pohled. Naprosto jsem ho ignorovala a radši se přehrabovala v učebnicích. Co máme první hodinu? Prolítlo mi hlavou a snažila jsem se nevnímat to, že na mě Black zírá. Dělá to schválně, chce tě jen vydeptat. Vysvětlovala jsem sama sobě.
Asi po dvou minutách jsem vyndala knížku do němčiny, matiky a sešit do fyziky. Položila jsem si všechno na skříňku a rychle otočila klíčem v zámku. Následně jsem si je vzala věci zpátky a bez jediného pohledu k těm dvěma jsem se vydala pryč. Uklidni se, nemáš nejmenší důvod projevovat jakékoliv emoce. Varovala jsem se neustále dokola. Přesahuju hranice... i když otázkou je, jestli je pravidla téhle hry vůbec stanovily.
------------------------
Mám tohle vůbec zapotřebí? Prostě jsem to měla uhrát na nevolnost a zůstat ve středu doma. Jedinej důvod, proč jsem projektový dny nebojkotovala, je Jenny. Trvala na tom, že tam musí být, protože by to beze mě nepřežila. Jasně, ale jaksi se zapomněla zmínit, že se musím jít zapsat na sekretariát, který byl jen shodou náhod na druhý budově ve třetím patře.
Jelikož Jenny už zapsaná byla, nechala mě v tom a sama si v klidu odešla na oběd s přítelem. Dneska toho na mě bylo tolik, že už bych oběd rozhodně nezvládla. K upřesnění spíš tu frontu. Hrozilo totiž, že vybuchnu nečekaně na kohokoliv jako neřízená střela.
Měla jsem už dost všech těch myšlenek ohledně Blacka, který mi neustále rozežíraly mozek jako kyselina sírová. Potřebovala jsem si nutně pročistit hlavu. Toho ale nedosáhnu tady.
Zkroušeně jsem prošla chodbou a pustila se po vedlejším schodišti do přízemí. Rozhodla jsem se odejít bočním vchodem, který se používá jen tehdy, když se tělocvik přesouvá ven. Dveře totiž vedou přímo ke straně budovy, kde se nachází venkovní hřiště.
Přesně, jak jsem předpokládala, povedlo se mi proklouznout bez jakékoli pozornosti ven. Automaticky jsem zahnula za roh a vydala se podél budovy ke školnímu parkovišti. Nepřála jsem si nic jinýho, než nasednout do autobusu a konečně se zavřít v pokoji.
Zrovna jsem si vytahovala mobil a sluchátka, když jsem zahlídla Stevense a nějakou holku. Byla mi povědomá, pravděpodobně jsem ji viděla někde v okolí Meedový. I když, přiznejme si, kdo v okolí Meedový není? Tu hnědovlásku jsem sice příliš neznala, za to Stevens ze třeťáku byl známý až moc. A to hlavně díky své výbušné povaze. Mám za to, že se s ním Rob dokonce možná i jednou popral. Kecala bych, kdybych řekla, o co jim šlo, ale jistou roli v tom pravděpodobně hrál fotbal.
Nehodlala jsem těm dvěma lézt do soukromí, takže jsem se je chystala obejít, ale když se Stevens rozpřáhl a vlepil té hnědovlásce pořádnou facku, zarazila jsem se. Hodila jsem mobil zpátky do tašky a rychlým krokem zamířila k nim.
"Jsi děvka, nic než sprostá děvka. Myslíš si, že to takhle nechám?!" zařval na ni Stevens.
"Já? To ty sis začal s někým jiným..." popotáhla ta hnědovláska a přiložila si dlaň na místo, kam ji uhodil.
"Já jsem ten, kdo rozhodne, jestli je konec, takže mi nediktuj, kdo za co může," zavrčel jejím směrem a zřejmě se chystal na další útok, v tu chvíli jsem ho ale vyrušila já.
"Zbláznil ses?!" okřikla jsem ho a s mírným zadýcháním dorazila až k nim. Oba se otočili mým směrem. Stevens byl rozzuřený a ta holka se celá třásla.
"Nepleť se do toho," zasyčel na mě a popadl tu hnědovlásku za předloktí.
"Chápu, že si to rád rozdáváš tělo na tělo, ale mlátit holku je ubohý i na tebe," poznamenala jsem se znechucením a jelikož nečekal, že zakročím, strhla jsem jeho ruku z předloktí té holky. "Běž pryč," otočila jsem se tentokrát k ní.
"Ona nikam nejde, ještě jsem neskončil!" rozohnil se na mě Stevens a snažil se tu holku znovu zachytit. Já ale zareagovala rychleji než on a zastoupila jsem mu cestu.
"V tomhle stavu by ses neměl k nikomu přibližovat," poznamenala jsem ledově klidným hlasem a otočila se na tu holku, co stála za mnou.
"Běž, já to vyřídím," houkla jsem za ní.
"Ale..." zareagovala nejistě.
"Běž!" zopakovala jsem. Jestli nevypadneš, skončíš tak, jako kdyby tě přejel náklaďák, a já se k tobě možná přidám... Pomyslela jsem si.
Naštěstí nic dál nenamítala a rozeběhla se směrem k parkovišti. Otočila jsem se směrem ke Stevensovi a téměř okamžitě se střetla s jeho vytočeným pohledem. I když vytočený byl jen slabý odvar toho, jak ve skutečnosti vypadal. Pravý čas zmizet...
"Víš, co jsi udělala?!" zavrčel na mě.
"Jo, zabránila jsem tomu, abys jí zmlátil. Vlastně mi můžeš bejt vděčnej, díky mně se nedostaneš do problémů," odpověděla jsem mu klidným hlasem. Snažila jsem se ho neprovokovat ještě víc. Byla jsem si jasně vědoma toho, že jsem možná někomu pomohla, ale tentokrát jsem to byla já, kdo se pohyboval na tenkém ledě.
"Vděčnej? Vůbec ses do toho neměla zapojovat. Myslíš si, že mi můžeš diktovat, co mám dělat jenom proto, že bydlíš u všem známého Blacka?" vypálil na mě rozzuřeně a o krok se přiblížil.
"Nebydlím u něj, ale u svého známého, navíc on s tím nemá nic společnýho. A co se týče mého diktování, měla jsem tě nechat se vybít na tý chuděře?" zareagovala jsem vzápětí a tentokrát použila ostřejší tón.
"Chuděře? Je to sprostá děvka!"
"Za to ty jsi učiněnej kněz," uklouzlo mi jízlivě. Téměř okamžitě jsem si uvědomila, že to byla chyba. Zaregistrovala jsem, že zaťal dlaně v pěst.
"Zopakuj to!" vyštěkl na mě.
"Nebo co? Zmlátíš i mě?!" zeptala jsem se s výsměchem. Neměla jsem to dělat, ale teď už jsem stejnak neměla na vybranou. Nehodlala jsem se ho doprošovat nebo ustupovat.
Chtěla jsem odsud vypadnout, ale jakmile jsem se pohnula, zarazila mě Stevensova ruka a jedním jediným rychlým pohybem mě odhodil na stěnu budovy. Byl to tak silný a nečekaný náraz, že mi to až vyrazilo dech. Začala jsem na sucho lapat po vzduchu a vyvedená z míry se podívala na Stevensa. Skvělý, tak teď jsi tomu fakt dala!
-------------------------------------
Pohled Dannyho:
"Neřekl bych, že to byla zrovna spravedlivá výhra," prohodil uraženě Jeff a hodil pohledem po mně, jako by očekával podporu.
"Promiň, kámo, ten zákrok jsem neviděl," nadhodil jsem a opřel se o zábradlí. Právě nám skončil trénink, takže jsme se přesunuli na parkoviště. Čekali jsme na Ricka a Olivera, ti dva se totiž zašívali na extra hodině dějáku. Obvykle tréninky nevynechávají, ale teď si potřebovali dopsat nějakej test.
"Jo, jasně, poslední dobou nevidíš skoro nic," poznamenal Jeff dotčeně.
"Narážíš na něco specifickýho?" zeptal jsem se a hodil po něm zvědavý pohled.
"O ničem konkrétním nevím, ale chováš se zvláštně," objasnil mi.
"Jo, to je pravda, jako bys nám vystupoval z puberty," ozval se tentokrát s úšklebkem Ben.
"Seš blbec," odtušil jsem jen a dal mu ránu pěstí do ramene. To způsobilo, že se rozesmál ještě víc.
"Á, zdá se, že se k nám řítí jedna z tvých záležitostí," prohodil Ben a kývl k jedný rusovlásce, co mířila naším směrem. Tipoval bych ji na třeťák, ale těžko říct, kterej. Jména pro mě nejsou až tolik důležitý, ale jsem si jistej, že s touhle jsem nic neměl...
"S touhle jsem ještě tu čest neměl," namítl jsem a sledoval, jak se ta holka sotva drží. Zřejmě měla na srdci nějakou šťavnatou pomluvu.
"Už jste to slyšeli?" zeptala se nás téměř okamžitě, když se u nás zastavila.
"Co konkrétně?" zeptal se Ben a se zájmem nazdvihl jedno obočí.
"Stevens si podává jednu druhačku. Před chvílí se tu zjevila jeho bejvalka a říkala, že neví, co má dělat. Byla celá vyklepaná a prej kdyby se tam ta holka neobjevila, byla by totálně v háji," vychrlila na nás nejnovější perličky.
"U Stevense fakt neobvyklý," prohodil jsem ironicky. "Nechápu, proč by nás to mělo zajímat," dodal jsem nakonec bez špetky zájmu.
"Myslela jsem, že by mohlo, když tu druhačku znáte," odvětila s nadějí, že bychom jí byli za něco vděčný.
"Známe?" odvětil Ben.
"Jo je to ta blondýnka, co se kolem vás poslední dobou dost motá," přikývla mým směrem.
"Cože?!" vyštěkl jsem a zbystřil. Seskočil jsem ze zábradlí a postavil se před ní. "Zopakuj to!"
"Stevens si podává tu blondýnku, co u tebe bydlí," vypadlo z ní a přitom na mě hleděla překvapivým pohledem. V tuhle chvíli mi ale bylo naprosto jedno, jestli na mě čumí ona nebo půlka parkoviště.
"Kde?!" vyrazil jsem ze sebe. Přestávalo mi to jasně myslet. Jediný, co jsem si uvědomoval, bylo to, že Stevens ubližuje Deenový. Nedokázal jsem ten pocit jasně identifikovat. Jednoduše se mi sevřel žaludek a ovládl mě nesrovnatelný vztek.
"U nový budovy, myslím, že blíž k hřišti," odpověděla.
"Zabiju ho, přísahám, že ho zabiju," zavrčel jsem a rozeběhl se tím směrem, kterým mě navedla. Ten parchant je mrtvej už teď!
Slyšel jsem, jak na mě někdo z kluků volá, ale to jsem nebral nijak v potaz. Jediný na čem mi teď záleží, je ona. Ať si mě ten parchant nepřeje ani vidět, jestli jí opravdu něco udělá.
Každou vteřinou jsem ještě víc přidával na tempu a nezastavil jsem se ani tehdy, když přede mnou začalo vycouvávat jedno z aut. Rychlostí jsem mu přeběhl přes cestu a následně si vyslechl troubení. To už jsem ale byl skoro u cíle. Zahnul jsem za roh budovy a spatřil je.
Stevens tiskl Deenovou ke zdi. Ta ho kopla do holeně a snažila se mu vykroutit. On jí v tom ale nedal skoro žádnou příležitost, protože ji v příští vteřině znovu přišpendlil ke zdi.
"Ty hajzle!" zařval jsem jejich směrem za běhu a v další vteřině to do něj napálil. Plnou rychlostí jsem ho strhl k zemi. Nedal jsem mu nejmenší šanci na vzpamatování a rovnou mu udeřil ránu pěstí do obličeje. "Co řikáš teď, ty kreténe, co?!" vyštěkl jsem na něj a znovu mu jednu vrazil.
"Řikal jsem si, kdy se tu objevíš. Měl bys tý krasotince vysvětlit, jak se má chovat," promluvil ke mně provokativně Stevens. Chtěl ještě něco říct, ale už neměl šanci, protože jsem se do něj pustil já. Držel jsem ho pod sebou na zemi a pod návalem vzteku do něj bušil jednu ránu za druhou. Snažil se bránit, ale bylo mu to naprosto k ničemu. V tuhle chvíli jsem měl převahu já a hodlal jsem se mu to dát plně na vědomí.
Cítil jsem tupou bolest v článcích na rukách, ale neměl jsem v plánu přestat. "Nech toho, už má dost!" ozvala se odněkud vyděšeně Deenová. Snažil jsem se to ignorovat, ale v další vteřině zachytila mojí ruku.
"Myslím, že nemá," zasyčel jsem a snažil jsem se ji odstrčit stranou. To mi ale nedovolila a místo toho se mě snažila zvednout. "No tak, přestaň, prosím," ozvala se znovu a z hlasu jí byla jasně znát nejistota.
Neochotně jsem se postavil a vyhledal její obličej pohledem. To, na co se mi naskytl pohled, bylo jako, kdyby mi někdo vrazil rozžhavený kus železa do břicha.
"To ti udělal on?!" zavrčel jsem a zachytil ji za bradu. Do očí mi bila krev na jejím roztrhlém rtu. "Zabiju ho," zavrčel jsem smrtelně vážně a hodlal se na Stevensna znovu vrhnout. Deenová mě však zastavila svým vlastním tělem a jelikož si byla vědoma toho, že mě neudrží, obmotala mi pro jistotu ruce kolem pasu.
"Ne, nech ho. Myslím, že už odplatu dostal. Podívej se, jsou tady lidi, nedělej si zbytečný problémy," naléhala na mě a stále se držela mého pohledu. Až teď jsem si plně uvědomoval, že tu nejsme sami. Můj výstup na parkovišti přilákal pozornost ostatních a všiml jsem si i příchozího Bena a Jeffa, kteří se tvářili nadmíru vyděšeně. Když si byla jistá, že jsem to pochopil, o kousek ode mě ustoupila a svěsila ruce podél těla.
"Pojď," zasyčel jsem a než stačila cokoliv říct, popadl jsem ji za předloktí a táhl ji směrem k parkovišti.
"Kámo, jsi v pohodě?!" ujišťoval se Ben ve chvíli, kdy se i s Jeffem zastavil a já je právě s Deenovou míjel.
"Jo," odsekl jsem a dál si jich nevšímal. Pokračoval jsem s Deenovou dál a stále přidával na kroku. Každou vteřinou totiž hrozilo, že se přestanu ovládat, a otočím si to zpátky k tomu parchantovi. Odvážil jsem se zastavit až u svého auta.
"Co to jako děláš?!" obořila se na mě Deenová ve chvíli, kdy jsme zastavili, a já otevřel dveře spolujezdce.
"Nastup si," rozkázal jsem jí neústupně a vyměňoval si s ní naštvaný pohled. Jasně z ní čišel nesouhlas, ale teď na mě její vzdor neměl žádnou odezvu.
"To teda nenastoupím!" vyjela po mně naštvaně.
"To teda nastoupíš. Jestli ne sama, tak ti pomůžu," varoval jsem ji naprosto vážně.
"Proč jsi to do háje dělal?!" obořila se na mě rychlostí blesku.
"Myslíš jako to, proč jsem ti zachránil zadek před tím debilem?!" oplatil jsem jí pobouřeně. To snad nemyslí vážně, teď se tu semnou bude hádat o tom, že jsem jí pomohl.
"Nikdo se tě o pomoc neprosil!" vyštěkla na mě.
"Jasně, takže jsem si měl stoupnout do řady a sledovat, jak tě Stevens přizabíjí? Tohle tím chceš říct? Myslíš, že jsem až takovej debil? Jasně, nesnáším tě, ale tohle...? Měl jsem to udělat?!" zeptal jsem se jí ostřejším hlasem a sledoval, jak se její odhodlání ještě víc stupňuje. Do háje, kde se to v ní bere? Před chvílí ji ještě nějakej maniak tiskl ke zdi a ona mi tu teď v klidu vyčítá to, že jsem jí pomohl.
"Třeba," řekla jen a dala se do pohybu. Vydedukoval jsem, že chce odejít, takže jsem jí zastoupil cestu.
"Nasedni," promluvil jsem v klidu a snažil se o to, aby se na mě podívala.
"Ne, už tak jsi upoutal dost nežádoucí pozornosti. Jen si vzpomeň, byl jsi to ty, kdo mi jasně vysvětloval, že se ve škole neznáme," odsekla. Byl jsem si jasně vědom, že právě použila mojí frázi proti mně.
Rozhlídl jsem se kolem sebe a všiml si, co tou nežádoucí pozorností myslela. Právě jsme zahráli prvotřídní divadlo celému parkovišti. Kde je potlesk?
"Je mi to jedno," zavrčel jsem pevně a právě ve chvíli, kdy ke mně vyslala překvapený pohled, jsem ji doslova strčil na sedadlo spolujezdce a zabouchl za ní dveře. Pro jistotu jsem auto i na pár vteřin zamkl, protože jsem si byl jist, že by byla Deenová schopná zdrhnout. Odemkl jsem až ve chvíli, kdy jsem přešel na druhou stranu auta. Rychle jsem nasedl a nastartoval.
Sešlápl jsem plyn tak rychle, až to s námi trhlo. Vyjel jsem ze svého místa a otočil to rovnou k výjezdu. Cestou jsem protroubil pár lidí, co se pletlo vedle chodníků a obratem se jim vyhnul.
Jakmile jsme vyjeli před školu a zamířili k Jamovi, ustálil jsem rychlost na sto kilometrů za hodinu. Jednou rukou jsem držel volant a druhou otevřel přihrádku na straně spolujezdce. Musel jsem se naklonit blíž k Deenový, takže jsem zaregistroval, jak celá zostřila.
"Na," promluvil jsem ve chvíli, kdy jsem konečně vytáhl z přihrádky balíček kapesníků a hodil jí ho do klína. Následně jsem zabouchl dvířka přihrádky a vrátil se do původní pozice.
"Co tím sleduješ?" promluvila do ticha podezřívavým hlasem. Až teď jsem si uvědomil, že nehraje ani rádio.
Kdybych řekl, že semnou její tón hlasu nepohnul, lhal bych. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi vadilo, že v tomhle sleduje něco víc. Jasně, být na jejím místě, asi to mám podobně. Jasně, jeden den se ji snažíš pokořit a další den ji taháš z průšvihu... Projelo mi hlavou. No, co tím sleduju? Sám jsem na to neznal odpověď.
"Prostě si ty podělaný kapesníky vezmi a počkej, až dojedeme k Jamovi. Pak si klidně vystup a chovej se tak, jako by se nic nestalo," dostal jsem ze sebe s ledovým klidem a snažil se o to, aby to vyznělo lhostejně. Ani jsem se na ni nepodíval.
Kdybych se jen na malou vteřinu zadíval do jejího obličeje, hrozilo, že bych vybouchl. Proč? Těžko říct, důvodů by bylo víc. Stevens, její tvrdohlavost, a ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, tak i to, jaký ke mně chovala odpor. Právě teď mi právě tohle lhostejný nebylo. Proč? Nevím. Vlastně položila celkem zajímavou otázku.
Co tím sleduješ? Jak to mám sakra vědět?! Přerývavě jsem se nadechl a pevněji sevřel v rukách volant. Co tím sleduješ? Cítil jsem, jak mnou plnou vlnou proplouvá vlna rozzuření, takže jsem sešlápl plyn a zrychlil. Do háje s tím vším!
----------------------------------
Pohled Izzy:
"Skvělý," zasyčela jsem tichým hlasem a silou udeřila pěstí do kuchyňské linky. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Jenže co udělal on?! Vůbec se do toho neměl plést. Nechápu, proč to udělal. V klidu se tam objeví a začne Stevense mlátit hlava nehlava nehledě na to, že ho sleduje půlka školy.
Vyděsilo mě to. Ne to, že jsem málem dostala nakládačku od Stevense, ale to, že mi Black pomohl. V jednu chvíli jsem si myslela, že mu na mně snad i záleží. Jasně, teď se z tebe stala jedna z těch naivek! Ozvalo se moje podvědomí.
Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama a nejhorší na tom bylo to, že jsem o tom moc dobře věděla, ale nemohl jsem nic dělat. Bála jsem se toho, že bych Blackovi mohla něco dlužit. Toho, že to využije proti mně. Takže co neuděláš? Ventiluješ pochyby tím, že ho seřveš za to, že ti pomohl. Opravdu výborný...
Popuzeně jsem vydechla a odhodlala se k pohybu. Donutila jsem se zamířit do koupelny. Cestou jsem si jen po očku všimla, že Black sedí na pohovce a nervózně přepíná kanály na televizi. Snažila jsem se na sebe nijak neupozorňovat a zaměřila jsem se pouze na horní poličku vedle věšáků na ručníky.
Přesně z toho místa jsem o pár sekund později brala lékárničku a spolu s ní zamířila do obýváku. Black mě jasně ignoroval. Reagovat začal až ve chvíli, kdy jsem dopadla na pohovku vedle něho.
Natočil hlavu mým směrem a se zájmem přejel pohledem po mně i po lékárničce. Jakmile zmapoval celou situaci, zakotvil svým pohledem na mém obličeji.
"Nedívej se takhle na mě," sykla jsem k němu pobouřeně a otevřela lékárničku.
"Vypadáš s tím fakt nebezpečně," prohodil s kapkou ironie.
"Jestli nechceš, abych to udělala já, tak si posluž sám," odsekla jsem dotčeně, položila lékárničku vedle něj a zvedla se z pohovky. Hodlala jsem se napravit to, co jsem mu pod tlakem řekla, ale tohle nezvládám. Panebože, nemyslela jsem si, že by mohl přijít den, kdy budu za něco Blackovi vděčná...
"Nikam nechoď," zarazil mě hned a stáhl zpět na pohovku.
"Fajn, tak si nestěžuj," nadnesla jsem a vrhla se po dezinfekci a vatovém polštářku. Cítila jsem na sobě Blackův pohled, takže jsem znervózněla.
"Dělej," rozkázala jsem a natáhla se pro jeho pravou ruku. Nijak nereagoval, pouze mě propaloval svým uhrančivým pohledem. "Nečekej, že se omluvím, nebo poděkuju," nadhodila jsem s kapkou ironie a pak mu položila polštářek namočený v dezinfekci na horní část dlaně. Stevense zřídil natolik, že si až sedřel ruce o jeho obličej. Každopádně teď se ani po zásahu dezinfekce nepohnul.
"Já vím, to bych ani nečekal, ale..." nedokončil větu.
"Ale co?!" nadnesla jsem a šáhla si i pro jeho druhou ruku.
"Technicky v zato bych měl něco chtít na oplátku," nadhodil zaujatě a všimla jsem si, že se mu na rtech usídlil ďábelský úsměšek.
"A je to tady..." pronesla jsem s protočením očí. "Tohle jako nestačí?"
"Neber si to osobně, budu si pamatovat, jakej jsi o mě měla strach, když jsem se bezhlavě vrhnul na zneškodnění všech padouchů, co tě ohrožovali, ale když už si hraješ na tu zdravotní sestřičku..." protáhl nevinně a vyslal ke mně zářivý úsměv.
"Panebože, ty seš tak prohnanej. Nic pro tebe už neudělám," zamítla jsem podrážděně a pustila jeho levou ruku. Následně jsem zaklapla lékárničku a postavila se.
"V tom případě by mě zajímalo, co na to řekne tvůj brácha, až Jamovi všechno vylíčím do úplných detailů," prohodil naprosto v klidu Black a taky se postavil.
"Snažíš se mě tu vydírat?" vydechla jsem překvapeně a probodla ho obviňujícím pohledem.
"To bych si nedovolil, pouze jsem konstatoval, co by se mohlo, ale pozor, nemuselo, stát," objasnil, jako by se nechumelilo.
"Co chceš?" sykla jsem k němu a v očekávání si založila ruce na hrudi.
"Víš, utrpěl jsem strašně velkou bolest, takže by se hodilo vřelé objetí," odpověděl a na tváři se mu objevil pobavený úšklebek.
"Zbláznil ses? Asi jsi taky obdržel nějakou ránu, co?!" prohodila jsem a poklepala si na pravý spánek.
"Takže ne? Myslím, že Jamovo číslo mám v rychlé volbě," zamyslel se Black nahlas a začal prohledávat své kapsy.
"Seš prohnanej parchant," odtitulovala jsem ho s povzdechem a než stačil cokoliv dodat, obmotala jsem kolem něj ruce stejně, jako v tu chvíli, kdy jsem se ho snažila zastavit, aby se opět nevrhl na Stevense. "Stačí?" zavrčela jsem a znechuceně se na něj zašklebila.
"Ani v nejmenším," prohodil a zmařil můj pokus o vzdálení tím, že mi položil ruce kolem boku a přitáhl si mě zpět.
"Pusť mě!" zavrčela jsem a snažila se mu vykroutit. "Mohlo mě napadnout, že z toho uděláš tu tvojí úchylnou hru," zasyčela jsem vzápětí, ale proti jeho síle jsem neměla nejmenší šanci.
"Nedělej se, každá holka touží po mém objetí plném lásky," nadhodil sladce. Vnitřně jsem s ním musela souhlasit. Protože přiznejme si, všichni víme, jak na holky působí.
"Ty arogantní debile, okamžitě mě pusť," nedala jsem se a začala sebou házet. Právě v tu chvíle se ozvala rána označující zabouchnutí domovních dveří a následně i Oliverův a Jamův hlas: "Jsme domáááá!!!!!!"
"Pusť," zopakovala jsem.
"Ach jo," povzdechl si Black a opravdu mě pustil. Vyslal ke mně uražený pohled.
"Zkus ceknout a roztrhnu tě jako hada," varovala jsem ho smrtelně vážně.
"Jak si přeješ," prohodil již se svým známým arogantním úšklebkem.
Vzápětí se ale ve dveřích zjevil překvapený Oliver a vyděšený Jam. Jestli přežiju tohle, tak už všechno.
Tak jo, je to tady. Další rekord. Napsala jsem přes 4 851 slov. Fakticky jsem to neplánovala, ale jakmile se jednou rozepíšu, je to tu... :D Navíc tahle kapitola nešla useknout jen tak někde. Původně jsem tam chtěla ještě něco vtěsnat, ale to se nakonec objeví příště. :)
Doufám, že se vám to líbilo. Potřebovali jsme trošku dramatu a navíc, konečně se nám ukazují pravé stránky našich hlavních hrdinů. Nevím jak vy, ale já miluju Dannnyho víc a víc... Jo, moje soukromá úchylka. :D
Takže teď už jen dodávám, že jsem moc ráda, že to aspoň pár lidiček čte... a právě vy se těšte na další díl... :) Plánuju toho ještě moc. :)
Vaše misqwa :)