Je to prosím třetí den po mém výletu a mě stále ještě bolí nohy... nejsem si jistá, zda jsem na tom s tou kondicí vážně až tak blbě, nebo jen nezvládám strmé klopýtání ze svahu. A jak jsem si slíbila, že budu psát často? Mno... zatím mi to vychází tak tak, ale třeba dneska jen z důvodu, že bych nerada zase na deníček zapomněla. Každopádně, chemii jsem dala, zítra mě čeká poslední předmět, tudíž němčina, psychiatr začal spolupracovat, z nových prášků mi (zatím) není zle, takže výsledek uvidíme za pár týdnů a nepřekvapující je fakt, že opět budu fungovat na základě individuálního studijního plánu. A jsem líná, takže jediné, co píšu, jsou posty na OTRPG, protože tam mě to jednoduše nikdy neomrzí (alespoň na mé ALES ne, u těch ostatních je to na vážkách). Ale mám přepsaný prolog SH Lva, takže možná se k tomu dostanu, až si přestanu dělat těžkou hlavu s minulým školním rokem.

Tudíž, nic až tak překvapivého. Esej do němčiny dopadla... zatím nevím, jak... a celkem se toho bojím, protože jsem nakonec neměla čas (či spíše sílu), přinést jí předem, abych se o tom s profesorkou pobavila. Zítra je už čtvrtek, ten osudný den, a já jako vždy před zkouškou neumím vůbec nic. A ani se mi do toho moc nechce, protože vím, že německy neumím a umět ani nechci a tedy se to nenaučím (či přesněji zapomenu našprtané fráze hned po zkoušce, pokud vůbec v hlavě ulpí). Proč jsme nuceni se učit dva cizí jazyky? Jakoby všudypřítomná angličtina nestačila, němčina je pro mě peklo. Nechápu, co mají znamenat ty čtyři pády a kdy se jaký používá, slovíčka taky neznám a vůbec komplet jsem v tom výrazně zamotaná a vlastně mě to ani nezajímá, jak to vlastně být má. Mluvit umím a v České a Slovenské republice je dostatek obyvatel, aby mi to stačilo k uspokojení svých potřeb sociálních kontaktů. S anglicky mluvícím cestovatelem v Ostravě, který si myslí, že je v Polsku, se taky domluvím, tak což... a přeložím si texty písniček, které mě zajímají, pokud jejich překlad přímo nenajdu. Cestování nesnáším, jediná destinace, kam bych se snad chtěla podívat, je Irsko. Protože prostě Keltové. Ale ani na tom nijak nelpím, nerada opouštím naše dvě republiky. Pro mě jsou prostorné dostatečně.

Máme dvě cukety a tři až čtyři dýně, z nichž jedna roste na lísce. Což myslím smrtelně vážně, ale kvalita fotografií na mém mobilu je tak žalostná, že důkazy shánět nebudu (raději tady dám starou fotku kobry, co mám na stěně a která stále ještě čeká na poušť, do které jí hodlám umístit). Každopádně, je to takový velký oranžový oříšek mezi mrňavými téměř bílými oříšky. Jen čekám, kdy překoná těch třicet centimetrů vzdálenosti od země a rozprskne se... ovšem zatím to vypadá, že drží dostatečně pevně. Když tak nad tím uvažuji, ač techniku nijak zvláště nemusím, možná bych byla ráda za mobil, ke kterému seženu sluchátka a jež má alespoň ucházející foťák... ale nechci, aby byl chytřejší než já. I když... čtečka v telefonu... hm... lákavé. Ale ne, nechci být závislá na tom divném přístroji více, než je nezbytně nutné. Budík, hodiny, když jsem někde fuč a možnost občas někomu zavolat či jednou za čas být na příjmu. Ne, že bych těch hovorů měla nějak moc... či odpovídala na SMS jindy, než ve chvílích, kdy se právě probudím a tedy na mobilu vypínám budík. Ovšem hudba! Sic bez ní jsem se naučila fungovat, když nemám sluchátka, ale měla bych větší chuť chodit na procházky, kdybych nemusela cupitat v tichosti. Až mi jednoho krásného dne odejde, tak bych byla za normální port na sluchátka ráda, to jo... ovšem to je daleko, mám ho teprve... tři roky? Ne... to bude déle, pět? Asi tak nějak, tuším, že tenhle jsem dostala poté, co jsem přišla v sedmičce o ten předchozí, když jsem si jej zapomněla v šatně v tělocviku. A pak jsem šla na gympl, kde jsem teď šestým rokem... takže něco mezi pěti až šesti lety. Mno... to není až tak krátká doba... ale funguje spolehlivě, zatím.

Co jsem to vlastně chtěla psát? Tyhle blbosti asi ne... ale tak, budiž. Prý je to vhodná terapie, nebo spíše, ona to nejspíše bude dobrá terapie, protože většinou, když se vypíšu, jsem na tom lépe. Alespoň dříve tomu tak vždy bylo a v posledních dnech jsem taktéž klidnější, co si píšu tenhle deníček. Stále se musím culit, když mluvím o "deníčku", neb si představím takovou tu hnusnou růžovou věc a malou blonďatou holčičku s culíčky svázanými růžovými mašličkami. A já kdysi dokonce blondýnka byla! Sic špinavá, ale stejně... ještě, že jsem si ty vlasy začala barvit, ke mně se blond nehodila. Ani ta špinavá.