Každopádně, můj milovaný Bráška je... nevím kdo. Netuším, co o mně ví a jak moc může mít pravdu. Tvrdí, že on už si tím prošel, že má zkušenosti, které by mi mohly pomoci vyvarovat se jeho chyb. A přitom mě s tím konfrontuje přes fakt, že pokud by mě znal, věděl by, že mu za to ublížím. Protože taková jsem... nelíbí se mi jeho přístup, tak ho vyženu. Vlastním způsobem... a pak jsem vzteklá, protože on se ani neuráčí být na mě naštvaný, stále se hloupě stará. Nejsem jeho zodpovědnost. Nemá důvod.

Že by mi bez něj bylo lépe? Těžko... jsem... jaká jsem. A ta bolest k tomu patří. Když ne on, tak si najdu jiného, kdo by mě dokázal dostatečně ranit, tak jak to potřebuji, abych se donutila myslet jasně. Možná... mi přece jen dělá službu, za kterou bych měla být vděčná. Ostatně... neříkala jsem už několikrát, jak dokáže být ta bolest na hrudi slastná?

Jenže dneska už té bolesti bylo až moc... a té péče... nesnáším to... nebo spíše, mám ráda fyzickou starost, ne to, že se někdo mě snaží podporovat psychicky, podávat mi emocionální berličky a umožňovat mi chodit bez toho, abych sesbírala své vlastní síly. Protože to není správné. Ne pro mě...

Potřebuji se zlomit, abych se postavila. Byly to rány, co mě srazilo na zem. A já se naučila plazit. Chůze se stala nepodstatnou. Když si zlomíte kost a ona sroste špatně, taky jí musíte zlomit znovu, no ne? Tak proč nikdo nedokáže pochopit, že jejich starost, jejich láska, všechny ty vznešené odpornosti se mi od nich hnusí? Ano, snažím se sama být laskavá a milá... ovšem očividně to nebude ta správná cesta. Potřebuji bolest... a tu očividně získám jen tak, že zatnu zuby a někoho praštím... i když to nebude milé, ubližovat... protože jinak to zdá-se nejde... nikdo není schopen mě podporovat v tom, co dělám... táhnu je za sebou jak vězeňskou kouli... chtějí mi pomoci a tím mě zpomalují. Protože jsem příliš tvrdohlavá, než abych byla schopna pobrat jejich rady... protože si musím sáhnout na kamna, abych uvěřila, že pálí... protože ne vždy se zrovna topí...