Opět báseň... opravdu netuším, jak to dělám, ač vím, kde je námět této. V hodině češtiny, v Třech legendách o krucifixu, konkrétně v jedné scéně z prvního příběhu, dle kterého taktéž dostala název. V které části a který charakter mě tak zaujal, pravděpodobně tušíte a budete vědět jistě po prvních slovech. A ano, lze z toho vidět i fakt, že nedávno jsem četla Quo Vadis, což mě dosti ovlivnilo...

 

Ta krvežíznivost,

jako by sám Řím antický byl mou domovinou.

Ten pocit,

když s rudým sluncem nad krajinou,

své umění představuji světu.

Pachuť krve ulpí na rtu.

 

Ta chuť tak sladká, jest líbivá,

nikoli hořká a zatracená.

Záře v očích,

jen ta je mi však důkazem.

Úsměv na rtech,

jen ten jest tím žalobcem.

 

Jak samozvaný bůh Nero, vše obětovat smím,

když jen z lásky k umění tak učiním.

Však konce je příliš brzy nastoleno,

když smutek a vina přijde s ozvěnou.

Když sladké v hořkost promění se,

když smích ve vzlycích udusí se.

 

Ta chvíle právě nastává,

když ta muka krvavá,

ulpí v očích mých.