Hadí Dědic - LEV - I.

Lilien věděla, že toto ráno by pro ni mělo být skvělé, bylo totiž jasné, že kdyby byla jakýkoli jiný jedenáctiletý kouzelník na světě, tak by skvělé bylo – nebo si to, alespoň myslela. Brzy ráno totiž vstávala jen proto, že měla vyrazit se svou babičkou Ginny na Příčnou ulici. Samozřejmě by se tam taktéž těšila, kdyby to neznamenalo, že se blíží první září a pro každého jiného by bylo skvělou správou to, že se již blíží její odjezd do Školy čar a kouzel v Bradavicích. A proč se tam zrovna tato mladá dáma tolik netěšila? Všichni z její rodiny, o nichž věděla, patřili do jedné jediné koleje v této škole – do Nebelvíru. Její děda Harry býval ten, kdož porazil Pána Zla, jehož jméno se ani v této době nevyslovuje. Její otec Albus byl jeden z nejuznávanějších členů bystrozorského oddělení. A od ní, od této dívky se již od jejího narození očekávalo, že bude pokračovat v jejich šlépějích. Moudrý klobouk by jí měl zařadit do Nebelvíru a ona by se měla stát tím, kdož bude všechny ochraňovat a dá i svůj život vsázku, pokud to bude nutné. Přesně takhle si představovala dle chování okolí jejich představu o své budoucnosti. A nejspíše v tom měla i pravdu.

Ona však věděla i něco jiného. Věděla, že u ní by to mělo být jinak. Někde na vyšší úrovni vědomí si byla jistá, že jí velice inteligentní Moudrý klobouk, jenž má schopnosti nejlepších nitrozpytců, zařadí tam, kam opravdu patří – a to nebude v koleji jejich slavných předků. A ta jistota pramenila z jednoho jednoduchého důvodu - ona není žádný hrdý a každopádně přehnaně hrdinský Nebelvír. Ovšem doufala, že by to s ní mohlo být stejně jako s jejím dědečkem, že by mu mohla říci, že chce do Nebelvíru a on by jí snad vyslyšel. Vždyť by to měla mít v krvi, ne? Ale... sama tato dívka, ač mladá, si nebyla jistá, zda chce klobouk přemlouvat. Znamenalo to totiž, že by od ní očekávali to samé, co od jejího dědečka – chtěli by, aby bránila své přátele i při ohrožení vlastní kůže a srovnávali by její činy s jeho. A to si nepřála. Už tak nikdy nemohly její činy nic znamenat, ve stínu rodiny. A kdyby od ní všichni očekávali chování hodné jejího dědy? Kdyby je mohla překvapovat jen negativně? Ne, to by nezvládla.

"Dědečku, co jen mám dělat?" zasyčela tiše. Hadí jazyk již dlouho nepoužila – od doby, co její dědeček zemřel, když jí bylo teprve sedm let. Nechtěla, aby kdokoli jiný věděl, že tu schopnost má. Znamenalo to příliš mnoho špatného. Hadí jazyk byl zlo. A zlo se musí vymýtit. Ona si toho byla vědoma. Její děda měl tu schopnost kvůli své jizvě, nebo se tak alespoň předpokládalo. Neměla se na ní přenést. Pokud by to nebylo jinak. Alespoň v to se pouze domnívala. Vlastně nějakým způsobem se snažila zatajit všechny příznaky magie, které se u ní kdy objevily – ne vždy úplně úspěšně, ale schopnost mluvit hadím jazykem se u ní objevila až v době, kdy její děda onemocněl. Najednou sebou mladá dívka trhla, když zaslechla hlas své babičky, zvláště proto, že se lekla možnosti, že by jí stará žena slyšela.

"Můžeme vyrazit?" zeptala se Lilien babička s úsměvem na rtech. Téměř všechen čas trávila mladá dívka právě s ní, protože rodiče na ni neměli téměř nikdy čas – otec byl neustále zaneprázdněn prací, která se točila kolem špehování rodin s čistokrevným a převážně s Pánem Zla spjatým původem a její matka, když byla zrovna doma, hlídala její bratry. Ač se Ginny Potterová usmívala, Lilien viděla její smutek. Oběma jim chyběl dědeček Harry, i když byla pravda, že Ginny s ním po tom, co onemocněl, mluvit nemohla – tehdy totiž začal mluvit pouze hadím jazykem, což pro něj znamenalo vyloučení z běžné společnosti.

 "Ano, babičko!" zavolala Lilien nazpět a vydala se za babičkou ven z domu. Rodina Potterů nebydlela daleko od Děravého kotle, což pro ně bylo rozhodně příjemné, protože ani jedné z nich se moc nechtělo zdržovat na ulicích plných mudlů, kteří se po nich otáčeli či si mumlali něco o hrozném vkusu a podivných bláznech.

"Tak co, Lily, už se těšíš, až budeš mít v ruce svou první hůlku?" zeptala se babička Lilien, které to okamžitě zvedlo náladu. Jak jen mohla při celém tom jejím utápění-se v tom, jak na ní budou lidé pohlížet, pokud se nedostane do Nebelvíru, zapomenout na to nejúžasnější, co jí čekalo! A ano, pro Lilien byla jedním z největších kladů nástupu do Bradavic hůlka, protože mohla začít kouzlit jako každý jiný – samozřejmě, dokázala už teď pár věcí i bez ní, ale hůlka pro ni znamenala nové možnosti magie. Tím nejdůležitějším – co nesouviselo s hůlkou – však bylo to, že tím ukončila své trápení na mudlovské škole. Její matka jí totiž donutila chodit mezi ostatní mudlovské děti, aby se nepohybovala jen mezi lidmi, kteří znali jejího dědečka, jakožto jednoho z nejslavnějších kouzelníků – což bylo určitým způsobem pozitivní – ale taktéž těmi, kteří jí nikdy nemohli úplně pochopit a věděli, že není jako oni – což byl velký zápor. Děti ve škole se jí štítily, dokázala totiž neobyčejné věci a děti si to dokázaly uvědomit daleko lépe než dospělí. Rodiče Lilien však stejně nikdy tento fakt nepochopili – nejspíše taktéž proto, že si mysleli, že takhle je to nejlepší a sami mezi mudly normálně nežili. Lilien si opět vzpomněla na dědečka, který jí v tomhle pochopit dokázal, ale zemřel příliš brzy a jako nemocný se jí nemohl zastat, načež se cítila, jako by neměla nikoho.

"Moc, babičko," odpověděla dívka vesele s úsměvem na tváři, přičemž se snažila zapomenout na své problémy. Připadala si, jako téměř dospělá, ne jako jedenáctiletá čarodějka, která má právě začít navštěvovat Bradavice a uvědomila si, že se asi takhle musel cítit její dědeček, když poznal svůj velký úděl. Avšak tato myšlenka jí rozhodně neuklidnila – bála se, že skončí stejně; jako nucený "hrdina" již od svých jedenácti let. Na druhou stranu jí samozřejmě okolní důvěra v její schopnosti – které navíc nikdy neukázala v plné síle – nepřipadala tak špatná, ale kdyby to vše neměla předurčeno a to, že se bude snažit být skvělá, by něco znamenalo – nejen splněnou povinnost – bylo by to pro ni rozhodně příjemnější. Lilien chtěla být svým způsobem výjimečná, jako každý. Avšak ne kvůli otci, dědovi či prababičce, která za svého syna obětovala život. Však už jen ten fakt, že nosila jméno své prababičky, jí hrozně vadil. Nechápala, proč jí museli říkat zrovna Lily, jako by to, že je Potterová, nestačilo. Její jméno jí jednoduše vadilo, vlastně jí nehorázně iritovalo již od raného dětství.

Ovšem to už vešli do děravého kotle, kde Lilien slušně pozdravila všechny přítomné, kteří je obě taktéž velice nadšeně zdravili, a babička s několika kouzelníky prohodila pár slov, než zmizely za dveřmi do – na první pohled slepé – uličky. Malá Lilien pečlivě sledovala to, jak babička poklepala hůlkou na cihly, a pak s úsměvem následovala babičku i do vzniklého průchodu na Příčnou ulici.

Lilien s Ginny tuto ulici navštívily již několikrát a tak se dívka rozhodla zamířit přesně tam, kde jí to nejvíce lákalo – samozřejmě pro hůlku. A protože jí babička celkem dobře znala, taktéž to odtušila a šla za ní až před obchod, přičemž jí vyprávěla, jak si kdysi dávno šla sama pro svou první hůlku.

 "Lily, co kdyby sis zašla pro hůlku sama, abych ti zatím mohla zajít pro nějaké učebnice, abychom to měly rychleji hotovo?" zeptala se vnučky, která netušila, zda se více obává toho, že Lilien si bude vybírat pořádně dlouho či některá z nesprávných hůlek vyhodí obchod do povětří. V každém případě, dívce to tak moc nevadilo a tak přikývla a zamířila do obchodu.

Zvonek zacinkal, doprovázejíc její kroky do malého krámku. Všude kolem Lilien se nacházely drobné krabičky naskládané až po vrcholek obchůdku. Lilien přišlo opravdu zvláštní taktéž to, jak dlouho Ollivanderovi zůstávají u tradice výroby hůlek – jí samotné se nelíbilo, že měla v očích ostatních předurčen svůj osud a tito lidé jej měli určený už mnoho století. To pro ni bylo nepřestavitelné.

 "Dobré odpoledne," pozdravil ji hlas postaršího muže, právě se vynořujícího zpoza regálů plných krabiček.

 "Dobré odpoledne," odvětila mile dívka, ač jsem si kouzelníka prohlížela s jakousi nedůvěrou v pohledu.

"Potterová... říkal jsem si, kdy se tady objeví naše slavná dědička," zamumlal a Lilien si uvědomila, že musel znát její rodiče. Přece jen, byla poměrně podobná své matce, takže se ani nebylo čemu moc divit, protože sama věděla, že Ollivanderovi měli vždy zvláštní sklony k pamatování všech, kteří u nich zakoupili svou hůlku. Lilien tedy jen přikývla a pouze zpola vnímala informace ohledně toho, jaké hůlky mým rodičům tento kouzelník prodal. Měla pocit, že se svou pamětí moc vytahuje – nebo se prostě jen potřebuje trochu více vypovídat, kdykoli k němu zase jednou za čas někdo zabrousí.

 "Takže... jakou rukou hodláte s hůlkou zacházet?" probrala ji však otázka ze zamyšlení.

"Pravou," odpověděla tedy jednoduše a sledovala pana Ollivandera, jak vytahuje krejčovský metr, který se okamžitě začal sám hýbat a přeměřoval ji. Nebylo ji zrovna milé to, že se kolem ní obtáčel, ale rozhodla se metr nevnímat a raději svou pozornost zaměřila na Ollivandera, který již procházel mezi regály.

 "Tak, to by stačilo," informoval snad samotný metr výrobce hůlek, čímž jej zastavil a metr se svezl k podlaze. Ollivander pak podal Lilien první hůlku. "Jednoduše ji vezměte a mávněte s ní," poradil ji a ona jej poslechla, avšak muž jí raději rychle vyndal hůlku z ruky. "Tak tahle to nebude..." zamumlal a podal jí další, ovšem opět nic.

Lilien po chvíli začala mít pocit, že tady opravdu stráví pár hodin a její předpoklad se tedy nemýlil. Na její poměry již vyzkoušela opravdu neuvěřitelné množství hůlek a žádná se pro ni ne a ne rozhodnout.

 "Řeknu vám, jste náročná zákaznice, slečno... stejně jako váš děd." Druhou větu Ollivander spíše zamumlal pro sebe, avšak Lilien ji i tak zaslechla. V očích se jí zle zalesklo, protože toto opravdu nesnášela. A nepotřebovala to snášet dříve, než jí v Bradavicích představí při slavnostním zařazování. Měla dědečka ráda, ale nechtěla, aby jí soudili dle jeho. Měla pocit, že lidé si myslí, že když znali jejího dědečka – či o něm slyšeli – tak automaticky znají i ji. Protože přesně takhle se většina z nich chovala. Ovšem Lilien to považovala za hloupost.

Ollivander se však najednou rozzářil a vydal se pro další hůlku, vlastně spíše to vypadalo, že by reagoval na myšlenky Lily, až dívka začala mít obavu, že ovládá nitrozpyt. Nakonec však přece jen usoudila, že něco takového není zrovna pravděpodobné, a i kdyby, tak to neznamená, že by si o ní někdo musel myslet něco špatného.

 "Zkuste tuto... Hlohové dřevo s jádrem blány z dračího srdce, čtrnáct palců dlouhá a málo ohebná," informoval prodejce, když jí vkládal hůlku do ruky. Dívka ihned pocítila příjemné teplo, které se začalo rozlévat v jejích prstech. A proto neváhala, když s ní mávnula. Očka malé Lilien se pak rozzářila. Ve vzduchu se třepotala sprška modrých, stříbrných a fialových jiskřiček, jakoby tančily. "Výborně," zatleskal pan Ollivander, který vypadal její volbou nadšen, byť nejspíše mu udělalo radost jen to, že konečně našel správnou hůlku a nebude tedy již muset prohledávat všechny regály, aby zjistil, která hůlka by se k mladé dívce hodila. Když mu Lilien hůlku vrátila, opět ji schoval do krabice a zabalil, načež si vzal svých sedm zlatých galeonů a předal ji balíček beze slova, byť v jeho očích se zračilo očekávání. Nic však nepronesl, jakoby respektoval nevyřknuté přání Lilien, aby něco takového nedělal. A ta raději rychle zmizela z obchodu, vyhledávajíc pohledem svou babičku.

"Lily!"zavolal na ní známý hlas z davu kouzelníků a tak přicupitala až k babičce, která již nesla hromadu knih, které zakoupila. "Stihla jsem ti nakoupit všechny učebnice, teď zajdeme pro hábit, ano?" zeptala se Ginny své vnučky a ta jí s přikývnutím následovala do dalšího obchodu, přičemž jí za chůze stihla shrnout, jak probíhalo vybírání hůlky. Ač myšlenky na to, že nechce být srovnávána s dědou a podezření, že je Ollivander nitrozpytec raději vynechala.

Po vstupu do toho děsivého obchodu plného hábitů si Lilien ihned odchytila jedna z dam, které zde špendlily hábity na studenty i dospělé osoby, jak si všimla při zběžném rozhlídnutí-se. Přitom však žena stále něco mumlala a jednoduše to vypadalo, že se nevyžvanila už minimálně polovinu století. Jen občas Lilien kývla, když se jí zeptala na nějakou jednoduchou otázku, ale jinak její hlas vpouštěla jedním uchem tam a druhým ven... jen se obávala, že odsud půjde probodána a své starosti jasně vyjádřila útrpným výrazem, který zaměřila na svou babičku, která se však na ní jen povzbudivě usmála.

Ovšem nakonec, byť se Lilien zdála ta doba jako věčnost, byla návštěva obchodu s hábity za nimi a Lilien si s sebou nesla všechno potřebné - od černých hábitů přes plášť až po rukavice z dračí kůže - samozřejmě zmenšené tak, aby se to vše vlezlo do kapes. "Babi, ještě nám chybí kotlík, lahvičky, dalekohled, váhy a přísady do lektvarů," pronesla pak, když si prohlédla pergamen se seznamem věcí, který jí přišel společně s dopisem z Bradavic.

 "Dobře... takže bychom si měly pospíšit, ať to všechno dneska stihneme nakoupit," usmála se Ginny a jako první zamířila do nějakého starého krámku, který tu musel stát, už když byla ona sama ve věku Lilien – a velice starý kouzelník za pultem by tomu taktéž odpovídal.

"Dobrý den," pozdravila zdvořile s mírným úsměvem na tváři Lilien. "Jedu poprvé do Bradavic a potřebovala bych...," začala, ale kouzelník ji zarazil.

"Dobré odpoledne, mladá dámo, paní Potterová," pokynul i Ginny hlavou a pak se opět usmál na dívku. "... jistě, všechno se tady dá sehnat," informoval je a brzy tedy Lilien měla i všechny pomůcky, tedy až na ty přísady do lektvarů, pro které se šlo následně do lékárny, kde už Lilien několikrát před tím byla pro nějaké přísady, které měla vždy vyzvednout pro matku.

V té to páchlo opravdu nevábně, avšak i tak to tam bylo více než zajímavé. Ginny zamířila ihned k pultu s tím, že vysvětlovala, co všechno budu potřebovat za přísady a Lilien si prohlížela kromě sušených bylin, kořínků, prášků či per, zubů a drápů taktéž soudky se zvláštním slizem, rohy jednorožce či švábi oči, které vypadaly dosti nechutně. Ovšem brzy bylo nakoupeno, protože prodejci bývali předem připraveni na záplavu prvňáčků a přísady byly již přichystávány a váženy předem a tak se Lilien i s babičkou brzy dostaly z lékárny ven na čerstvý vzduch, což po odporném zápachu, který vycházel permanentně z některých přísad v lékárně, bylo vítanou změnou.

"Babi, koupíš mi nějaké zvíře?" zeptala se Lilien zvědavě a udělala na babičku psí očka. Samozřejmě byla vychytralá a věděla, že i kdyby její babička nechtěla, tak pohledu malého roztomilého andílka nešlo jen tak něco odepřít. A proto vyrazily do jednoho z početných "zverimexů" na Příčné ulici. Lilien nechtěla totiž sovu, kterou by koupila jistě z daleko většího výběru ve specializovaném sovím krámku.

Nemohla spustit oči z tolika zvířat, které zde byly... od ropuch, krys, koček a sov až po zvířata jako byli jedovatí hadi a ještěři. Lilien měla chuť zaběhnout k teráriím hadů, avšak věděla, že by pak měla ještě větší nutkání zkusit s některým z nich promluvit – a nemohla dopustit, aby kdokoli věděl o jejích schopnostech, a to ani babička Ginny, kterou jinak měla moc ráda.

Nakonec si tedy z obchodu nesla šedočernou kočku s jasnýma zelenýma očima. Ginny se zpočátku vůbec nezamlouvalo, že by takovou kočku měla mít zrovna její vnučka. A bylo jasné i to, že kočce se Liliina babička taktéž nezamlouvala – ihned po ní vystartovala drápy. Avšak Lilien našla v jejích očkách a velice divoké povaze zalíbení. A kočka očividně byla s Lilien taktéž spokojená, protože se jí prozatím podrápat nepokusila. V zájmu obecné bezpečnosti se však i tato kočička nesla v pevním proutěném košíku, který taktéž nakoupily.

 "Jaké jí dáš jméno?" zeptala se babička, nedůvěřivě sledujíc košík. Kdyby si tu kočku Lilien na první pohled nezamilovala, jistě by takové zvíře nekupovala, protože se jí rozhodně nezdála jako vhodná společnice pro mladou dívku.

"Venena," řekla Lilien s úsměvem jméno, které ji napadlo nejdříve, a doufala, že se kočičce líbit bude. Nevěděla vlastně, jak jí takové jméno napadlo, a babička se nad jejím výběrem trochu zarazila, než se opět usmála a pokračovala v cestě, vzhledem k tomu, že bylo dostatečně pozdě na to, aby bylo nejvhodnější vyrazit raději rovnou domů...

>>> Kapitola II.