Jsem jako voda. Někdy klidná, možná až moc... dokážu se soustředit na problém a když se do něčeho zaberu, většinou nepřestávám, dokud práci nedokončím. Pokud si za něčím stojím, když něčeho opravdu toužím dosáhnout, dokážu být vytrvalá a rozhodná pro svůj cíl udělat cokoliv. Na druhou stranu, příliš dlouhá nečinnost mi způsobuje neklid, nervozitu a touhu něco změnit, být originální. A když ani tehdy nezasáhnu, nevymyslím něco, co bych mohla uskutečnit, dostane mě vznětlivá část mé povahy a já se měním v někoho úplně jiného – vzteklou a nevyrovnanou osobnost.

Stojím si za svým, ač málokdy mluvím nahlas o tom, co chci. Na většinu slov reaguji pouze myšlenkou, avšak když už začnu projevovat svůj názor navenek, bývají má slova impulsivní a nerozvážná, bez ohledu na to, jak dlouho jsem si svůj proslov připravovala. Těžko se mi žádá o radu, ovšem většinou jsem schopna uposlechnout tu, kterou mi již někdo samovolně dá a pokud nemám vnitřní přesvědčení jiné, umím se lidem okolo sebe přizpůsobit. V každém případě alespoň navenek.

Bolí mě každý spor, každá hádka mi vyvolává velmi nepříjemné pocity, a proto většinou mlčím, než abych se bránila, neb chci co nejdříve spor ukončit, aby co nejdříve odezněly i následky, které mnou cloumají dlouho po hádkách. Nesnáším ten pocit, že má slova nebo činy někomu ublížily a vždy se snažím hledat způsob, jak se takovým situacím vyhnout.

Miluji přírodu a zajímám se o její zákonitosti. Snažím se být laskavou, snášenlivou a tolerantní bytostí, která v sobě má dostatek soucitu a nemám problém se obětovat pro člověka, kterého miluji. Velmi ráda bych však viděla, že mi někdo takové jednání taktéž oplácí, což mám dojem, že se často nestává, ovšem když už se tak stane, jsem za to nesmírně vděčná. Ráda bych pomáhala, vymýšlela způsoby, jak zlepšit svět kolem sebe, avšak zjišťuji, že mé představy jsou pouhými fantaziemi, které jsou pro tento svět v tomto čase neaplikovatelné.

Nesnáším, když mě někdo omezuje v mé svobodě, v mém pohybu a musím se neustále měnit ať už fyzicky, či psychicky, neb zastavení je pro mě katastrofickým scénářem, kterému se chci za každou cenu vyhnout. Někdy taktéž proto upřednostním chaos před řádem, už jen proto, abych měla co zase dávat dohromady.

Snažím se působit jako klidný, vyrovnaný a veselý člověk, ovšem ve společnosti tomu tak běžně není. Stále mám pocit, že mi něco uniká, že jsem něco promeškala, že jdu pozdě a nejraději bych vrátila čas několikrát během dne. Sbírám věci, které po pár měsících až letech zase vyhodím, bez toho, abych je nějak využila. Vždycky uvažuji nad tím, co kdyby...

Dokážu se bezelstně a intenzivně radovat v podstatě ze všeho, neb vím, že své štěstí mám pouze v sobě a je jen na mě, kdy se budu usmívat a kdy plakat. Neustále se držím naděje, byť ta mi často před očima pohasíná a já pak nevím, kudy kam. Jsem snílkem a ráda tvořím nové věci, hlavně z oblasti textů, ovšem snad ještě více než to ráda píšu kritiku a hodnotím to, co už vytvořeno je. Přesto se však nerada hádám, nejraději bych, aby mé komentáře lidi spíše navedly lepším směrem, než aby je donutily se mnou bojovat, protože to já nesnáším a odmítám se bojů účastnit. Protože to jediné, co chci, je být šťastná. Občas se jen tak nechávám unášet životem a nemám nutkání řídit svůj svět do doby, dokud to neznamená nechat ostatní trpět.

Nerada riskuji a špatně snáším stres. Zároveň jsem však divoká až nerozvážná a jsem schopna udělat v podstatě cokoliv pro lásku, i přes fakt, že ve všech vztazích bývám přísná a nekompromisní, co se týče svých stanovisek. Těžko se mi však zapomíná na minulé vztahy a lidi, které jsem kdy milovala, v srdci nikdy neopouštím, i když je nemám možnost či sílu znovu vidět a stýkat se s nimi.

Zkoumám, stále něco zkoumám. A stále mi má inteligence nestačí. Mám dojem, že stále nejsem dost chytrá, abych se s tím mohla spokojit, ale zároveň získávám pocit, že dále už to nejde, že už nemám sílu se snažit být lepší. Chtěla bych nalézt lidi, kteří smýšlejí podobně, se kterými bych mohla diskutovat nad tím, co většině lidí připadá příliš daleko, než aby mělo cenu se o tom vůbec bavit a nějak se tím zabývat. Bojím se však nových kontaktů a ze strachu se svým vlastním šancím na lepší vztahy vyhýbám.

Žiju tak, abych nebyla povšimnuta, zaznamenána, abych neovlivňovala cizí životy, neb se obávám toho, že bych je mohla zhoršit, či přenést problémy jiných na sebe. Snažím se pomáhat, však často nemám sílu sama se do chodu života vměšovat. Bolí mě vidět, když někdo trpí a obzvláště, když je to někdo, koho dobře znám, však po neúspěšných pokusech toto napravit v minulosti, se takovým lidem raději vyhýbám, než abych se snažila je donutit změnit se a začít se usmívat. Odstrkuji tak od sebe všechny a lituji toho, že to dělám, avšak dělat to přestat nedokážu, protože to příliš bolí. Stejně však bolí i to, když si uvědomím, že se opět plížím po domě, poslouchajíc pečlivě zvuky kolem sebe, abych nepotkala Ivu, kterou mám ráda, ale z níž cítím tolik bolesti a jež tak ráda v poslední době vyhledává konflikty, že nesnesu její přítomnost bez toho, abych neměla problém udržet slzy za víčky.

Jsem vůdce smečky, ten, který se snaží plánovat za všechny a každého dovést k lepším zítřkům, však hroutí se při pohledu na smutné tváře. A tak se z něj stal vlk samotář, ztratil smysl, ztratil sílu, protože ta jeho spočívala v síle smečky. A jednočlenná smečka neexistuje. Alfa, co sám o sobě neznamená nic... ve společnosti bolestí umírám, sama zase nežiju. Protože se bojím ostatní vést a nic jiného neumím, protože to byl můj úděl, který jsem chápala a jež mě naplňoval. Když jsem jiným pomáhala stát se lepšími...

Raději lžu a schovávám se za masky, protože je to lehčí a méně bolestivé. Cítím se jako bych byla rozbitá, zničená a v poslední době i neopravitelná. Mám dojem, že jsem sama, i když jsem ve společnosti, jen s tím rozdílem, že v ní to bolí více. Mám přemrštěný strach... především sama ze sebe, svých činů a slov. Ano, dávám sama sobě příliš mnoho moci, jako bych snad dokázala ovlivnit vše, protože si stále dávám všechno za vinu.

Nemám ráda změny a nesnáším monotónní způsob života. Vlastně jsem jeden takový bezvýznamný chodící paradox. Bojím se a přitom vím, že jediným mým nepřítelem jsem já sama... na jednu stranu jsem egoistická, když všechny smutky dávám za vinu sobě, na druhou stranu mám nedostatek sebejistoty... vlastně to nechápu. Ale znám se. A tento text je jen sbírkou šílenství, které vidím sama na sobě... kritika vlastní osoby, protože nevím, jak dál, od čeho se odpíchnout, kam směřovat... mám strach, že bolest ustane a přitom vím, že s ní nemůžu žít... 

Psycholožka se mě ptala na mé charakterové vlastnosti. Nedokázala jsem jich vyjmenovat mnoho... a tak jsem se rozhodla svou povahu sepsat, stejně jako jsem to dříve udělala u spousty virtuálních charakterů, které jsem kdy vymyslela, za které jsem kdy hrála. Jen jedna rozlišnost tady je: Na ně jsem nikdy nenahlížela tak kriticky, ať už byly jakékoliv... tak jak získat zpátky svůj vlastní respekt?