Byl to chladný, zamračený večer. Měsíc se zrovna nacházel ve fázi novu a ani hvězd nebylo vidět mnoho. Vítr se proháněl a nesl s sebou mírné sněžení. Venku byla zima, žádné přívětivé počasí k procházkám a tak nebylo na ulicích ani živáčka. Nebo že by...? Ach ano, jedna temná postava, zahalená od temene hlavy až po špičky nohou černým pláštěm, se zde vyskytovala. Nebylo však jisté, zda opravdu patří k živým, existujícím bytostem, či je jen přízrakem noci. Kapuce jí spadala do tváře, zakrývala její totožnost, stejně jako vše, co měla na sobě – uhlová barva jí navíc pomáhala splývat s okolím, procházet nepovšimnuta, neviděna, neslyšena. Její kroky byly totiž opravdu tiché a ona se pohybovala s lehkostí, jakoby jí snad vůbec zemská tíže neovlivňovala.

Byla to žena, jež si nechává říkat Sanguine Tenebris Spiritis. Ano, těch pár vyvolených o ní mohlo mluvit jako o Krvavé služebnici Temného Ducha. Osobě, která vystupovala v různých situacích a v různých dobách pod různými jmény. Kdysi dávno by byla považována za Posla z Pekel, snad samotného ďábla, před kterým je nutno se ukrýt. Byla to určitě ona, ta bytost, co obchodovala s dušemi jiných. Nabízela moc, bohatství i slávu výměnou za zbytky života. Ovšem dnes? V této době si jí někteří dokázali splést i s Andělem, nosila přec inspiraci, zdánlivě obdarovávala lidi kolem sebe tím, po čem nejvíce prahli. Co zůstávalo skryto, byl však fakt, že si je brala zpět i s jejich novými majiteli. Výhodný obchod... pro ni.

Nyní však nesla v náručí malé dítě zachumlané do tmavorudé saténové přikrývky. Blonďatý andílek neplakal, jen tiše pozoroval výraz ve tváři své matky, jíž se dotýkal drobnými prstíky sněhově bílé pokožky, a jenž byl všem ostatním skryt. Její dcera, Teresa. Žena si jí tiskla k prsou a pomalu kráčela ulicí, chráníc ji vlastním tělem před nečasem kolem nich. Jí samotné nevadil. Už dávno si zvykla, naučila se v něm žít, užívat si jej.

Jednou rukou otevřela branku, prošla chodníčkem skrze zahrádku až k terase domu, načež vystoupala po nezbytných třech schůdcích k dobře známým dveřím. Obydlí s pečlivě vyhlídnutými lidmi uvnitř. Žil zde totiž mladý, naprosto obyčejný pár zástupců silvského lidu. Ágnes a Wenzel Vogelovi. Právě tyto dva si vybrala jako opatrovníky pro své dítě, svou jedinou dceru. Musela se jí vzdát. Na celých patnáct let svěřit její výchovu do rukou cizinců, smět se dívat jen zpovzdálí, jak vyrůstá v mladou slečnu. Dívku schopnou se připojit ke své matce, poznat svůj původ, úděl a možnosti. Všechny ty úžasné schopnosti, za které se však platilo tímto příkořím. Sanguine věřila, že právě její dcera – její třetí potomek, po dvou synech, kteří její nadání pro magii nezdědili – bude vyvolenou, tou, která rozšíří řady Mágů Temného Ducha o další generaci.

Dlouhé štíhlé prsty na okamžik stiskly zvonek a následovala krátká chvíle ticha provázená jen fučením větru. Přesto se však ve dveřích nakonec objevila zmatená tvář muže ve středním věku s černými vlasy a stejně tmavým strništěm. "Krásného večera přeji," pozdravila žena přátelským tónem, ale dříve, než mohl pan Vogel odvětit to samé, či se podivit nad přítomností této dámy před svým prahem, sebevědomě pokračovala: "pusťte mne dovnitř, na chvíli se zdržím," přičemž mu hleděla přímo do zelených očí a on, jako ve snách, jen přikývnul a vpustil jí dále. Nepromluvila ani slovíčko navíc, když přešla do předsíně. Stáhla si kápi z hlavy a odhalila tak uhlově černé vlasy, které nyní, na světle, získaly jen opravdu jemný nádech modravého odstínu. Co však bylo ještě zvláštnější, byly její duhovky, jež odrážely světlo a nesly barvu té nejjasnější modři. Zářivé, nepřirozené. Fascinující i děsivé.

Věděla přesně, kam míří. S hlavou hrdě nesenou, krokem pevným, ale zároveň lehkým, se přesunula do obývacího pokoje, kde byla na pohovce usazená krásná blondýnka s modravýma očima, které se však svou barvou nemohly ani v nejmenším rovnat Sanguine. Paní domu se překvapeně otočila, avšak o chvíli později se jí na tváři již objevil úsměv. Snad tu ženu, kterou nikdy předtím neviděla, poznala. Čarodějka se usadila do křesla, jakoby zde byla sama doma a pokynula muži, aby se k ní a jeho manželce přidal. "Toto je má Teresa," seznámila dvojici s holčičkou se zelenomodravými očky, kterými si dítě zvědavě prohlíželo svět. "Vaší povinností bude ji vychovávat jako svou dceru, a nikomu, ani jí samotné, se nikdy nezmínit o tom, že vaší není," přešla rovnou k věci, políbila miminko na čelo a pak jej předala do rukou těch dvou. Fyzicky i symbolicky. Ágnes se po malé ihned natáhla a přivinula si jí k sobě s blaženým úsměvem na rtech, když pozorovala ten malý zázrak. Dle všeho totiž sama mít děti nemohla, byť s manželem po ničem jiném neprahla. Nic jiného jim ke štěstí nescházelo, jen ta malá. Byli z dobré společenské vrstvy, ovšem nikoliv až tak, aby náhlé objevení dítěte přilákalo příliš mnoho pozornosti. Zdáli se vlastně ideální. Srdeční a dobrotiví rodiče, kteří se o dívenku jistě postarají.

"Je nádherná," rozplývala se žena nad maličkou. "Sladká, roztomilá Therese," poněmčila rovnou její jméno, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Temné čarodějce se na tváři objevil mírný úsměv, neb věřila, že zde zapadne. Bude o ní dobře postaráno, mohla se uklidňovat, byť s hořkostí zahnala slzy, když dítko zvedlo drobnou ručičku a dotklo se tváře své adoptivní matky, zaujaté tou osobou.

"Slibujeme, že se o ní postaráme, tak, jakoby byla naše vlastní," pronesl Wenzel a objal svou manželku jednou rukou kolem ramen. Přesto však neodolal své zvědavosti. "Avšak..." zarazil se ještě, než opatrně pokračoval v otázce: "proč vy se chcete vzdát svého dítěte?" dodal s mírnou nedůvěrou. Sanguine přece jen působila tajemně. Možná až příliš. Bylo to všechno zvláštní a podivně... kouzelné. A nechtělo se tomu věřit. Navíc, temná čarodějka nemohla nevyzařovat chladnou auru, zvláště když z pohledu jejích očí přebíhal lidem mráz po zádech a ani nebojácný muž si neodvážil na ní pohledem déle setrvávat a proto jej klopil k prosklenému stolu mezi nimi.

To však ona nechtěla. Upřela své oči opět do těch jeho a spíše než co jiného mu jen přikázala pevným hlasem, ze kterého vyzařovalo její sebevědomí: "Na to nechcete znát odpověď," rozhodla. "Zjevila jsem se zde z čista jasna a přinesla vám vaše největší štěstí. Budete si to pamatovat, až za patnáct let přijdu, a i tehdy mě přivítáte s otevřenou náručí," ujistila se, či spíše jim tak rozkázala, načež dovětek pronesla s určitým pobavením: "Budu vaším andělem spásy." Muž však jen kývnul. Dále již mu to nepřišlo zvláštní a pohled jejích očí byl tak hypnotický, poutavý. Vše co řekla, byla jasná fakta a on neměl jak zpochybnit, že takhle to je a tak to i bude. A jeho manželka? Byla příliš zaujatá, okouzlená, svou novou dcerou, která sic nebyla úplně její a taktéž s nimi neměla zůstat napořád, avšak to první jí nevadilo... a o tom druhém? Netušila a vědět to nesměla. Sanguine se spokojeně zvedla a hlavu si opět přikryla kápí. "Je na čase, abych zase šla..." rozhodla, "brzy na shledanou, Ágnes a Wenzele Voglovi," pokynula jim hlavou a tak, jako přišla, i tiše odkráčela. Jen ťuknutí dveří o rám se ozvalo, než zmizela v chladném, temném večeru...