Zase jednou jsem si to připomněla. Díky mé kamarádce a starší, zkušenější a celkově šikovnější kolegyni z oboru psaní, Mátě, jsem se dostala až k hloubce mých problémů a zase jednou jsem si zavzpomínala na jednu z přednášek, které jsem si vyslechla při Semináři k problematice Středoškolské Odborné Činnosti, kterou jsem plánovala psát. Tématem byla: Charakteristika nadaných a pedagogické přístupy k nadaným žákům... a hovořila o tom doc. PaedDr. Jana Škrabánková, Ph.D a právě paní docentka na ně zapůsobila nejvíce. Nejen tím, jak mluvila, ale taktéž tématikou, ke které se vyjadřovala. Téměř se zatajeným dechem jsem jí poslouchala a sledovala, takže se mnohé z informací, o které se podělila, vryly hluboko do mé paměti. V prvé řadě mě její slova hřála, díky smyslu, který jsem v nich viděla a hlavně, dosud jsem o něčem takovém, jako jsou nadaní, neslyšela. Když však končila a odcházela, měla jsem slzy v očích. Byla jsem v podstatě vyděšená, ač se to může zdát podivné. Avšak já opravdu nevěděla, co si s nově nabytými informacemi počít. Mnoho z bodů různých typů "nadání" jsem našla většinový počet bodů sama v sobě, příhody, které vykládala o dětech, které učí, o nadaných dětech, mě nutily myslet na podobné situace, ve kterých jsem se ocitla, ač většinou jsem kvůli blokům v mé mysli, kvůli děsivému strachu, který mě zaplavoval, jsem se nechovala tak, jak by mi bylo přirozené, nýbrž jsem jen tiše si v hlavě promítala scénáře, které bych ráda uvedla do provozu. Kdybych jen neměla v hlavě hlas mé matky. A když seminář skončil, uvědomila jsem si, že měla matka vždy pravdu. Že opravdu jsem divná, protože patřím k těm 2-10% osob, které mají něco v hlavince jinak a označují se jako nadaní. Já bych to možná přejmenovala na "prokletí" místo "nadání", protože to vysvětlovalo mnohé mé problémy, které jsem s matkou měla – a díky čemuž mě nikdy nedokázala pochopit a já se cítila sama. A já, místo toho, abych se odhodlala k lidem mě podobným zařadit, pokusit se ověřit svou teorii a snad i najít radu, jak se s takovýmto problémem vypořádat a urovnat si to v hlavě, jsem se jednoduše rozhodla, že to musím potlačit. Byla jsem vystrašená a věděla, že cestu popírání mé odlišnosti jsem si vybrala (či mi byla vybrána) už dávno, takže... jsem doufala, že jí dovedu do konce a stanu se normální. Začala jsem být nenávistná vůči vlastnímu potenciálu, vůči své inteligenci. A možná i to způsobilo, že jsem dneska tam, kde jsem. Ztracená, bez důvodu žít, bez nejmenší chutě cokoliv dělat, protože vše je zbytečné a nic nemá smysl. Protože svou inteligenci, schopnost se mnoho naučit a pochopit téměř okamžitě, jsem ztratila. Či spíše jen zakopala hodně hluboko pod zem. A ve chvíli, kdy jsem o to přišla, jsem si uvědomila, že to byla jedna z mála věcí, kterých jsem si na sobě tak cenila. Které mě dělaly mnou samotnou, a já se začala topit.

Půjde to ještě opravit? A jak? Co má člověk udělat, když popřel sám sebe a nedokáže se s tím vyrovnat? A jak má vykopat své vlastní vědomí, když nemá sílu zvednout lopatu?