Hadí dědic - HAD - V.

Drahá dcero,
Jsem nadšena, že ses dostala do té pravé koleje a věřím, že nebudeš činit naší rodině ostudu. Pro čistokrevné jsou to zlé časy a o to více se musíš snažit!
Doufám, že nám brzy napíšeš o tom, jací jsou tví spolužáci a učitelé,

s láskou
Pan a Paní Fergustonovi.

Hned dalšího dne z rána se k Nataly snesl Trim se dvěma dopisy. Ten první, nadepsaný rukopisem její matky, otevřela ihned, byť věděla, co v něm bude. A nemýlila se. Popravdě nechápala, jak jen Edith dokáže dávat veškeré city stranou a řešit vše jako formální korespondenci. I když... jelikož se tak dokázala i chovat... jen zavrtěla hlavou a druhý dopis si schovala do kapsy hábitu. Ten byl od její babičky, proto se na něj těšila a byla zvědavá, co jí stará žena píše. Ovšem právě proto jej nehodlala otevírat přede všemi. Podala svému výrovi kousek slaniny a ten se vznesl opět do vzduchu, aby po chvíli zmizel ze síně.

Většina jejích stejně starých spolužáků dostala hned zrána své dopisy, kdežto starší živě debatovali nad Denním věštcem, kterého každodenně nosily sovy z redakce svým předplatitelům. Nataly se však raději odebrala z velké síně, aby se mohla vydat na kolej a stihla si přečíst svůj dopis ještě před vyučováním. V tom, který poslala babičce předtím, se totiž ptala na Rebečinu dceru a informovala jí o tom, že se dostala do Zmijozelu. Očekávala tedy nějakou radu ohledně toho, jak se k ní zachovat. A tušila, že není sama, kdo se na tohle ptal členů své rodiny. Potterová ve Zmijozelu... samozřejmě, že to vyvolá pozdvižení!

Má nejmilejší vnučko,

Samozřejmě, že jsem ráda, že ses dostala do Zmijozelu, byť by mi nevadilo, ani kdybys šla třeba ve šlépějích Roweny Havraspárské, v jejíž koleji studovalo taktéž mnoho z členů naší rodiny. A tvého otce to potěšilo ještě více - ač by se měl vzpamatovat, co se týče tvé matky a jeho strachu z ní. Ale to jsem se zase dostala k tématu, které mi není milé.

Nuže... ptala ses na Rebečinu dceru. Popravdě, věděla jsem o tom, že si vzala Albuse Pottera. Však to je poměrně milý muž. Á... už vidím, jak se šklebíš, když toto čteš. Ovšem pravda je taková, že bys neměla dát na předsudky. Ač i mě celkem udivilo, že se jejich dcera dostala do Zmijozelu. Nu, Rebecca nebude mít radost.

Ovšem je na tobě, jak se ohledně Lilien zachováš. Jednej dle svého svědomí, Nataly. A pokud budeš potřebovat nějakou konkrétní pomoc, neváhej o ni požádat. Ve výsledku však musíš zjistit sama, jaká ta holka je. Nedrž se však slepě toho, co víš o jejích rodičích. Protože svůj osud si určujeme sami,

Tvá milující babička,
Melissa Fergustonová.

 

To jsi mi tedy pomohla, babi! pomyslela si Nataly, když sedíc na posteli v dívčí ložnici, chráněna kouzlem soukromí, přečetla svůj dopis. Nuže... očividně si budu muset poradit sama. Prozatím. Však kdopak by měl obavy zrovna z takového Lvíčátka, jako je ta jejich Lily? zeptala se, tak trochu se snažíc zakrýt nejistotu, kterou v ní vyvolaly události posledních dnů. Nyní se však již rozhodla zamířit nahoru do společenské místnosti a pak i na hodinu Lektvarů, na kterou samozřejmě nemohla přijít pozdě, když jí měla jejich kolejní ředitelka.

Ve společenské místnosti jí však něco zastavilo. Kus pergamenu, který přibyl na nástěnce. A Nataly, jakožto správný Had si toho ihned všimla. Rozhodně toho nelitovala, protože fakt, že už dneska odpoledne mají první hodinu létání, jí stál i za to malé zdržení. I když v pravdě jí trochu radost zkazilo to, že je budou absolvovat s Nebelvíry. Vážně, moje oblíbené hodiny a my je máme s Nebelblby? Nejraději bych proklela toho, kdo to tak vymyslel! pomyslela si kysele, ale pak už vzala věci a pádila chodbami podzemí, aby se ocitla na poslední chvíli v učebně lektvarů.

Bleskově se posadila vedle Butlerové a ani jí toliko nepřekvapil fakt, že její sestřenka seděla s Havraspárskou Vlčicí. Ta holka byla totiž prý vnučkou vlkodlaka! Tolik k čisté krvi... ušklibla se nad tím a raději obě vypustila z hlavy dříve, než se jejich profesorka nahrnula do třídy. Parkinsonová měla na sobě tmavě zelený hábit, který za její nepříliš vysokou postavou zlověstně vlál. "Vítejte na vaší první hodině umění lektvarů. Jelikož jste první ročník, jistě se mezi vámi najde několik talentovaných jedinců, kteří v tomto delikátním umění naleznou zálibu, ale taktéž mnoho těch, kteří skončí s Hroznými," ušklíbla se. "Jsem profesorka Parkinsonová a věřte mi, že v mých hodinách budete dávat pozor. Protože v případě, že tak neučiníte, nemám nejmenší problém s tím, abyste drhli kotlíky až do konce svých školních dnů - bez kouzel!" pronesla, byť jelikož v těchto hodinách byli spojeni s Havraspárem, Nataly pochybovala o tom, že by někdo pozor nedával.

Měli začít jednoduchým lektvarem proti vředům, který byl typickým příkladem lektvarových základů. Byť i tady hrozilo nebezpečí. Což bylo však na lektvarech spíše pravidlem nežli výjimkou. Avšak měli pracovat ve dvojicích, takže by se snad nemělo nic až tak děsivého stát. "Zajdi pro přísady, já nachystám vodu," pronesla Nataly k Butlerové, která souhlasila. Pravděpodobně totiž na rozdíl od Nataly netušila, že pro vodu nemusí nikam chodit. "Aquamenti!" pronesla Nataly soustředěně a namířila hůlkou do kotlíku, aby jej naplnila a následně ukončila kouzlo jednoduchým: "Finite!"

"Výborně, slečno Fergustonová. Zde jsme viděli skvělou práci s formulemi, které se vám všem budou při každém vaření hodit. Deset bodů pro Zmijozel!" zahlásila profesorka, která si jejího počinu všimla. Nataly se nemohla hrdě nepousmát. Přece jen, druhý den školy a ona už získává body za své zkušenosti? Navíc v hodině společné s Havraspárem? To je úspěch. Několik dalších studentů, kteří ještě dosud své kotlíky nenaplnili, se teď pokusilo použít stejné kouzlo - Becarmová samozřejmě s úspěchem, stejně jako i někteří Havraspárští. Ovšem třeba Flint své schopnosti přecenil. Aquamenti se mu sic povedlo, avšak následné Finite už bylo složitější. A byl by nejspíše vytopil třídu nebýt kluka, který seděl vedle něj a jenž mu hůlku vzal z ruky, aby kouzlo zastavil. Což samozřejmě paní profesorka odměnila dalšími pěti body pro Zmijozel za pohotovou reakci.

S tímto náskokem patnácti bodů vypadal nadcházející den ještě lépe. Lektvar, který Nataly vařila, sic nedopadl nejlépe, jelikož nejspíše neměl mít tak ostře rudou barvu, ale budiž. Nemohla být přece talentem na vše, ne? Alespoň se při té hodině trochu lépe poznala se Sandrou, jak znělo křestní jméno Butlerové. Nebyla sic žádný génius, ale byla fajn. A jakožto Zmijozel v sobě musela mít taktéž něco víc.

"A pak, kdo je tady nafoukaný, Fergustonová. Já se alespoň nemusím předvádět," zaznělo najednou odkudsi zprava, když šli studenti na oběd. Zmateně zamrkala a pohlédla na Potterovou, která však přidala do kroku, a zmizela jí z dohledu.

"Ne každý tady dělá vše jen pro pozornost!" křikla za ní Nataly, a zakroutila nad tím hlavou. "No chápeš to?" zeptala se pak Butlerové, která jen pokrčila rameny. Lvíčátko nám vytahuje drápky. Jen aby o ně taky nepřišlo...

 

Nataly téměř poskakovala nadšením, když nastal konečně čas na hodinu létání. Dokonce málem i zapomněla, že jí mají s Nebelvíry, se kterými se dosud do střetu nedostala, ale to bylo zapříčiněno pravděpodobně tím, že se jí dařilo se rudozlatým hábitům vyhýbat. Venku bylo sice trochu chladno, ale punčochy, hábit a teplý plášť všechno jistily. Stejně jako neklouzavé rukavice, které si Nataly samozřejmě vzala - to, že si nemohla vzít koště, přece neznamenalo, že bude na hodiny létání chodit bez základního leteckého vybavení.

Pan Finch, jejich vyučující, dorazil přesně na čas a za ním levitovala kupa školních košťat v nepříliš dobrém stavu a taktéž nějaké odrbané náhradní vybavení. Nataly se podařilo si ukořistit jedno koště v poměrně ucházejícím stavu, což bylo více, než čím se mohla chlubit kupříkladu Hugnesová. A bylo na čase začít s nácvikem. "Vzhůru!" přikázala Nataly jednoduše, stejně jako všichni ostatní, ovšem na rozdíl od většiny, jí koště poslechlo a vzneslo se do vzduchu. Na tváři se jí tak objevil úšklebek, když spatřila, jak jednomu z dvojčat Weasleyových - kdo by ty zrzky nepoznal, že? - podrazilo jeho koště nohy. Ale ani v řadách Zmijozelů na tom nebyli všichni dobře. Vlastně Nataly tvořila spíše výjimku mezi svými spolužáky, protože většina z nich se taktéž potýkala s neochotou školních košťat cokoli splnit. Však jsou to školní košťata, co bychom od nich mohli chtít?

Ovšem nakonec se přece jen všechna košťata dostala do vzduchu a následoval další úkol. Vznést se ze země a pak se zase snést dolů. Nataly téměř automaticky nasedla, při zvuku píšťalky se odrazila, ale vypadalo to, že někteří studenti si seděli na uších. Jako Nebelvírská rusovláska. Připlácla se ke koštěti, jakoby snad netušila, že tím jej donutí vyrazit plnou rychlostí vpřed a její křečovité držení-se způsobilo, že její koště tak trochu zdivočelo. Nataly se raději mírně předklonila a snesla se dolů na zem, než by jí ta holka střelená mohla smést ze vzduchu. Nakonec však koště oné Nebelvírky prudce zastavilo, o kus pokleslo a ona se jako hadrová panenka svalila na zem. "Stop! Všichni dolů! Slešno Sacuneová, není vám nic?" zeptal se poplašeně profesor, než pomohl dívce vstát. Koště se mezitím naprosto klidně vrátilo zpět na zem.

"Dělá z toho hrozné drama, nemehlo," usoudila Nataly nahlas, protože to nebyla žádná výška, ovšem dívka se přesto tvářila, jakoby si právě prošla mučením a z očí jí kanuly slzy.

"Stejně si za to může sama," usoudila Becarmová. "Každé malé kouzelnické dítě ví, že panika do vzduchu nepatří. Neměla se vůbec vznášet, když se bojí výšek."

A jelikož onen pád opravdu nebyl nijak děsivý, poslal jen pro jistotu - a odklizení oněch krokodýlích slz - dívku na ošetřovnu a sám vyzval studenty, aby se zase vrátili do vzduchu. "Tentokráte zůstanete zhruba čtyři stopy nad zemí a až se budete cítit dostatečně jistě, začnete kroužit nad paloukem."

Na to Nataly samozřejmě čekala. Okamžitě se vrátila do vzduchu a nechala si mírným vánkem čechrat vlasy, když kroužila nad paloukem. Chvíli jen tak poletovali a nabírali rychlost, když tu se na ní přilepil jeden ze zrzavých Nebelvírů. "Leť si svou cestou, Weasleyi!" zavrčela na něj naštvaně, ale v tu chvíli se na druhé straně objevil i jeho bratr. Úžasné, pomyslela si vztekle a sklonila se k násadě koštěte, aby těm dvěma otrapům uletěla. Oni však brali jako skvělou zábavu ji nepustit.

"Víc nedáš, Zmije?" smál se jeden z nich, čímž Nataly vyprovokoval k tomu, aby do něj vrazila, což jí však mírně vyvedlo z rovnováhy a ač se při pokusu to vyrovnat vymanila ze zajetí těch dvou, podařilo se jí přitom vrazit do dalšího letce, který se pohyboval až příliš blízko.

"Dávej pozor, Lvíčátko!" křikla po oné osobě dříve, než si uvědomila, že má hábit lemovaný zelenou a stříbrnou. Ovšem vzhledem k tomu, že to byla opět Potterová, tak nebylo ani divu, že se pletla tam, kde neměla co dělat. Vážně... když vidí někoho obklopeného dvěma Nebelvíry, tak jí má dojít, že to nevěstí nic dobrého a držet se dál! Má štěstí, že jsem jí z toho koštěte nesrazila. Nás obě, že jsem nesrazila! pomyslela si naštvaně.

"Dívky!" upozornil je najednou Finch, po čemž Lily vrhla jeden vražedný pohled k Nataly, než obě pokračovaly v letu. Ta ještě zaletěla směrem k Butlerové, která vypadala, že si taktéž není příliš jistá svými leteckými schopnostmi.

"Zvládáš to?" zeptala se jí Nataly s úsměvem a pustila se koštěte, aby Butlerové mohla doslova nabídnout pomocnou ruku. Ta se jí křečovitě chytila a úlevně vydechla, když se pak koště zklidnilo. "Je to jen o tom, být v klidu. A považovat koště za součást těla. Protože ono tak reaguje. A když se bojíš, jančí," vysvětlila s úsměvem.

"Dík, Fergustonová," usmála se Sandra zářivě, když se pustila a Nataly jen pokrčila rameny:

"Nemáš zač," načež se opět rozletěla o něco vyšší rychlostí dále. Přece jen, času nebylo nazbyt a ona si chtěla pořádně zalétat.