Tak... slíbila jsem si, že si budu psát tenhle... deníček? Asi tak nějak. Nejspíše nemám ráda deníčky. Asi proto ten můj fyzický, který mám už... počkat, přibližně něco přes sedm let, obsahuje jen nějakých dvacet, až třicet stránek – nechce se mi jej hledat a konkrétně to počítat. Vezměte si, kolik toho nakecám v jednom zápisku (v ohledu na daný formát stránku či alespoň větší část strany) a zjistíte, že pravidelné přispívání není nic pro mě. Ač je pravdou, že jsem psala částečně i na různé své blogy, alespoň v posledních letech (třech, přibližně?), takže něco schopna sesmolit jsem. Aby taky ne, když se považuji za "písálka", že ano?

Nuže... jaký-že byl dnešní (či již přesněji včerejší) den? Co zajímavého se událo? Nic moc, musím opět přiznat. Nechuť vstávat, procházka do obchodu s malou Beou a Samem, naprosté odignorování nutnosti zajít si za psychiatrem, který má ordinaci otevřenou od úterý do čtvrtka a vždy jen dopoledne, takže většinu možných termínů prostě prospím... ovšem abyste chápali, já opravdu nejsem až takový "flegmoš", pouze mi dělá hrozné problémy sedět minimálně dvě hodiny v čekárně plné lidí, kteří si stále na něco stěžují, či pouze brečí a působí jednoduše nehorázně skličujícím dojmem – což znamená, že mám hlavu jako střep a klepu se jak ratlík, občas se přidávám k souboru plačících bytostí a to proti své vůli, protože slzy bolesti jen tak zastavit nejdou. Zvykám si, já ano, ale má hlava nechce pobrat, že bolest neřeším... či se snažím neřešit. Spousta prohrabávání-se starými poznámkami k SH, u které už mám přepsaný prolog a nalezeny všechny informace, avšak než jsem to dodělala, musela jsem cupitat ven, abych si dala k večeři špekáček. Či spíše půlku klobásky opékané na ohni, avšak detaily jsou v tomto případě nepodstatné. Ovšem pro zvědavce, vzhledem k lehkosti této stravy jsem to zajedla několika vlašskými ořechy, protože čerstvé oříšky způsobují děsivou závislost. Ještě, že jejich sezóna teprve začíná... Kde jsem skončila? Ano, u večeru a SH... takže jsem se vrhla na gauč a neb se mi nechtělo spát, ani psát, pustila jsem si zbytek třetí série Revenge. Ach ano, oddávám se závislostem ve velké míře a měla bych se za to stydět. Každopádně, dokoukala jsem 3. sérii a neb jsem s koncem spokojená a nechci strávit dalších 15 hodin tím, že budu koukat na další zhroucení plánů a plány nové, tak usuzuji, že některé záhady by záhadami zůstat měly a čtvrtou sérii odkládám na neurčito. Snad mi to vydrží a já se k seriálům zase nevrátím, nejlépe, když si další díl něčeho pustím zase až se začátkem prázdnin, čili po maturitě.

 Ach ano, maturita... ten strašák, který by mě nejspíše měl děsit více než pátý ročník, který stále ještě dodělávám, a ten šestý, který mě čeká, a už teď vím, že na něj mám podezřele málo času... neděje se tak. Děsí mě právě akorát tak písemka z chemie a závěrečné testy z němčiny, které... jednoduše pro mě nebudou zrovna procházka růžovou zahradou. Pondělí, čtvrtek, krizové dny... a já ještě nic nemám a nic neumím... asi jsem vážně děsivě líná. A hrozně vystrašená. Což mi připomíná, že bych mohla přestat klepat tou nohou do země, protože je to děsivé, jak neovládám vlastní svalstvo. Ovšem zaměřovat se na to jen proto, aby se bolest ze spánků rozšířila k temeni, nehodlám. Měla bych navštívit babičku. A ne, netuším, jak na sebe tyto myšlenky navazují. Pokud si to někdy přečte Ev, nejspíše jí dojde, že na tom není až tak špatně a že zná někoho, kdo je v hodně podobném stavu jako její "bezduché brebtání", či jak-že tomu vždycky říká a pak se omlouvá, že to dělá, byť já jsem ráda, že mi píše a svěřuje se... no, to je jedno, jsou skoro dvě a já bych raději zalehla do postele, protože se cítím naprosto vyčerpaná. Ha... jsem zvědavá, jak budu reagovat, až si tenhle text zítra ráno pročtu...