Ne, opravdu nemám náladu pohřební, nejsem smutná a nejsem naštvaná, jsem právě neobvykle veselá, byť (m)učitelé se činí a zasypávají nás prací. Proto tak trochu nechápu, jak se mi v hlavě mohla zrodit zrovna tato "báseň", ale chci se o ni podělit a doufám v nějakou konstruktivní kritiku, jelikož nejsem žádný poeta, ba naopak: Poezie je pro mě věcí dosti záhadnou. A ne, nesouhlasím s těmi, co považují Temnotu za zlo, svou ochránkyni budu bránit do posledního dechu, ač... samozřejmě, nepočítám s tím, že by mnoho lidí tuhle básničku posoudilo jako dílo plné euforie.

---

Duše jsou špinavé a srdce zjizvená,

co nám však zůstane, je mysl svobodná.

Plivejte jed, hážte klacky a kameny,

my navždy zůstanem, hrdí a vzpřímení.

 

 .

 Náš svět je očistec, je naše peklo,

které se s námi celý život vleklo.

V nás už není, co by mohlo být zničeno.

Nenávist. Láska. To všechno je spáleno.

 

 .

Tak kopni si znovu, nás už to nebolí,

tisíckrát více tu budou tvé úmory^*.

Každé tvé slovo, každá tvá věta,

všechno to bude naše vendeta.

 

 .

 Na prahu Smrti teď všichni stojí,

a nikdo z nás se jí už nebojí.

Z bolesti, z nicoty ze ztráty života,

strach náš již ohlídá blažená Temnota...

 

.

Vždyť smrtí všechno teprve začíná.

Tak úsměv na rty si namaluj

 A křič: "Smrti, již jsem jen tvůj!"

 

 .

 

* Post Scriptum: Úmor se dá brát ve více významech, správně by to byla část splátky dluhu, ovšem zde je to míněno spíše ve významu utrpení či ze zastaralého významu pro smrt. Vendeta čili vendetta je pak krevní msta, pomsta.