Hadí Dědic - LEV - V.

Další den při snídani se do velké síně nahrnulo množství sov s poštou. Lilien neviděla mnoho tváří, které by nedostaly dopis, či alespoň neměli hlavu zabořenou v novém vydání Denního věštce. Ona však takovouto výjimkou byla. Ostatní Zmije z ročníku, byť obvykle chladné, nyní živě diskutovaly. Snad kromě toho kluka na kraji stolu. Seděl vždy naproti ní, ale nikdy se spolu nedali do řeči. Vlastně se nedával do řeči snad s nikým. Vždy se objevil jen na chvíli, cosi snědl a pak zase zmizel. Prostě podivný Zmijozelák, usoudila o něm Lilien v té době.

Jí rodiče nenapsali. Nejspíše čekali, až to udělá ona, což zatím v plánu nebylo. Prostě ne, odmítala jim to sdělit. Věděla, že její otec z toho nebude nadšený. A matka? Ta nejspíše taky, ač jelikož nestudovala v Bradavicích, jak jí bylo řečeno, nemusela by se Zmijozelem mít až takový problém. Co si to nalhávám? I kdyby dříve žádné koleje neřešila, od ostatních z rodiny už na Zmije slyšela tolik špíny, že není možné, aby se s tím jen tak srovnala a vzala to jen jako nepodstatný detail.

Nimrala se v jídle, jak tak nad tím uvažovala a snažila se nevnímat ty pohledy, které k ní každou chvíli směřovaly. Nakonec to však už nevydržela a raději se rozhodla vyrazit dříve na hodinu. Stejně měli lektvary, na které se Lilien dosti těšila. A radost z tohoto předmětu jí nemohl zkazit ani fakt, že je mají s jejich kolejní ředitelkou a čistokrevnou Zmijí, na jejíž účet už doma dříve padlo taktéž pár poznámek, které by si za rámeček nedala - Pansy Parkinsonovou.

Když však pomalu šla chodbou směrem ke sklepení, zaslechla známý hlas jí volající: "En!" Byla to samozřejmě Suzanne. Však kdo jiný by na ni volal.

"Ahoj Sue," usmála se Lilien na svou nejlepší - a aktuálně nejspíše jedinou - kamarádku.

"Co se stalo? Vypálilas z té síně, jakoby tě hnala smečka vlkodlaků!"

"Možná mě pronásledovala jen jedna vlkodlakova vnučka," chytila se však té poznámky.

"No tak, víš přece, že já nekoušu!" zazubila se Sue. Mohlo se to zdát divné, ale Suzanne nikdy nebrala svůj vlkodlačí původ jako něco špatného. I když přístup k nakaženým se od dob války nezměnil. Lilien si však i tak oddychla, že se kamarádka rozhodla dále tou věcí nezabývat - nedělala si plané naděje ohledně toho, že by se jí zdařilo tak jednoduše téma změnit.

To už však došly ke dveřím učebny lektvarů. Sue zabrala za kliku a ony se otevřely. "To se nezamyká?" podivila se tomu Lilien, ale její kamarádka jen pokrčila rameny a tak se vydaly do třídy. Byly tady samozřejmě první. Usadily se do lavice a začaly si chystat věci.

"Hm... než tu někdo dojde. Jak to vypadá se Zmijozely?" prolomila po chvíli ticho Sue, když pokládala na stůl učebnici.

"Zatím se mě nikdo otrávit nepokusil," zkusila to opět žertem Lilien.          

"Ale fakt... žádné naschvály? Žádný svědící prášek v posteli? Drmolící dryák v pití? Začarované pergameny? Nic?"

"Suzanne," zastavila svou kamarádku Lilien, ale pak se s povzdechem dala do povídání: "Nic takového. Jen mě neberou jako jednoho z nich. Ale to je v pořádku. Prostě mě ignorují. Tedy... až na jednu holku. Víš, kdo je Nataly Fergustonová?" Kývnutí. "Tak ta se chová, jako bych jí zlomila hůlku. Kdykoli se na mě podívá, s tím svým úšklebkem... dosud jsem od ní neslyšela nic jiného, než posměšky. A pak taky myslím, že něco plánuje, s tou svojí partou - Malfoyem a tou blondýnkou, co jí stále sleduje jako pejsek."

"Myslíš Sandrou Butlerovou, že?" optala se Suzanne a Lilien se podivila nad tím, že si její kamarádka pamatuje jména všech spolužáků. A očividně to na ní šlo vidět. "Nejsem v Havraspáru pro nic za nic," zazubila se totiž pro vysvětlení.

Ovšem to už do třídy vtrhli další studenti, postupně si sedajíc na svá místa a tak Sue ztišila hlas: "Ale kdyby něco provedli, musíš to říct někomu z profesorů. Já dokonce slyšela i nějaké starší Nebelvíry, jak si o tobě šeptají v knihovně," zamračila se. Fakt, že je druhý vyučovací den a Suzanne se již zabydlela v knihovně, nebyl pro Lilien ani v nejmenším překvapující. O něco horší bylo to, že si o ní šeptají i v rudozlaté koleji.

Než by však stihla reagovat na toto zjištění, do třídy vstoupila jejich profesorka lektvarů. Tmavě zelený hábit za ní zlověstně vlál a kyselý výraz na tváři taktéž napovídal tomu, že ta ženská je prostě Zmije. Pozdravila je a představila se, přičemž samozřejmě nevynechala nějaké ty výhrůžky drhnutím kotlíků, Hroznými na vysvědčení a podobné příjemné věci. Kdyby jen Lilien nevěděla, jak jsou lektvary nebezpečné a že je takový postoj tedy nutností v případě, že nechcete počty studentů - zvláště pak těch nejmladších - redukovat, nejspíše by tohle přisoudila taktéž na vrub jedovaté koleji.

"Dneska budete připravovat lektvar proti vředům. Pracovat budete ve dvojicích, abych snížila počet roztavených a vybuchlých kotlíků," ušklíbla se profesorka. "Návod naleznete v učebnici hned na straně tři. Kdo zapomněl učebnici," mávla hůlkou, "má všechno potřebné na tabuli. Nechci vidět žádné hlouposti." S těmi slovy začala obcházet po třídě, aby kontrolovala studenty při práci.

Lilien se Sue si rozdělily přísady, které budou muset sehnat, takže se každá rozešla k jiné skříňce, aby si hned nato všechno odložily na stůl a mohly pracovat. To už se však Parkinsonová ozvala znovu, tentokráte s pochvalou směřovanou k Nataly za skvělou práci s formulemi. Vážně? Ta holka se prostě nemůže přestat předvádět... Lilien si nad tím jen odfrkla a protočila oči nad reakcí spolužačky, která se okamžitě nafoukla jako ropucha. Body pro kolej jí aktuálně vůbec nezajímaly.

U stolu však už stála Suzanne, která se rozhodla taktéž využít formulí k úspěšnému naplnění kotlíku vodou a to naprosto přesně. "Super, Sue!" mrkla na kamarádku Lilien, zkontrolovala hadí zuby a vložila přesný počet do hmoždíře. Drtit je už však bylo složitější.

"Skvěle, pane Duncane! Dalších pět bodů pro Zmijozel za pohotovou reakci!" rozjasnila se profesorka opět a Lilien se rozhlédla po třídě, aby zjistila, zač mají další body. Kromě toho, že u kluků, z nichž jeden byl dle všeho oním osloveným, se nacházela řádná kaluž, kterou následně profesorka vysušila kouzlem, neviděla nic, co by si zasloužilo bodové ohodnocení - Vážně, Zmijím se dle všeho nadržuje v každé době. V tu chvíli tak trochu přehlídla fakt, že ona sama patří do Zmijozelu.

"Ukaž, já ti to rozdrtím," nabídla se Suzanne, když se Lilien dále trápila s hadími zuby a ta se na kamarádku jen vděčně usmála, když jí podala hmoždíř.

"Musí to být na jemný prášek," kontrolovala následně jen Havraspárčinu práci, načež se sama vrhla do přidávání přísad, jelikož měla přece jen lepší odhad. Ke konci hodiny tak společnými silami dosáhly lektvaru, který vypadal opravdu na první pohled správně. Profesorka si od nich však vzorek přebrala beze slova, načež na lahvičku nalepila lísteček se jmény a pokračovala dále. Lilien to přišlo dosti neférové jednání, protože podle jejího mínění, ona Zmije některé studenty pochválila i za méně přesné lektvary.

Snad proto, když nastal konec hodiny a ona se ocitla v blízkosti Nataly, pronesla: "A pak, kdo je tady nafoukaný, Fergustonová. Já se alespoň nemusím předvádět." Ta za ní jen něco křikla, ale to už Lilien nevnímala. Nepotřebovala poslouchat její - jistě nesmyslné - syčení.

Na oběd však díky tomu došla už v o něco lepší náladě. Parkinsonová byla sice pitomá, ale to neznamenalo, že by se jí podařilo lektvary úplně zhnusit. Na to Lilien až příliš fascinovaly.

Hrůza však dívku polila až po obědě v společenské místnosti, kde se teprve dozvěděla, že jim za chvíli začíná hodina Létání. S Nebelvírem. Ráno sic ještě pršelo, avšak bohužel se přes dopoledne stihla obloha vyjasnit a tak padla i možnost, že by tento hrůzný zážitek odpadl.

 A tak stála jako na trní, když se obě koleje seřadily na trávníku školních pozemků - paloučku na opačné straně od Zapovězeného lesa. Bylo chladno a to i přes fakt, že vítr vál jen velmi střídmě. Dvacet košťat - které s sebou přinesl pan Finch, jejich učitel létání - nebylo zrovna v nejlepším stavu, či spíše to vypadalo, jakoby sloužily výuce už příliš dlouho. Lilien musela souhlasit s teorií někoho z Nebelvírských ohledně toho, že se na nich museli učit létat už jejich rodiče a možná i prarodiče.

"Každý se postavte k jednomu koštěti a hoďte s sebou, nemáme věčnost," zabrblal profesor místo pozdravu a sledoval studenty, jak se snaží si vybrat co možná nejméně poškozená košťata - na Lilien vyšlo jedno, co vypadalo poměrně dobře, ač žádná sláva to nebyla. "Pravou ruku nad koště a křikněte vzhůru!" pokračoval Finch sledujíc počínání studentů dosti kriticky.

"Vzhůru!" ozvalo se sborově. Koště Lilien poskočilo, avšak nevypadalo to, že by hodlalo přiletět až do její ruky, na rozdíl od košťat Andrey a Nataly.  Útěchou jí však mohlo být to, že Malfoy na tom nebyl o mnoho lépe a ani dvojčata košťata neposlouchala tak, jak by si kluci přáli. Nakonec však konečně všichni donutili ono létající proutí je poslechnout - někteří s tichými nadávkami a někteří, jako velice vystresovaná rusovláska z Nebelvíru, spíše s prosbami.

"Až zapískám, odrazíte se nohama od země. Košťata držte rovně, vyleťte několik stop vzhůru, mírně se nakloňte a sneste se dolů," informoval je profesor. Když se ozvalo zapískání, sborově se všichni odrazili od země a stoupali vzhůru. Po chvíli však začalo koště právě oné dívky rudozlaté koleje protestovat, takže se křečovitě připlácla ke koštěti, což očividně dělat neměla. Koště vyrazilo jako splašené a začalo opisovat kruh kolem hřiště, načež vyletělo vzhůru a zase divoce pokleslo. Nakonec se neudržela a spadla na trávník. Naštěstí ne z velké výšky. Studenti se nato do jednoho spustili na zem - jak jim nakázal profesor, který okamžitě vyběhl směrem k dívce.

"Slečno Sacuneová, není vám nic?" ptal se profesor a pomohl dívce vstát. Divoké koště se klidně sneslo vedle nich, jakoby se nic nestalo.

"Dělá z toho hrozné drama, nemehlo," ušklíbla se Nataly a Zmijozelka vedle ní jí jen přizvukovala. Ty dvě Lilien opravdu štvaly, sama viděla, že třeba Sandra měla taky co dělat, aby se na koštěti udržela a to její navíc nedělalo žádné cirkusové kousky. Ovšem v zájmu přežití se rozhodla nic nenamítat.

Nakonec se ukázalo, že to opravdu nic moc vážného nebude. Dle výrazu profesora to vypadalo, že je už zvyklý na to, že prostě vždy v hodině někdo spadne, takže to ani nebral příliš vážně. Studenti tak měli opět vyletět do vzduchu a tentokrát zůstat několik stop nad zemí a začít pomalu kroužit nad paloukem. Rusovláska však byla poslána na ošetřovnu. Snad se jí nic nestalo, otočila se za ní Lilien ještě s jistými obavami.

Ovšem nakonec nebylo úniku - musela zpátky do vzduchu. Opatrně se odrazila, a vyletěla kousek nad palouk, nevnímajíc moc dění kolem sebe. Což se však ukázalo jako chyba. Najednou totiž do Lilien něco - respektive někdo - dosti prudce narazilo. Vyvedlo ji to z rovnováhy. Měla pocit, že za chvíli skončí taktéž na zemi a to byla podstatně výše než Nebelvírka, když padala. Začala ji pohlcovat panika. Chytila se pevně koštěte, avšak pokusila se přitom nějak narovnat a vyrovnat tak i koště. Zprvu se jí to moc nedařilo a ona už viděla, jak za chvíli spadne a kromě toho, že se ztrapní před oběma kolejemi, se ještě při jejím štěstí ošklivě zraní.

Jako zázrakem to však nějak vyrovnala - nakonec. Oddechla si, ale to už zaslechla nepříjemný hlas Fergustonové: "Dávej pozor, Lvíčátko." Nataly těmi třemi slovy dokázala Lilien úplně vytočit. Byla si téměř jistá, že právě její Zmijozelská rivalka do ní naschvál narazila, avšak dle všeho uměla s koštětem manipulovat dosti dobře na to, aby se sama neohrozila. To ona nyní litovala, že nepřemluvila rodiče, aby jí učili létat už doma - alespoň by tomuhle předešla. Jí se však nikdy do toho, držet se nad zemí pouze na nějakém proutí a ještě se snažit kamsi cestovat vzduchem, moc nechtělo. Matka s ní souhlasila. Sama Lilien nikdy ji na koštěti sedět neviděla, kdežto otec dosud očekával, že by mohla jeho dcera taktéž zdědit část talentu pro hru famfrpálu.

"Dívky!" upozornil je najednou Finch a tak vrhla jen jeden vražedný pohled směrem k oné Zmiji a pokračovala v kroužení kolem palouku, ač s ještě menší kuráží. Rozhodně doufala, že další hodiny létání by mohly být jen pro zájemce.

 

Naštěstí však byl už do konce hodiny klid - nikdo nepadal, jen pár studentů občas zavrávoralo. Vlastně i Weasleyovi byli poměrně v pohodě. Nejspíše hlavně proto, že se pošťuchovali navzájem a neměli čas si všímat ještě Lilien, kterou však možná mrzelo více to, že jí ignorují, než kdyby jí dělali naschvály - ač tentokráte by nejspíše další zákeřnosti ať už z jakékoli strany nezvládla.