Dlouho jsem si do "deníčku" nic nezapsala, viďte? Hm... vlastně, jak tak koukám na datum posledního článku očky Bestie, až tak hrozné to nebude. Ba naopak, zdá se, že mi spíše čas utíká příliš rychle... a to je snad i dobře, ne? Mít dojem, že jsem toho za tu dobu prožila dost...

Vrátila jsem se ke psaní, byť ještě nejsem u povídek. Jak je vidno, zrovna teď mi pomáhá se do nálady dostat má (dnes již nejstarší) OTRPG postava, která byla vytvořena jako můj vlastní charakter vybroušený do extrému. Konečně jsem se dala do psaní příběhu, který je částečně i mou minulostí. I když tu si přesně nepamatuji. Jen útržky podobné fotografiím. Jako bych to ani nebyla já, ta malá Beruška... příběh Ig, či spíše Thie, tedy její minulosti, toho já, které téměř vymazala (vlastně je té podoby více než dosti), neberu jako nic zdánlivě se podobajícího realitě a přitom používám všechny ty útržky vzpomínek, fotografie uložené hluboko v mé mysli. A ve výsledku je to jen úsměvný příběh s drobnými záchvěvy temných emocí. Zároveň je však dle mého užitečné, abych se tímto zajímavým a dosti veselým způsobem vyrovnala s tím, co nikdy nebylo – ať už proto, že jsem ty vzpomínky úplně udusila, či že nejsem schopna je vnímat reálně, co jsem si je kdysi dávno pozměnila. Ignis Terra Aqua Ver... vážně nechápu, proč jsem požila zrovna tyhle tři elementy, co tam pohledává země, se kterou pro její sílu a stabilitu nemám nic společného. Možná je vysvětlení nezáživné a čistě prozaické: Aer se mi pro své pojmenování nehodil do krámu...

Ovšem zpátky k realitě, byť nevím, co jsem to vlastně psát chtěla... začala jsem vlastně tím, jak jsem pročítala zpětně některé mé zápisky, ujišťovala jsem se o tom, že to, co jsem napsala, je stále pravdou. Ač ani nyní nemám pro sebe samotnou správnou odpověď... tolik chaosu mám v hlavince a nejsem si jistá, zda všechno není jen iluze... počkat, vlastně naopak: Jsem si téměř jistá, že vše iluzí je... stále se vše mění, kdybych četla poctivě jeden článek Bestiae za druhým, nejspíše bych zjistila, jak moc chaotické to všechno je, jak se mění emoce a tedy i styl mého psaní, či snad jak moc se nechám ovlivňovat aktuálním děním... možná, že se vážně pídím po něčem, co neexistuje, když se snažím rozplést vlastní osobnost, to, jaká jsem a jakým směrem se ubírám... protože každou chvíli se vše mění, s každým vědomým nádechem jsem šťastná, s každým úderem bolesti v rytmu tepu zase unavená... někdy je bolest nepříjemná, jindy zase slastná... záleží na tom, zda jí přijímám či se snažím dostat pryč. Jsem svým způsobem šťastný člověk...

Každý mi připomíná, jak je důležité se připravovat na návrat do školy, jak bych se měla začít konečně učit, jak bych si měla plánovat dny... jenže v tuto chvíli je to zdá se v rozporu s mým vlastním přáním ohledně budoucnosti. Na tyhle mé hlouposti, na psaní, na čtení, na zpěv a tanec si můžu udělat čas, až dodělám školu... já však přece již vím, že bez toho, abych měla všechny tyhle své "blbůstky" zařízené, studovat nedokážu, že? Tak proč opakuji tu samou chybu a snažím se poslouchat své rodiče? I když sama vždy, když někdo zmíní, že "až budu matkou, tak to pochopím", se smutně usměji a pomyslím si, jak smutné by bylo, kdyby něco nalomilo mé přesvědčení o tom, že bych rodičem nikdy být neměla. Protože bych měla strach, nechovala se racionálně... a tím bych mohla ublížit, stejně jako matčiny obavy o mé blaho ubližují mě. Pravda, někde v koutku mysli mám naději, že na rozdíl od matky, mě nebylo dovoleno mým vlastním tělem ignorovat fakt, že je něco v nepořádku s mou psychikou, že je potřeba nějaké změny... ovšem to už je trochu dále od původního tématu. To jsem tak před několika dny ležela ráno v posteli, koukala do stropu a při soustředění na vlastní dech se snažila naladit na pohodu, při které jsem schopna bolest hlavy vnímat jako přátelskou výpomoc. V těch chvílích mi hlavou míhají upravené vzpomínky, či jen slova a věty, a s každou myšlenkou, kterou akceptuji, se bolest mírní.

"Nechodím do školy kvůli vašemu blahu. Mé priority jsou jiné... v prvé řadě má spokojenost, která má prioritu nejvyšší, v druhé znalosti a až na třetím místě je to, abyste byli šťastní i vy ostatní. Jednoduše proto, že pokud nebudu šťastná, pak se mi nepodaří se naučit vše, co chci vědět, ba ani ten základ, co vědět potřebuji... a když si žádné znalosti nebudu odnášet, nebudete spokojeni ani vy..."