Po dlouhé době, nejspíše taktéž proto, že již mi scházela veškerá energie potřebná k životu, se mi podařilo se shodou náhod opět objevit na blogu velmi milého Posla světla, Lúmenn. Ta bytost mi vždy připomínala osobu, kterou bych ráda byla, však pro svůj strach jsem si vybrala Temnotu a snahu se ztratit ve stínech spíše, než abych se snažila získat život jako ona. Litovala bych toho, kdyby to snad k něčemu vedlo. Čím dál spíš mi totiž to pravé štěstí v mém nitru skomírá, využívám jej a nechávám jej vyplout na povrch jen občas, v krátkých momentech a nechráním si jej. Nesnažím se ho držet při životě a bránit ho vlastním tělem, protože se obávám, že by mohlo někoho sežehnout. Obávám se sama sebe, té vůdkyně, která přišla o svou smečku a tak se protlouká životem a když do ní někdo kousne, zatne zuby, snad zavrčí, však hned poté se v ní vzbudí vztek na sebe samotnou za to, že nechává své emoce proudit a je schopna ublížit. Usmívám se, však pak mne mají lidé za blázna a považují to za něco špatného... tak se mračím, avšak to je mi nemilé a zvedá se mi z toho žaludek... a proto brečím, hlavu schovanou v polštářích, zuby si tvoříc jizvičky na rukou. Jak takhle můžeme žít? Jak můžeme lidem místo pozdravu říkat: "No konečně tě napadlo něco uklidit!", jak můžeme snahy oceňovat kyselými poznámkami a neusmívat se? Já totiž nemohu... bolí to, tak moc to bolí, když slzy kanou z očí, tvoří si cestičky po tvářích... a pak se objeví světlo. Nádherné světlo, kousek naděje, který však přišel jen pozdravit mě. Však i ten mi dodá energii, protože dokazuje, že ne všichni úsměvy zavrhli. Ne všichni nenávidí odlišné a odmítají být šťastní... však copak si můžu to světlo uzurpovat? Smím o něj usilovat? Toužit jej vidět ještě jasněji a kopírovat jeho zář? Prý ano... však já mám stále takový strach... Co když něco zkazím? Co když světlo oslabím? Co když jej tím uvězním? Tak křehké se to světlo zdá, byť jeho záře je nádherná... snad poprvé vidím světlo jako něco krásného, co chci následovat, čím se chci stát... však... má právo ta zlomená a pošpiněná duše plna strachu, tak pečlivě schoulená do temného závoje, žádat záři?