Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mi ležela na klávesnici na stole a zabraňovala mi tak sedět u počítače, protože to bych tě musela vzbudit, aby ses přesunula. Bylas malé štěňátko, roztomilá kulička chlupů... to nešlo. A postupně si rostla. Z bezmocného hnědavého krtečka ses stala snad ještě více roztomilým hafíkem, nádherným mláďátkem, které mě dokázalo rozesmávat už jen svým vzhledem, plandavými oušky a udiveným výrazem ve tváři. Rostla jsi, ale tvá ouška tě předbíhala... když si je začala rovnat, vypadajíc jako netopýr, když byly delší než tvá tvář. Tehdy jsi byla tak neuvěřitelně... vtipná. A úžasná. Vyrostla jsi v krásnou, elegantní psí dámu, mou téměř vlčici, hrdého majestátního tvora, lovce jako já.

Jenže to byl ten problém... s mou agresivní povahou, s mou nenávistí vůči vlastnímu druhu. Vštěpila jsem do tebe ty tendence lovit, ničit, zabíjet... sledovala jsem tě celou od cizí krve, skrývala stopy po tvém běsnění. Kuřata, králíčci, cizí psi... vím, žes za to nemohla. Jako jediná to plně chápu. Jen jsi byla příliš jako já... a na rozdíl ode mne, tys to neuměla krotit, nikdo ti nezavdal důvod. A mě to bylo jedno... příliš netečná vůči tomu, cos způsobila, zač jsem sama mohla. Teď je mi to líto...

Když jsem zjistila, že tě odvezli pryč, prve k matce, byla jsem překvapená a naštvaná. Ale chodila jsem za tebou, pamatuješ? Byla jsi jediný důvod, proč jsem tam ještě jezdila. Než jsem jednoho dne přišla a tys byla pryč. Odvezli si tě. Cizí lidé, kteří tě nikdy nemohli pochopit, kteří k tobě nepatřili... snad si získala nový domov? Můžu jen doufat, že za mé chyby netrpíš, má milovaná... byla jsi odrazem mne samotné a já si neuvědomovala, že obě potřebujeme zachránit, než mi tě vzali.

Nejsem ta, kterou jsi znala, Elis. Už dávno nejsem tak nebezpečná a lhostejná vůči bolesti druhých. Nejsem tím lovcem, kterého jsem z tebe vychovala. Ano, ty tendence stále mám... ale tvůj odchod mi taktéž ukázal, že se musím krotit. Že jsem měla nás obě usměrňovat... jenže mě se ta svoboda svým způsobem zamlouvala. I když jsme byly nebezpečné... měly jsme hranice trochu posunuté, tak, že to lidé kolem nechápali... a nikdo mi nevěřil, že tě zvládám. Protože jsem nechtěla doopravdy tě ovládnout, chtěla jsem vidět, co dovedeš... nechala jsem psa žít jako kočku a tím taktéž způsobila naše rozdělení.

Dnes je mi smutno, Elis. Vzpomínám na tebe a bolí mě srdíčko, protože vím, žes byla tím tvorem, který mě chápal ze všech nejlépe. Byla jsem malá, nerozvážná a vzteklá. Vyžívala se v bolesti a dodnes ty tendence v sobě musím dusit, snažit se ovládnout sama sebe... je mi líto, že nevím, kde jsi a co s tebou je, jak se máš a zda mě ještě znáš. Zradila jsem tě... to si musíš o mně myslet. Opustila tě... věř mi, nechtěla jsem... nesnášela jsem Cinderellu, tvou matku, za to, že tě vyhnala, byl to jen odraz vztahu mě samotné k matce mojí. Procházely jsme si stejným peklem... a já si v té vší fascinaci Temnotou neuvědomovala, že je něco špatně. Sledovala bouři, jak se blíží a neudělala krok do bezpečí pod střechou...

Chybíš mi, má milovaná... chybíš mi Elis, má úžasná psí lásko. Nikdo nebude jako ty, protože ani já nejsem tím, kým jsem bývala. Pravděpodobně se již nikdy nesetkáme a to vědomí je bolestné. Jsem ti však vděčná za lekci, kterou jsi mi uštědřila, když jsi mě následovala jako mé zrcadlo, můj stín a ukázala mi, jak jsem si zhyzdila tvář, když jsem se nechala omývat nenávistí a vztekem. Nebyla jsi nikdy zlá, Elis... a ani já zlá nejsem. Jen jsem nezvládla být dost dobrá... nechtěla jsem. Ale to už je minulost. Jsi má minulost, odraz mého pubertálního já, vší mé agrese a zlomyslnosti. A přesto v tobě vždy bylo tolik krásy... a v mém srdci jsi vždycky krmila jen lásku. I v mém stínu je kouska krásy.