Každý má osobnost rozdělenou na několik frakcí. To je normální, ne? Alespoň v to doufám, nejsem si jistá. Co je to "normalita"? Jak vypadá "normální funkční psychika člověka"? Někdy se obávám, že řeknu něco, co bude zavánět něčím divným, neobvyklým, zvláštním. Tak moc se bojím toho, že bych byla "nenormální" a přitom nejsem schopna jít s davem. To není neobvyklé, ne? Vždycky je tu nějaký spor. Každý z nás v sobě nějaký má, ne?

Jenže mám takový dojem, že jedna má součást se rozhodla, že bude dobrem a označila tu druhou za zlo. To už je špatné. Opět bych z toho udělala otázku, ale bude lepší, když zkusím hledat odpovědi a ne další dotazy. Jednoduše napíšu, co si myslím, tedy to, co bych pravděpodobně nikdy nevyřkla, a uvidíme, co z toho bude.

Je zvláštní, že píšu vždy společně s myšlenkovými pochody a přitom ve chvíli, kdy mluvím, nejsem schopna řeč zkoordinovat s myšlenkami – myslím si úplně něco jiného, než říkám. Jako bych mluvila za tu část mě, která se prohlásila "dobrem", ale myslela si to, co říká "zlé" já.

Aby bylo jasno. Takzvané dobro je ztracená chudinka, prostě takový ten hlupáček – a ano, nemám nezaujatý názor, neb píšu to, co si myslím, ne to, co říkám. Takže mě nehorázně štve. Příšerně mě štve. Je slabá, neumí vyjádřit svůj názor, chová se, jakoby jí každý chtěl jen ublížit a hlavně: Ubližovat si nechá! Opravdu, nechápu, jak někdo může být takový masochista, nebo co to vyděšené štěně vlastně je. Každopádně, občas bych si dala facku.

Já... nebo chcete-li myšlenkové já, jsem úplně někdo jiný. A ne, nejsem "zlá", jak si myslí má dobrá část. Nebo spíše, jak říká, ona většinou nemyslí. Nevím, zda říkat "já" nebo "ona", protože je to obojí hrozně divné a pozbývá to smyslu. Každopádně, to, co mi běhá myslí je pravděpodobně pravda. Nebo má pravda, "dobro" se snaží být pravdou všeobecnou, takže na všechny otázky odpovídá "snad" nebo "asi", kdežto má pravda, tedy to, co si myslím, je "ano" a "ne", které mě chce psycholožka naučit říkat.

Ale ono je jedno, zda řvu odpověď tak hlasitě, že z toho třeští hlava, ale reálné já, to, které se projevuje mluveným projevem, jednoduše mele tu svou. "Nevím" tvrdí, nebo prohlašuje něco nehorázně neurčitého... jako bych snad odpověď neznala. Ovšem já jí vím! Jen... myšlenky nikdo číst neumí a tedy ani netuší, co mi teď běhá hlavou a nejen teď, ale každou chvíli.

Až nyní jsem si však uvědomila, cože to vlastně... je. Nebo řekněme to jinak. Vždy jsem tušila, že tohle je nějaké rozdělení, že něco jako "dobré" a "zlé" já existuje. Nikdy jsem se však nepokusila tyto "já" oddělit tak, že jedno je v myšlenkách a druhé ve slovech. Proč si nemůžu myslet a říkat ty samé věci? Vždyť chováním se většinou řídím právě podle toho, co mám v hlavě, ne podle toho, co říká ta neinteligentní, ustrašená část, která je však tak mocná, že si uzurpuje pro sebe všechnu mou řeč!

Jak propojit obě tyto části? Začít si uvědomovat vše? Cítit naplno?