Nostalgie a plány
Zdravím ◕‿◕. V posledních pár dnech jsem dostala chuť napsat obyčejný příspěvek bez hlubšího podtextu. Práce s blogem jde trošku pomaleji, každopadně v přepočtu za poslední léta je to docela už samo o sobě úspěch. :D Myslela jsem, že se do toho vrhnu trochu dravěji, ale značně mi to zkomplikovalo stěhování do nového bytu a pracovní vytížení.
Přijde mi to jako věčnost, co jsem sem psala víceméně bezstarostné zprávy ze života a při přečtení pár vybraných se musím zasmát. Jsem hrozně moc ráda, že blog stále funguje a všechna moje práce z minulosti včetně vzpomínek i mé osobnosti se tu zachovala. Je to perfektní způsob zachycení vývoje osobnosti a stárnutí - jo mně to přijde zajímavý hlavně proto, že jsem titulovaný antropolog, ale upřímně, je to jeden z nejlepších způsobů, jak zachovat kus sama sebe. Člověk snadno zapomíná a upřímně při čtení mých dřívějších článků si říkám, jestli jsem to vlastně všechno psala já. O_o - jasně, že psala, ale je to tak dávno, že si to prostě nepamatuju. :D
Říká se, že člověk zapomíná to špatné a zároveň, že by se měl poučit z minulosti. No řekla bych, že jsem ukázkový případ. Do teď si pamatuju, jaký utrpení bylo dokončit školu. Upřímně 5 let je zatraceně dlouhá doba. Vzalo mi to vlastně úplně všechno:
- sociální život
- volný čas
- motivaci psát
- koníčky atd.
Snaha vydělat si na brigádách a šetřit na budoucí život - kdy si stejně nemůžu dovolit to, co bych chtěla... Ve chvíli, kdy jsem udělala státnice jsem byla neskutečně ráda a všechno to ze mě spadlo. Jenže to je jen mylná představa. Poslední rok na škole si člověk říkal, co vlastně bude dělat po škole, hlavně s takovým zaměřením - změnila jsem po bakaláři i obor, protože jsem předvídala v genetice a molekulární biologii lepší uplatnění. Jenže po škole jsem stějně skončila úplně jinde. Nemá cenu rozebírat kde, každopádně až teprve teď vím, že to k něčemu bylo. Ne kvůli škole ale jen díky vlastní iniciativě jsem se po roce vyšplhala na místo, o kterém se mnoha lidem jen zdá. Vytrpěla jsem si to a vydřela vlastní silou, je to uspokojující. Asi to potřebuju. Dokázat si, že to zvládnu sama bez pomoci ostatních a upřímně dost mě hřeje na srdci, když vidím, jak jsou na mě rodiče pyšní. Jasně jsou tací, kteří můj úspěch hodí na to, že jsem ŽENA, že mám ZNÁMOSTI (blbost, nemám na takové pozici nikoho), ale tak co, závist tu byla a bude.
Tak asi dost z mého života. Je to nuda já vím ◧ _ ◨.
Upřímně dost mě potěšilo, že se tu našlo pár jedinců, kteří mi zde zanechali komentář i při mé neaktivitě a ještě víc mě potěšilo, že i teď jsou tu tací, kteří mi na blogu zanechají hezkou zprávu. Vážím si toho a opravdu bych chtěla vyjít vstříc všem požadavkům. Například začít zase psát a to třeba povídku Ally or Enemy. Opravdu moc ráda bych chtěla ! Mám ale obří strach z toho, že by to už nebylo to, co dříve. Jak jsem psala, jsem úplně někdo jiný a moje inspirace se vytratila někdy před 7 lety... Každopádně nad tím přemýšlím čím dál tím víc a řekla jsem si, že to asi na 80% zkusím. :D
Ano zkusím opět psát, ale neslibuji žádný extra výkon ◧ _ ◨.
Takže brzy to vypukne. :D Psaní článků nechávám volnou ruku, takže nevím, kdy příště se tu objevím, ale určitě se mnou neztrácejte naději, prototože se tu objevím za každou cenu. :D
Vaše misqwa ♥_♥