Uplynulo mnoho dní od chvíle, kdy jsem napsala svůj poslední zápisek. Příliš mnoho. Bohužel, musím se přiznat, že za tu dobu jsem stihla sejít z cesty, kterou jsem si vyznačila a nyní se tedy snažím o obnovení svého původního předsevzetí. Stalo se mnoho zlého, díky čemuž jsem se stala znovu tou vystrašenou malou holčičkou a opětovný nástup do školy na mě tedy lze pozorovat velmi jednoduše. Ač ke smůle mi je to, že největší konflikty jsem prožila doma a proto se již ani zde necítím opět bezpečně. Emocionálně bezpečně, samozřejmě... ovšem to je pro mě aktuálně to hlavní.

Perfektní... takže ten první odstavec jsem psala, aby bylo jasno, ve čtvrtek ráno. Od té doby to šlo hodně z kopce... ve škole mě zradila hlavinka, učitelé se jako vždy vyděsili a já musela až do dnešního poledne zůstat v nemocnici. Myslela jsem, že se zcvoknu. Vážně, tohle by mi dělat neměli. Stejně myslím, že největší problém byl právě v tom, že si mě tam nechali. Normálně problémy ustoupí do hodiny... zbytečně jsem trávila dvě bezesné noci v prostředí, ze kterého jsem se klepala, celou dobu jako na trní. Dnešek jsem prospala a jsem v pohodě... celkem. Tedy až na ten lehce traumatický zážitek.

Neberte mě špatně, jasně... někdo tu nemocnici vážně asi potřebuje, ale, proboha, proč tam drží mě? Už když jsem přijela, vlastně ještě v sanitce, mi bylo oznámeno zřejmé: Fyzicky mi nic není! V nemocnici další testy – krevní. Nic. Nic mi není. Doktor to věděl, mluvila jsem s ním, sám mi řekl, že mi tam nemají jak pomoci. A stejně mě tam drželi, jakoby snad chtěli odzkoušet, jak dlouho to vydržím, než se zcvoknu. Málem jsem tam lezla po stropě...

A nejlepší otec. Tentokráte mě to opravdu naštvalo. Byla jsem vyděšená, unavená, protože jsem už více než čtyřiadvacet hodin nespala, že kolem mě byli samí neznámí lidé, že jsem mohla akorát tak ležet a koukat do blba a on mi řekne, že chce, ať tam zůstanu?! Chtěla jsem být racionální, ale díky tomu strachu to spíše vypadalo, jako bych ho hodlala holýma rukama zaškrtit. Prostě jsem ho musela poslat pryč, protože jsem věděla, že kdyby ne, buď dostanu další záchvat, nebo ho vážně praštím. Což bych opravdu nerada.

Oni nevědí, jaké to je... ale myslela jsem, že otec pro mě bude mít nějaké pochopení. Spoléhala jsem na něj! Protože on sám se vždycky vyhýbal lékařské péči a tak jsem myslela, že když mě nic fyzicky není, na rozdíl od jeho odmítání léčby špatného dechu, zad a všeho možného, tak bude souhlasit s tím, že bych měla jít domů, konečně se pořádně vyspat a uklidnit se. Ale on ne! To byla pro mě neuvěřitelná zrada a navíc druhá během týdne... nebo třetí, ale od druhého člověka. Jednoduše jsem to nezvládla. Hlava mi třeštila jako střep a myslela jsem, že příštího doktora, který projde těmi dveřmi, nejspíše vážně zaškrtím. Ale překvapivě jsou až příliš milí a to mě donutilo se chovat stejně tak přátelsky. Naštěstí nikdo nezjistil, že jsem měla další problém, proto mě dnes ráno propustili dobrovolně a nemusela jsem se s nikým dohadovat, abych se odtamtud dostala. Dneska jsem totiž celé ráno posedávala na parapetě a dělala sedy lehy jen, abych se zabavila. Devadesátiprocentní čokoláda jako vždy zachránila situaci.

Jestli se ještě jednou dostanu do nemocnice, bojím se, že už se odtamtud nedostanu domů. Vlastně, už teď mám strach z toho, co se stane, pokud budu mít další záchvat ve škole. Protože pak se té jejich "pomoci" nevyhnu... a tuším, že právě proto mi začaly tetanické příznaky. Ne proto, že by mi něco bylo. Neměla jsem strach, dokud jsem neuslyšela, že se ke mně blíží učitelka a ta se chystá volat záchranku. Až od té chvíle jsem se nemohla nadechnout. Prostě mě jen bolela hlava, to se stává! Prostě mě měli nechat tak, ať se vzpamatuji, anebo mě poslat domů. Já chápu, že se všichni bojí, ale opravdu mi musí takhle ubližovat? Opravdu musím horko-těžko skrývat slzy v očích, aby už jen to peklo skončilo? Děsí mě to... a horší se to, protože vím, že lidé kolem mě mi ubližují svou přehnanou snahou mě chránit. Copak to nevidí? Někdy jsem tak vzteklá, že bych jim tu bolest i přála... aby si zkusili, na krátký moment, být v mé kůži... protože pak bych byla v bezpečí. Nikdo by už neměl nutkání mě zavírat a tím můj stav zhoršovat...