Mateřská školka začíná být nudná a já už jen počítám dny, kdy konečně budu moci jít do opravdové školy. Naštěstí se to zázračné datum blíží a já se těším, až nebudu muset dýchat stejný vzduch s těmi hloupými dětmi a ještě hloupějšími kluky. Kluci totiž nejsou obyčejné děti. Jsou to neuvěřitelně hloupé děti! Takovímimoňové. Pořád by se prali, a když se neperou, tak otravují lidi kolem sebe, aby boj vyprovokovali. Já se sice taky občas rvu, ale dělám to jen proto, že jinak by si ze mě mimoňové dělali srandu, stejně jako z ostatních holčiček, které se nedokážou bránit. Měla jsem v tom jednoduše vždy jasno a to bylo hlavní. Ale holky se prý prát nesmí. Pitomost! Dospělí jsou občas taky na hlavu... a jsem přesvědčená o své pravdě, holky se totiž musí rvát, pokud nemají být pro smích těm hloupým mimoňům. Což by bylo jen k tomu, jak moc hloupé školky a děti v nich jsou... a teď tu je Ben.

Ben je velmi zlý kluk. Je stejně starý, jako já a už od prvé chvíle, kdy jsem ho potkala, vím, že je to děsný potížista. Rád otravuje ostatní, bere si, co se mu zamane. Včetně pastelek, se kterými zrovna maluji! A navíc mu dělá radost, že nemůžu dokreslit svůj obrázek, neb všechny zelené někam poschovával. A to s nimi nenakreslil ani čárku! Jednoduše nebyl ani trochu hodný a tedy si zasloužil trest. A on to ví! I teď, když se drží opodál a téměř si mě nevšímá. To však takto nehodlám ponechat nadlouho. "Ahoj Bene," projdu kolem něj a zářivě se usmívám, trochu jako predátor spatřující kus masa. Moc dobře jsem si totiž vědoma toho, že z mých očí vyzařuje, nač doopravdy myslím. Na pomstu. Ostatně, je to vidět na tváři toho mimoně, který se teď v podstatě otřásl. Tohle mě jednoduše baví. Děsit jej. Protože on si to zaslouží, stejně jako mnoho dětí, které nechápou, co je správné a co se nesmí. Zamrkám na něj zdánlivě naprosto nevinně a pak se otáčím zády k tomu hloupému klukovi, abych našla konečně někoho dospělého, s kým bych si mohla popovídat.

"Líbil se vám ten obrázek, co jsem nakreslila, paní učitelko?" zacvrlikám svým, trochu vyšším (ale stále moc pěkným!) hláskem, a zubím se na milou paní Annu, která mě má moc ráda. Vždycky mi říkala, jak jsem šikovná a že jsem hodná holčička. Od toho ostatně dospělí jsou. Aby mě chválili a podporovali. Proto mám ráda i já ji a taky jsem jí včera nakreslila ten obrázek se spoustou krásných květinek. A navíc se na mě vždycky usmívá, jako zrovna teď.

"Samozřejmě, ty malá šikulko. Moc se ti povedl," ujišťuje mě a já se celá rozzářím ještě více. Miluji ten pocit, když mě někdo chválí, protože to znamená, že mě lidé za to, co dělám, mají rádi. To, jaká jsem, se jim líbí. A navíc napravuji i ostatní. Možná, jednoho dne, by se mi mohlo podařit udělat dokonce lepším i celý svět, kdybych se opravdu hodně snažila. A já se snažím stále...