Pod jednou střechou
Kapitola 25: Ještě chvíli a vyhraješ...
Kdo žije pro boj s nepřítelem, má zájem na tom, aby tento nepřítel zůstal na živu.
Friedrich Nietzsche
Pohled Izzy:
To zvládnu. Ne, nemám šanci se dostat ven a nezlomit si při tom ani jedinou kost v těle. Sakra, zvládnu to! Dostanu se ven a nakopu Meedový její pitomej zadek! Měla bych na někoho počkat. Přeci nejsem z celý školy poslední... Do háje, jasně, že jsem poslední. Vždycky to tak je.
"Uh, za tohle ta mrcha zaplatí," zasyčela jsem si sama pro sebe a snažila se protáhnout skrz okno ve sprchách. Ze začátku se mi to dařilo, ale po snaze protáhnout ramena jsem se tak nějak sekla. Navíc mi došlo, že snažit se dostat ven po hlavě je dost špatnej nápad.
"Hej, co to tam děláš?!" ozvalo se někde zespodu. Shlídla jsem a poznala Bena, jednoho z kámošů Blacka.
"Co asi? Že bych uvízla?!" nadhodila jsem dostatečně frustrovaně a odhrnula si vlasy z očí.
"Héj, kámo, tvoje holka je zaseklá v okně!" zařval někam do dálky Ben.
"Skvělý, ještě ten tu scházel," sykla jsem ve chvíli, kdy jsem spatřila Blacka a zbytek jeho party asi deset metrů od Bena.
"Cože?!" zahulákal na něj Black zpátky. Ve chvíli, co se k nám přiblížili na vzdálenost tří metrů, si mě konečně všiml.
"Co tam proboha děláš?!" zeptal se na stejnou otázku jako Ben, akorát hlasem, který ze mě dělal naprostýho debila. Což mi ani nevyvrátil následný smích všech okolo. Dokonce i Olivera. Ten parchant mě zradil!
"Co myslíš?! Kochám se tím velkolepým výhledem!" zavrčela jsem jízlivě a probodla ho zhnuseným pohledem.
"Ou, nepovídej, že tě zase někdo vytočil, princezno?" nadhodil Black a tím spustil další vlnu smíchu u ostatních.
"Když zavřeš klapačku a dostaneš mě dolů, s radostí ti to povím!" houkla jsem po něm a nezapomněla přidat arogantní úšklebek. Přesně takový, jaký umí i on. Oh, aspoň něco jsem se od něj přiučila.
"Ty mi tu jako přikazuješ, abych tě dostal dolů?" zeptal se s výsměšným výrazem ve tváři a postavil se přesně pode mě.
"Jo, seš snad hluchej?!" spustila jsem na něj rozzuřeně. Zvykla jsem si na to, že mu věci dochází o chvilku dýl, ale že je to až tak špatný, jsem si teda nemyslela.
"Když mě hezky poprosíš, tak ti s radostí vyhovím, princezno," vyřkl svou podmínku a vyzývavě na mě mrkl.
"Ani ve snu," odfrkla jsem. Black se jen ušklíbl a otočil se k odchodu. Neváhala jsem a otočila se na Olivera. "Olí?!" zavolala jsem na něj a spoléhala na jeho pomoc. Měl by si totiž vyžehlit tu svojí předešlou zradu.
"Ani se nehni. Jestli uděláš ještě jeden krok, vyřídím si to s tebou," zastavil ho s úšklebkem Black.
"Ale no ták..." zkusil to Oliver.
"Ne," odpověděl prostě Black. V tu chvíli mi to došlo. Něco na Olivera má. Zajímalo by mě co to je, když ani nemůže hnout zadkem a sundat mě na zem. Do háje, tahle pozice je už fakt nepohodlná.
"Tak fajn!" zakřičela jsem na Blacka a tím ho zastavila. S obřím vítězným úsměvem se otočil zpátky. Zamířil zpátky a sledoval mě.
"Takže kde jsme to skončili?" začal s velkým očekáváním. Ostatní nás sledovali jako dobře naladěnou telenovelu.
"Prosím!" odsekla jsem rychle a nasadila výraz vraha.
"To neznělo moc přesvědčivě," protahoval to Black dál.
"Nemělo tě to přesvědčit. Do háje, já svoje řekla, teď mě dostaň dolů!" zavrčela jsem a natáhla k němu ruce.
"Škoda, že tu nemám mobil. Tohle by stálo za fotku," poznamenal se zákeřným úšklebkem Black a natáhl se po mých zápěstích. Čekala jsem trošku rozvážnější jednání, ale on se mnou jednoduše škubl a tím jediným pohybem mě dokázal uvolnit. Problém byl, že jsem tu sílu nevyrovnala a řítila se rovnou na něj.
"Ááááá, zbláznil ses?!!" řvala jsem jak smyslu zbavená a připravovala se na náraz. Ten ale nepřišel. Nevím, jak se mu to povedlo, ale dokázal mě nasměrovat tak, že jsem narazila na něj a jeho ruce na mých bocích zbrzdily náraz.
"Řikala jsi něco?" zeptal se s trochou ironie, když jsem popadala dech.
"Že seš magor," dostala jsem ze sebe a odtáhla se od něj nejmíň na půl metru. Konečně jsem vytáhla gumičku z kapsy a snažila se svázat rozházené vlasy do ohonu.
"Řekneš nám teď, o co ses tam pokoušela?" zeptal se se zájmem Oliver a sledoval, jak si vážu culík.
"Může za to on," odfrkla jsem si a kývla na Blacka. Utáhla jsem si svůj výtvor na hlavě a založila si ruce na hrudi.
"Já?" namítl šokovaně Black.
"Jo, ty a ta tvoje pošahaná bejvalka. Sprostě mě zamknula v šatně, a jelikož jsou všichni na tom kreténským maratonu, nikdo mě nemohl dostat ven," objasnila jsem ne moc příjemným tónem a při slově maraton se kysele ušklíbla.
"To jako fakt?!" rozesmál se Jeff.
"Na tom není nic k smíchu. Tý mrše to teda ani v nejmenším neprojde," odsekla jsem a plánovala smrt Meedový.
"Tak to je fakt rána," rozesmál se tentokrát Rick.
"V tom případě to ale není moje chyba. Nemůžu za to, že nejsi zrovna dvakrát oblíbená," namítl Black.
"Chceš říct, že fakt, že jsi jí měl v posteli, nemá žádný vliv na to, že mě zamknula v šatně? Ale no ták, ani ty snad nejsi tak naivní. Prostě si to přiznej... Vybíráš si do postele pošahaný mrchy," odsekla jsem a oklepala se jen při pomyšlení, že to ještě není tak dlouho, co měl Meedovou v posteli. Do prdele, ani netuším, proč mi to tak lezlo krkem. Mělo by mi být jedno, co s kým a kde co dělá.
"To je čistě tvůj názor. A i kdyby, já si je nevybírám, to oni mě prosí jen o to, abych je pozdravil," nadhodil Black povzneseně.
"Oooo, pan arogantní. Divný, že u pozdravu nikdy nezůstane, co?" odsekla jsem a šťouchla ho loktem do boku. "Příště mě prosím varuj, až si dotáhneš někoho takovýho, abych se tý krásce mohla vyhnout," vypálila jsem na něj a dala se na odchod. Neměla jsem sílu hádat se s ním.
-----------------------------------
Pohled Dannyho:
"Fakt jsem netušil, že je ta holka tak šílená. Přišla mi celkem normální," prohodil Oliver, když se procvičoval. Poslouchal jsem ho jen na půl ucha, protože jsem sledoval Deenovou, která se o něčem dohadovala s jedním z tělocvikářů.
"Hm, ani jsem netušil, jak se jmenuje," zabručel jsem bez větší pozornosti a všiml si, jak Deenová divoce gestikulovala rukama a snažila se zřejmě prosadit svou verzi příběhu. Ušklíbl jsem se. Jedna z mála věcí, kterou opravdu uměla.
"Jak se dalo čekat, Danny je opět nad věcí," prohodil s narážkou Jeff a lehce do mě strčil.
Neochotně jsem se na něj otočil. "Co tím jako myslíš?" zeptal jsem se a neuniklo mi, jak se ušklíbl.
"Nevím..." zasmál se a pokračoval, "já jen, že o své blonďaté spolubydlící a momentální fiktivní přítelkyni toho víš mnohem víc."
"Jo, bydlíme spolu," prohodil jsem a zatvářil se nechápavě. Netušil jsem, kam tím míří, jelikož konstatoval naprosto jasnou věc. Vím toho o ní tolik, protože spolu bydlíme. Hrajeme to jenom proto, že ostatní přišli na to, že spolu bydlíme. Nic víc, nic míň. Dobře, dejme tomu, že jsem měl jisté pochybnosti, ale to nestojí ani za zmínku.
"Nepovídej," rozesmál se Jeff a přidal se k němu i Rick, co se opíral kousek ode mě a jen tiše poslouchal náš rozhovor.
Protočil jsem očima a koutkem oka se snažil najít Deenovou. Nedalo mi to ani moc zabrat, protože mi došlo, že míří k nám. Potlačil jsem nejasný tlak v hrudi a nasadil neutrální výraz.
"Fakt se na to můžu bodnout. Jelikož jsem přišla pozdě, jsem tu snad jediná z mýho ročníku. Navíc si ten blb myslí, že jsem zaspala," postěžovala si hned, jak se zastavila vedle Olivera.
"Mám ti to dosvědčit?" zeptal se Oliver a narovnal se ze své pózy na protažení nohou.
"Taky mě to napadlo, ale seru na to. Fakt to už nechci řešit. Navíc na nás všichni zase zíraj," odfrkla si a konečně se na mě podívala.
"Řekl bych, že i vaše stará známá," nadhodil Oliver, který si očividně všiml tý holky, která Deenovou zamknula v šatně.
"Můžu snad za to, že jsme středem pozornosti?" pronesl jsem mírně nabručeně a zapřel se rukama o zábradlí, o které jsem se do teď opíral. "Víš co, radši neodpovídej," dodal jsem ještě rychle, protože mi došlo, co by na to Deenová řekla.
"Tak co, už jsi to své sokyni osolila?" zeptal se se zájmem Jeff Deenový.
"Ne, ale napadlo mě něco lepšího, proto jsem vlastně i tady," odpověděla a nasadila šibalský úsměv, který nasměrovala na mě. To nevěstilo nic dobrýho.
"Fakt?" zareagoval natěšeně Jeff.
"Jo. Chcete vidět, co jí na sto procent nasere?" zeptala se Deenová ostatních, ale ani nečekala na odpověď. "Tak jí sledujte," prohodila s vítězným úsměvem na maximum a vyšla směrem ke mně. Těsný kousek přede mnou na mě hodila pohled typu: opovaž-se-uhnout a pak se jednoduše zastavila, hodila ruce kolem mého krku a objala mě.
Na chvíli jsem ztuhl. V poslední době jsme se dotýkali až moc, ale v tomhle byl rozdíl. Většinou jsem měl navrch já, jelikož se to Deenový nelíbilo a já to v klidu mohl řídit. Ale teď? Tohle bylo něco naprosto jiného. Ve chvíli, kdy něco takového cíleně zamýšlí ona, jsem v koncích.
Nelíbilo se mi to. Do hajzlu, nesnášel jsem ten pocit, který jsem chtěl navnadit já u ní. A teď to nebylo o nic jiné. Dokázal jsem jenom stát a vnímat jí samotnou. Připadal jsem si jako nějaká loutka. Nenávidím to a nenávidím sebe. Poslední dobou to není jak za starých časů.
"Ty vole, ono to fakt funguje," rozesmál se Jeff.
"Jako bych to neříkala," prohodila s odfrknutím Deenová a začala se ode mě odtahovat.
Nevím, co mě to popadlo, ale rychle jsem kolem jejích boků obmotal ruce a zastavil ji.
"Co to děláš?" nechápala a automaticky mě probodla načuřeným pohledem.
"Už dávno jsem ti říkal, že se nenechám ničím zaskočit," odpověděl jsem tichým hlasem, ale s takovou dávkou ironie, jakou jsem plánoval.
"Co to má co společnýho s tímhle? Jen jsi mi pomáhal zbavit se svý pošahaný bejvalky," namítla zamračeně.
"Není to moje bejvalka," zavrčel jsem naštvaně.
"Promiň, tak holka, kterou sis jen tak náhodou vzal do postele a přefikl ji," protočila očima a snažila se působit nad věcí.
"Myslíš? Tak kam v těhle náhodných známostech zapadáš ty?" položil jsem rychle otázku, která měla ve skutečnosti hlubší význam, než se mohlo zdát a taky zdálo.
"Přestaň mluvit kraviny," zasyčela tentokrát ostřeji.
"Já?" namítl jsem jen a ještě zpevnil stisk kolem jejího těla. Její vyčítavý výraz mě naprosto nahodil na jinou kolej. Štvalo mě, jak o mně mluvila a zřejmě i to, co si myslela. Doslova mě vytáčela.
Už, už, chtěla něco poznamenat, když v tom na ní někdo z druhé strany zakřičel. Na chvilku jsem povolil sevření a ona mi stačila proklouznout.
"Už jdu!!" zakřičela na toho dotyčného a po mně hodila nevraživý pohled. Klidně jsem jí ho oplatil. Na to už nic neřekla. Jenom se rozloučila s ostatníma a dala se na odchod.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se nechápavě Rick, který nám posledních několik vteřin věnoval mnohem víc pozornosti než Oliver a Jeff, kteří byli zaujatí vtipkováním na mou adresu.
"Nic," odsekl jsem a stočil k němu pohled, takže jsem ztratil výhled na mizející Deenovou.
"Tak nic? Ani bych neřekl. Spíš to vypadalo, jako vztahová hádka," neodpustil si poznámku a přidal k ní kyselý úšklebek.
"Špatně jsi viděl," odbil jsem ho a znovu se zapřel o zábradlí. Založil jsem si ruce na hrudi a sledoval, jak odstartovalo další družstvo na školním maratonu. Neměl jsem náladu to rozebírat. Sám jsem sebe a svoje chování nechápal. Nebýt Deenový, všechno by bylo v pohodě.
----------------------
Pohled Izzy:
"To je tak hrozně nefér. Proč se toho musím účastnit já a ty ne?" zabručela jsem na Jenny znechucená celou situací a zapojila se do protahování ke skupince prvaček, mezi nimiž byla i Mia.
"Protože já jsem po velice vážné nemoci?" odpověděla mi otázkou a při tom se smála mému pokusu o udržení váhy na levé noze.
"Jo, měla jsi kašel a mírnou teplotu. Hotová smrtelná nemoc," poznamenala jsem se špetkou sarkasmu. Ve skutečnosti jsem nebyla naštvaná na ni, ale na Blacka. Znovu a znovu dělal jednu nepředvídatelnou věc za druhou a já netušila, co přijde příště.
"Kdybys přišla dřív, mohla ses zapojit do skupiny od vás ze třídy," vložila se do rozhovoru Mia.
"To je pravda, když už jsme u toho, co ti tak dlouho trvalo? Měla jsi celkem velkej náskok," přiložila poznámku Jenny a probodla mě zvědavým pohledem. Zrádkyně. Ani ne před pěti minutami jsem jí seznámila s Miou a najednou se proti mně spikly obě dvě.
"Chcete to vědět? Tak fajn," odfoukla jsem si a vyměnila levou nohu za pravou. Teď se mi balancovalo o něco líp.
"Povídej," pobídla mě s úsměvem Jenny.
"Je to fakt dlouhá story, ale že jste to vy, zkrátím to. Jedna bývalá mého momentálního přítele se rozhodla, že mě zamkne v holčičích šatnách. Jelikož nikdo neslyšel moje volání o pomoc, protáhla jsem se okýnkem ve sprchách ven," vychrlila jsem ze sebe rychle, protože mi docházel dech.
"Cože?!" vyprskly obě dvě smíchy a jelikož nás zřejmě poslouchaly i ostatní holky z Miiny třídy, rozesmály se taky. Jako by nestačilo tohle, jedna z nich se v záchvatu smíchu skácela na zem a vzala sebou přibližně dalších deset holek.
To samozřejmě nemohlo uniknout pozornosti našeho tělocvikáře. "Slečno Deenová, přijdete pozdě, vymýšlíte si směšné výmluvy a narušujete výuku tělocviku. Vy si asi nedáte pokoj, že?!" zakřičel na mě přes půl hřiště a nesouhlasně kroutil hlavou.
"Za tohle nemůžu!!!!! A nelhala jsem!!!" vrátila jsem mu nahlas s hraně ublíženým hlasem a jako jediná se stále držela na jedné noze.
"To si ještě vyřídíme!" houkl na mě na oplátku a pak se k nám otočil zády. Naštvaně jsem na něj vyplázla jazyk. Asi o pět vteřin dýl jsem si všimla Blacka, který se stále opíral o zábradlí a pozoroval mě zkoumavým pohledem.
Pusou jsem mu naznačila velké "CO". Na to zareagoval úšklebkem a následným uhnutím pohledu. Blb.
----------
O patnáct minut později jsem myslela, že vypustím duši. Ne jen, že jsem musela běžet jako o život, ale ke všemu nás po každých dvě stě metrů uběhnuté vzdálenosti někdo popoháněl píšťalkou a pokřikoval, ať zrychlíme.
"Snažíš se trhnout rekord v šnečím tempu anebo se prostě neumíš hýbat rychleji?" ozval se za mnou známý hlas a já nadskočila leknutím.
"Co tu děláš?" zavrčela jsem, aniž bych se otočila.
"Co myslíš?" nechápal Black a naladil se na mou rychlost běhu tak, že si to klusal vedle mě.
"Moc dobře víš, co. Nasaď svou rychlost, sportovče, a odpal," zavrčela jsem jízlivě, ale pravděpodobně to tak ani nevyznělo, protože jsem mezi jednotlivými slovy sápala po vzduchu. Moje plíce to jednoduše nepobíraly.
"Nechce se mi. Zrovna mě to začalo bavit," ušklíbl se, na chvilku zrychlil tempo, tak aby se dostal na dva metry přede mě, a pak se otočil směrem ke mně. Já se potácela sotva popředu a on si to v klidu sprintoval pozadu a podával si mě svým arogantním pohledem.
"Ještě chvilku takhle poběžíš a vrazím ti pěstí," informovala jsem ho a na důraz ho probodla svým rozladěným pohledem.
"Jo, tak to bys mě nejdřív musela dohnat, princezno," podotkl s úsměškem.
"Myslíš, že si dělám srandu?!" houkla jsem na něj a s funěním se snažila zklidnit dech. Do háje, ještě chvíli a seknu sebou na zem v záchvatu kašle.
"Ne, ale vzhledem k tomu, jak teď vypadáš, je nad míru jasné, že ses přecenila. Myslel jsem, že umíš tím svým zadkem hýbat rychleji," podával si mě dál a stále si to přede mnou v klidu klusal pozadu.
"Snažíš se mě nasrat, lásko?!" zeptala jsem se a tentokrát dost jízlivě, aby to tak i vyznělo. Zrovna jsme probíhali kolem nějakých prvaček, které si očividně hodily siestu. Velice dobrý nápad. Že bych se přidala?
"Víš, jak ti to teď sluší?" zeptal se s obřím úsměvem a naprosto ignoroval mou předchozí poznámku.
"Pitomej čutálisto, snažíš se o sebevraždu?!" zahřměla jsem vytočeným hlasem a snažila se ignorovat pálení v hrudi.
"Princezno, jsi na tom špatně. Myslel jsem si, že budeš mít aspoň trochu kondičku, ale zdá se, že jsem se sekl. Neuběhla jsi ani pět set metrů a už funíš jako rozbitej větrák," poznamenal a přidal k tomu nechápavé kývání hlavou.
"Tak to odvolej!" křikla jsem po něm a už to ve mně začínalo pěkně vřít. Pan dokonalý sportovec si myslí, že mě tu může urážet. Vůl. Bylo mi jasný, o co se snaží a ještě víc mě popudilo, že se mu to povedlo. Vyprovokoval mě. Být to někdo jiný, jsem v klidu, ale on... On je prostě on.
Popobíhal si jako model v reklamě. Měl na sobě kraťasy a tmavý triko. Svůj vzhled ještě doladil potítkem na ruce. Blb. Už jen při pohledu na jeho vyzývavý úsměv jsem ho chtěla něčím přetáhnout přes palici.
"Ne," odsekl a úsměv se mu ještě rozšířil.
"Danieli Blacku, jsi mrtvej!!!" zavřeštěla jsem jako smyslu zbavená. Posbírala jsem všechnu sílu, co ve mně zbyla a vyřítila jsem se plnou parou proti němu. Stačila jsem si ještě všimnout, jak mu v očích problesklo a pak už se otočil a přidal na tempu.
Ve chvíli, kdy se mi začal vzdalovat, jsem ještě víc přidala. Věděla jsem, že nemám šanci dohnat ho, ale kdybych se teď vzdala, mohla jsem si jít rovnou vykopat hrob.
"No ták, princezno, přidej, víš, že takhle mě nikdy nedoženeš!" zavolal na mě Black tak nahlas, že upoutal pozornost většiny lidí v cíli, kteří popadali dech tak jako já anebo se jen tak povalovali na zemi.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale zrychlila jsem ještě víc. Black už sice probíhal pod konečným provizorním obloukem, ale jelikož já zrychlila a on zpomalil, dosáhla jsem svého.
Reakce nebyla taková, jakou jsem jí čekala. Black se totiž rozesmál. Ne tím způsobem, když se mi vysmíval. Byl to smích, který jsem u něho snad ještě nikdy neviděla. Pobavený... Sledovala jsem, jak se kření a uskakuje před mým kolenem.
"To máš za ty tvoje pitomý poznámky!" zavrčela jsem ochraptěle a ignorovala svůj hlas. Moje plíce se z toho šoku ještě nestačily vzpamatovat.
"Jenom jsem tě povzbuzoval," bránil se a stále se smál. Potlačila jsem tlak v břiše a snažila se udržet vážnou naštvanou masku. K tomu jsem si navíc neustále opakovala, že Black nemá ani za nic pěknej úsměv. Nemusím snad říkat, jak těžký to všechno bylo.
"Pche, mám se trefit ještě někam jinam?!" zavrčela jsem s přimhouřenýma očima.
Asi jsem se zbláznila... Black se rozesmál ještě víc.
"Ah, vzdávám to. Nemůžu mlátit někoho, kdo na tom není psychicky dobře," odfrkla jsem si a pustila ho. Jo, asi mu někdo něco přistrčil, protože tahle situace nedávala ani v nejmenším bodě smysl. Buď to, anebo se mi z toho běhu překrvil mozek.
"Ale no tak, princezno, přece si nebudeš hrát na uraženou," nadhodil okamžitě, ale stále se ještě smál.
"Na nic si nehraju, já jsem uražená" informovala jsem ho a otočila se na odchod. Až teď mi došlo, že na nás všichni vejrají. Dokonce i Oliver a ostatní kluci z Blackovi bandy. Ti vypadali ještě víc zmatení, než všichni ostatní okolo. Bingo! Tak nejsem jediná, kdo je z Blackova chování mimo.
"Kampak?" zeptal se a v další sekundě se objevil za mnou. Obmotal mi ruce kolem těla a trhl semnou tak, že jsem narazila zády na jeho hruď. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jeho síla byla větší.
"Pryč. A jestli nechceš být až do konce svého života mrzák, tak mě necháš jít," oznámila jsem mu načuřeně.
"Jo? Já ti nevím, když ty jsi tak strašně přitažlivá, když jsi celá zpocená, že se asi neovládnu," zašeptal mi ucha a uchechtl se.
"Cože?!" vyjekla jsem, rýpla ho loktem do boku a ve chvíli, kdy povolil stisk, uskočila. Znovu se rozesmál. "To se mi snad zdá!" houkla jsem a nakrčila naštvaně nos. "Víš co? Vzpamatuj se... Jelikož na tohle nemám nervy, jdu do sprchy," oznámila jsem mu klidným hlasem a neustále kroutila hlavou na znamení zmatení.
"Princezno!" zavolal za mnou rozesmátě, když už jsem se od něj vzdalovala dál.
"Di se bodnout!" oplatila jsem mu nahlas a zvedla levý prostředníček, bez toho aniž bych se na něj podívala. Odpovědí mi byl jeho další výbuch smíchu. Sakra, tohle je fakt konec. Řítím se do problému. Do háje, už jsem mu totálně v patách.
Díky Blacku! Ještě chvíli a vyhraješ...
Vaše misqwa :))