Tak se nám to rozjíždí. Ve čtvrtek jsem byla na první schůzce bedýnkářů. Jsem moc spokojená a těším se na první bedýnku naplněnou bramborami, červenou řepou, mrkví, celerem, zelím, petrželí a možná tam bude i kysané zelí. Vše v biokvalitě a pro nás vypěstováno v České republice, v mé vlasti.V zemi, kde jsem se narodila a kde jsou mé kořeny, kde žily generace mých předků.

Můj dědeček z otcovy strany měl statek a hospodařil na něm se svými 5 syny. V době mého dětství už všechny polnosti obhospodařovalo družstvo. Děda se dožil 98 let. Já si ho pamatuji, jako statného šedovlasého málomluvného muže, který i ve vysokém věku stále pracoval, sekal dřevo, zametal dvůr. Jeho největší pýchou byly koně. Silné, opatrované s láskou a něhou. Můj otec vzpomínal, jak dostal bičem za to, že se jako mladík předváděl před děvčaty tak, že hnal tryskem vůz s koňmi vesnicí / samozřejmě s použítím biče na koně/. Ať víš jak to chutná, to byla slova, které tenkrát děda pronesl. Věřil, že s dobrým slovem a péčí dokáže víc než bičem a nadávkami. A tak byly jeho koně vyhlášené svou silou a vytrvalostí. Když se tahalo z lesa dřevo, na nejtěžší úseky byly brány právě dědovy koně.

Běžel čas, který vše změnil. Statek byl přebudován na moderní bydlení. Synové se rozutekli za jiným živobytím,  jen ten nejstarší Antonín pracoval v JZD. Můj otec již zemřel a i když pracoval celý život jako zámečník, láska k zemi mu zůstala. Když se oženil s maminkou postavili si dům v maminčině vesnici a  vybudovali si takový malý stateček. Chovali s maminkou prasata, kozu, slepice, králiky, holuby, sázeli  brambory, obilí, zeleninu, řepu. Byli  v těchto potravinách soběstační. Ke stáří si otec pořídíl stádo ovcí. A tak byla i vlastní vlna. Je nás pět dětí, nejstarší syn, jak je zvykem zdědil tu hlubokou lásku k zemi. I on má své povolání / je mistem betonárky/, ale jak říká nejšťastnější je za volantem traktoru, když orá pole. Čas plyne a svět se mění. Polnosti zůstaly a nyní živí stádo čistokrevných koz a ovcí.

http://kozifarmamagdalena.cz/

Můžete k nim zajet na čerstvé kozí mléko. Potěšit se pohledem na stádo koz a ovcí o které je pečováno se stejnou láskou a pečlivosti, jako o koně mého děda.

Věřím, že země si vybírá  své opatrovníky. Lidi, kterým do kolébky vkládá hrst hlíny. Ta vůně hlíny po prvním jarním dešti, po první vyorané brázdě se natrvalo zapíše do srdce a zůstane tam navěky. Láska ke své zemi  tak zůstavá navždy v rodech lidí. Lidí, kteří nám nedají zahynout, kteří znají tajemnou řeč země a umí s ní promlouvat. Tito lidé nám vypěstují  potraviny plné lásky a úcty. Tak se i my ostatní naučíme zase úctě ke všemu co nás obklopuje a co nám dává jídlo, teplo, střechu nad hlavou, bezpečí. Úctě k zemi.