Co když člověk může ztratit sám sebe? Co když přestane vědět, co iniciuje on sám a co způsobí prášky, které do sebe nacpal? Jak můžeme vědět, kdo vlastně jsme, když chemie, která nás obklopuje, ovlivňuje veškeré naše jednání? Nebo snad přeháním? Že by to nebylo až tak zlé, že bych opravdu jen měla nějaký vážný psychický problém sama se sebou a snažila se jen získat kapku té pozornosti? Jak poznáte, zda chcete zemřít, nebo se jen snažíte získat si lidi tímto nehezkým způsobem? Vážně nejspíše potřebuji navštívit toho psychologa... což je ostatně celkem... zajímavá myšlenka. Popravdě, asi si chci promluvit s někým, kdo se v tomhle odvětví vyzná, protože mě vždycky fascinovalo...

Což by mělo znamenat, že nejsem na tom až tak špatně, ne? Kdybych byla, nechtěla bych, aby mě někdo "pitval zaživa"... alespoň si to myslím. A stejně tak si nemyslím, že bych byla schopna sebevraždy... ač... ta příhoda před čtrnácti dny zdá-se poukazuje na to, že k tomu nemám daleko. Ovšem je tu stále můj otec, je zde Iva, je zde má sestra... a těm bych nechtěla ublížit tím, že bych odešla. Takže se domnívám, že bych to nezvládla.

Před čtrnácti dny... ach, to byl čtvrtek, jarní prázdniny, já se nějak nepohodla s Ivou, která mi vyčetla, že jsem sobecká a oznámila, že jen co se vrátí do práce, odejde z tohoto domu. To jsem nemohla dopustit. To zaprvé. Zadruhé, jsem se rozhodla, že když jsem sobecká, tak doopravdy sobecká budu a sobecky opustím tohle peklo... slunce svítilo, ptáci zpívali, venku bylo nádherně, skoro pohádkově. A já se smála, když jsem odcházela z domu se slovy: že za chvíli jsem zpět, neb jen potřebuji na vzduch. Nevěřila jsem, že se ještě někdy vrátím. Šla jsem k babičce, poprvé se u ní necítila špatně. Protože babička je dle mého názoru po psychické stránce mrtvá. Její duše opustila tělo ve stejnou chvíli, jako ta dědova... A tak jsem si dala kafe, pak vyšla ven a natrhala si větvičky tisu červeného. V tuto dobu totiž nejsou semínka, jen lístečky, či spíše jehlice... a to byl kámen úrazu. Vydala jsem se k řece, našla si odlehlé místečko. Zurčení vody bylo tak... vábivé, úžasné a uklidňující... a já se smála a prozpěvovala si. Protože jsem byla konečně šťastná... klekla jsem si před jeden plochý kámen blízko vody, který vypadal téměř jako oltář. Položila jsem na něj náramek, který jsem dostala od Bráchy a Lucky, neb byl bílý jako smrt, a já jsem jej tak i brala... dokonce to vypadalo i, jako by byl složen z úlomků kostí, jednoduše vhodný pro tuto příležitost. A k němu jeden kvítek sněženky. Ty nejsou mé oblíbené, ale jsou bílé... pro tu chvíli ideální symbol. Chvíli jsem jen tak seděla, dýchala čerstvý vzduch a byla podivně... klidná a šťastná. Měla jsem v ten moment pocit, že je to správná věc. A tak jsem začala odlupovat z větvičky jednotlivé tisové lístky. Chutnaly hořce, když je člověk rozkousal, když tak však neudělal, začaly jej dráždit a vyvolávat dávivý reflex. Snad proto jsem ani po delší době, co jsem žvýkala jednotlivé jehličky, necítila žádnou změnu. Bylo těžké se přinutit sníst další kousek, protože ta hořkost jednoduše nebyla správná... a ta chvíle přestávala být správná celkově. Ne, že bych se bála smrti. Ale nelíbil se mi ten způsob, jak jsem se rozhodla odejít. Nejspíše... někde v podvědomí. Zůstala jsem tam sedět čtyři hodiny... v klidu a pokoji... než jsem se zvedla a rozbrečela: "Proč mi nedovolíš odejít?!" křikla jsem na přírodu kolem sebe, na Spirita, na veškerá božstva, která jsem kdy znala. Takže vlastně na sebe... jen jsem si to neuvědomovala. Domů jsem šla oklikou, slzy mi kanuly s očí, a když jsem přišla, s brekem jsem si lehla k Ivě a omlouvala se jí za to, co jsem provedla. Neřekla jsem konkrétně, co jsem provedla, ale ona věděla, že mě myšlenka na konec zasáhla. A já jí to potvrdila. Jen... nemohla vědět do jaké míry. A tak jsem odešla nahoru do svého pokoje a spát... s myšlenkou, že se snad ráno neprobudím... ale nestalo se tak. Nevím, zda jsem ráda, ale očividně mám povinnost zůstat naživu, očividně nemám právo opustit tento svět, očividně to dosud nechci... a sama sobě přece musím věřit, ne? I když si nerozumím...

Včera... život můj se zdá být běžně jednotvárným. Popravdě netuším, jak jsem dokázala přijmout nabídku Bráchy, že mě vytáhne ven z mé mizérie... co jsem čekala? Nevím... asi jsem to však potřebovala. Nepila jsem mnoho, pivo dosud pít neumím a nijak zvláště ani netoužím po tom, abych se to naučila, avšak... stačilo to. Abych se chovala tak, jak je mi přirozené, abych dokázala potlačit hloupé myšlení, abych žila namísto přežívání. Ale stejně nemůžu mít vše, co chci, že? Nebo spíše, stále je tu pocit viny, který přichází jako následek všeho dobrého. Mám právo se bavit? Snad. Mám právo využívat jiné lidi, aby tomu tak bylo? Ne. Nebo se mýlím? Co se honí těm ostatním hlavou? Když z někoho cítím, že je dobrý člověk, neměla bych se od něj raději držet dále? Protože pokud mě někdo má rád, pokud mě má rád dobrý člověk, měla bych jej odstrčit... protože vím, že já jeho třebas mít ráda nedokážu, nebo ano, ale nejsem schopna s ním koexistovat...

Dneska... jsem zničená. Po úžasném ránu, po skvělém dopoledni jsem si sedla a popovídala si s Ivou, abych zjistila, proč vlastně se s ní hádám. Proč se cítím nedobře. A vím to! Já na to přišla! To proto, že až teď jsem si uvědomila, že jsem celý život žila sama a teď, když jsem se přestěhovala od matky k otci, tak tady vždycky někdo je. Člověk by si měl na to dobré zvykat rychle... není to tak. Člověk si jen tak nezvykne na to, že ho někdo doma čeká, že v domě ještě někdo dýchá, že mu někdo uvaří, že někdo zatopí, že... není na vše sám. S mamkou jsem to tak měla - když jsem vstávala do školy, matka spala, když jsem přicházela ze školy, byla v práci, ze které přišla k večeru, aby řekla "Ahoj" a odešla do hospody či na nějakou zábavu... byla jsem sama a byla jsem s tím spokojená... vlastně, měla jsem ségru, ale ségra od té doby, co začala chodit do školy, se flákala celý den někde s partou... takže od druhé třídy jsem byla vždycky jen sama za sebe... je to... divné, když to je jinak...

Rozhodně jsem ráda, že jsem vyrůstala tak, jak jsem vyrůstala. Snad jsem ráda i za to, že jsem taková, jaká jsem... ach ano, rozhodně jsem ráda. Ale... na druhou stranu mám opravdu velký strach. Obavy z toho, že takhle se vlastně žít nedá. Že žiji ve svém vlastním světě a ten se nevleze zde, do reality...

Myslím, že jsem utekla hodně daleko od toho, co jsem v prvé řadě chtěla říci... jen už nevím, jaká myšlenka mě k tomuto donutila. Život? Smrt? Pokud mám volit, vyberu si vždycky to druhé...? Je to vůbec otázka? Měla by být... doufám v to.