Hadí Dědic - LEV - III.

 <<< Kapitola II.

Skupinka budoucích studentů Bradavické školy čar a kouzel se zastavila pod vedením poloobra před mohutnou dubovou vstupní bránou. Ta se o chvíli později otevřela a za ní stála již pravděpodobně starší žena s dlouhými, téměř bílými vlasy do půli zad.

"Tak to jsou ty prváci, paní profesorko," oslovil ženu poloobr a ta všechny studenty obdařila milým, tak trochu zasněným úsměvem.

"Děkuji ti, Hagride," řekla jemným zpěvným hlasem, "teď už si je vezmu na starosti," dodala pak a Hagrid odkráčel do vstupní síně - která byla opravdu velkou místností osvětlenou planoucími pochodněmi - a následně zmizel dětem z očí. "Prosím následujte mě," pronesla směrem ke studentům profesorka a sama vkráčela do té samé síně, kde se následně zastavili i všichni prvňáčci. Ti si začali zvědavě prohlížet sál s opravdu vysokým stropem, odkud vedlo velkolepé mramorové schodiště do vyšších pater. "Ještě jednou vás vítám v Bradavicích. Jsem profesorka Scamanderová, a mám na starosti vaše seznámení s tím, co se bude dít v následujících chvílích," pronesla žena poměrně autoritativním hlasem, který však jí nebyl pravděpodobně zrovna vlastní - na to působila až příliš jako éterická bytost, která žila na pomezí s nějakou další realitou. Za dveřmi, před kterými nyní stáli studenti v čele s profesorkou, šly zaslechnout hlasy, protože starší studenti již byli v této Síni. Ovšem nováčci byli poměrně neklidní, když se k nim opět otočila profesorka Scamanderová s dalšími slovy:

"Za chvíli začne slavnostní zahájení školního roku, ale než usednete na svá místa ve Velké síni, kam vás za chvíli dovedu, každého z vás zařadí moudrý klobouk do některé ze čtyř Bradavických kolejí. Jedná se o velmi důležitou událost, protože kolej bude vaším domovem po celou dobu, kterou zde strávíte. Ovšem nemusíte mít obavy. Se spolužáky z koleje budete společně chodit na vyučování, spát v kolejních ložnicích a trávit volný čas ve společenských místnostech," začala s běžným proslovem profesorka, když sledovala studenty, kteří mlčeli a zvědavě poslouchali její slova. "Čtyři koleje naší školy se nazývají Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel," pronesla, což bylo pravděpodobně směřováno k velkému počtu mudlorozených. "Osobně jsem kolejní ředitelkou Havraspárské koleje, avšak každá kolej, bez výjimky, má svou vlastní slavnou historii a ze všech kolejí vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky," pokračovala pak, byť minimálně ti, kdož byli s kolejním systémem ve škole srozuměni předem, měli již určité zažité stereotypy hodnotit koleje dle tradic, které ta či ona rodina měla a ani slova profesorky Scamanderové nemohla smazat předsudky určitých jedinců vychovávaných v pevné víře jejich rodin. "Doufám tedy, že každý z vás bude dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich," usmála se profesorka a znovu si všechny studenty změřila pohledem.

Lilien Potterová pravděpodobně nebyla jediná, kdo byl nervózní ze zařazování, které teď mělo přijít na řadu. Ovšem s největší pravděpodobností byla jediná, kdo se rozhodoval, zda se pokusí Moudrý klobouk přemlouvat nebo to nechá na osudu. Její celodenní drama tedy opět vyvstalo na povrch a zaujalo hlavní pozici v jejím smýšlení. Na to, aby se tím však příliš zabývala, měla málo času, jelikož profesorka již vyžadovala, aby se studenti seřadili, načež se otevřely dveře a Lilien se Sue si navzájem drtily ruce, když vstupovaly do místnosti, vstříc své budoucnosti na škole.

Velkou síň ozařovaly tisíce svící vznášející se ve vzduchu nad čtyřmi protáhlými stoly plnými blyštivých talířů a číší. A v čele stál další stůl. A za ním učitelé, ke kterým směřovala i profesorka Scamanderová, která za sebou vedla skupinu jedenáctiletých dětí, na které upírali zraky nejen učitelé, ale taktéž všichni starší studenti sedící u kolejních stolů. Některé děti děsila pozornost a některé zase duchové, roztroušení mezi staršími studenty a vyzařující nejasné stříbrné světlo. V místnosti nebyl klasický strop, ale sametově černá obloha poseta hvězdami, jasně odrážejíc výhled na oblohu – ač nejeden student musel váhat nad tím, zda opravdu nevidí přímo na oblohu.

Profesorka Scamanderová však asi jako jediná osoba v místnosti studenty zvláště nezkoumala. Věnovala se čtyřnohé stoličce, na které ležel špičatý kouzelnický klobouk. Ten toho musel již opravdu hodně zažít. Vypadal už dosti špinavý a odřený. Jednoduše něco, co byste normálně nenosili, ani kdybyste byli opravdu padlí na hlavu.

Skupinka nových studentů stála tiše a hleděla na klobouk před sebou, který s sebou najednou škubl, a trhlinka ne nepodobná ústům začala vydávat zvuky. A ne ledajaké – klobouk začal zpívat! Nebylo tedy divu, že když klobouk utichl a znehybněl, místností zazněl potlesk.

"Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, aby vás zařadil do koleje," vysvětlila profesorka hned poté. Lilien byla nervózní a netušila, zda má být šťastná – protože má více času – nebo skleslá – protože to ještě bude tak dlouho trvat – že je před P ještě taková hromada písmen. Pečlivě však sledovala zařazování předchozích studentů, přičemž stále tiskla Sue ruku.

"Lupinová, Suzanne!" Až toto jméno Lilien vytrhlo z přemýšlení o možných verzích budoucnosti a ona pustila kamarádčinu ruku, jakoby se popálila. Uvědomila si, že Sue musela ta ruka již jistě bolet, byť to na sobě nedávala znát. Ta se však na Lilien jen povzbudivě usmála a odešla ke stoličce vepředu. Sue sama byla nervózní, ovšem ve srovnání s En se o ní dalo mluvit jako o ledově klidné. Každopádně, klobouk chvíli váhal.

"HAVRASPÁR!" rozlehlo se však nakonec síní a Lilien se na tváři objevil úsměv. Přece jen, bylo to celkem dobré znamení, že Sue není v Nebelvíru. Suzanne však už mířila ke stolu Havranů, od kterého se ozýval potlesk, a následně se usadila, potřásla si s několika lidmi rukou a očividně se dala s někým do tichého hovoru, než se vrátila pohledem zpět k davu nováčků.

"Malfoy, Hydrus!" Až tohle jméno ze seznamu, bylo Lilien povědomé. Vlastně věděla, koho čekat a nebyla vůbec překvapená, když se z davu vynořil dosti sebevědomý mladý kouzelník s blond vlasy, kterému očividně nikdo ze zdejších nesahal ani po kotníky. Malfoy, co byste od něj jiného čekali, že? Některé věci se nikdy nezmění... pomyslela si, načež od klobouku zazněl ortel náležitosti ke Zmijozelu, který však byl minimálně u Malfoye opravdu spíše jen formalitou. Když je někdo čistokrevná zmije... Fakt, že Malfoy dostal od Lilien nálepku slizký rozmazlený pitomec dříve, než by s ní byť slůvko promluvil, hovořil poměrně jasně ohledně toho, jak se vyvinuly vztahy Potterových a Malfoyových. Pravda, u Malfoye v tom měla co dělat i žárlivost, protože Lilien se bála, že nezapadne buď charakterově či zklame rodinu, oproti čemuž někdo jako Malfoy měl své místo jisté a nemusel si dělat žádné starosti. A já? S mým štěstím skončím v Mrzimoru, stanu se nejhloupějším a nejhorším kouzelníkem rodiny... a co více... čest, ochota a mravní síla, to jsem celá já! Pomyslela si kysele Lilien, když z nervozity změnila svůj projev v sarkasmus.

 "Potterová, Lilien!" Než se nadála, bylo tady však i její jméno. Dříve než by si přála. Zároveň ale právě včas, aby se ze svých myšlenek nezbláznila. Hodlala to mít rychle za sebou a rozhodně se nemínila ztrapnit před celou školou hned první den. Při jejím jméně síň utichla do úrovně, při které byste špendlík na zem spadnout slyšeli, což si rozhodně nepřála, ale když nebylo zbytí... Posbírala všechnu svou odvahu, které neměla zrovna na rozdávání, jelikož v ní zůstávala jen malinkatá dušička. Ovšem i tak pevným krokem, ne nepodobným projevu většiny hrdých čistokrevných – ač to si samozřejmě Lilien neuvědomila, protože u ní to byl určitý druh obrany – vyrazila přímo ke stoličce, kde se usadila. Nesledovala konkrétně nikoho v místnosti, prostě koukala jen tak do prázdna. Ani si neuvědomila, že má klobouk na hlavě, než začal něco, ne zrovna spokojeně, mručet.

"Hm..." zaznělo opět, přímo v uších Lilien. "To bude těžké," zamumlal Moudrý klobouk a En jen doufala, že to bylo opravdu tak tiše, aby jej slyšela jen ona. "Jsi chytrá dívka... odhodlání ani nadání ti nechybí." Lilien si nebyla jistá, zda to ta hučka dělá proto, aby jí ještě více rozdrásala nervy, nebo si neuvědomuje, jak příšerné to od ní je. "Můžeme od tebe jistě očekávat velké věci, ale to dobře víš. Ale nevíš, že to není jen proto, že jsi jeho vnučka. A ty chceš dokázat velké věci, nemám pravdu?" pokračoval v monologu a Lilien napadlo, zda se pokouší diskutovat se všemi, ale vzápětí tuto možnost, vzhledem k rychlosti některých reakcí, zavrhla a duševně si povzdechla.

"Hodně štěstí Lilien. Budeš jej potřebovat... nechť je tvou kolejí ZMIJOZEL!" To poslední slůvko teprve prořízlo ticho v síni.

Naprosto iracionálně byla prvním pocitem, který En zaplavil, úleva. Přes to však věděla, že Moudrý klobouk měl pravdu. Teprve teď to mělo začít. Počínaje dvojčaty společně s její rodinou a konče novými kolejními spolužáky. Ale to si uvědomila až ve chvíli, kdy vstala ze stoličky. Přesto, či snad proto, že se v ní emoce praly jako o život, její tvář byla bez výrazu emocí. Kdyby měla totiž nějaké ukázat, pravděpodobně by se smála, plakala, vztekala se i radovala zároveň. Nyní však pouze zamířila ke stolu Zmijozelských.

Svůj pohled upírala ne zrovna nenápadně na jeden z pohárů, aby si nemusela všímat reakce ostatních. Díky tomu neviděla tváře Weasleyových, kteří se po počátečním šoku zatvářili, jakoby právě spolkli citrón, kterým byla sama Lilien, jež si při usednutí ke stolu uvědomila tu hlavní informaci dne, která každého tolik šokovala: Ona... vnučka Harryho Pottera, přemožitele Pána Zla... se ocitla ve Zmijozelu! Koleji, kde sám Tom Raddle studoval a jež dopomohla k moci tolika rodinným nepřátelům...možná mírně iracionálně, přesto se jí po této myšlence na tváři objevil mírný úsměv. Snad totiž ani neexistoval lepší způsob, jak dokázat, že ona není další Harry.

Další studenty, kteří byli rozřazeni, vnímala jen okrajově – tedy spíše vůbec. Až na několik světlých výjimek. Jen přes jakousi mlhu k ní dorazila informace o tom, že nějaká zrzavá dívka se dostala do Havraspáru a sedla si vedle Sue, v tu chvíli už mezi dalšími havraspárskými šílenci a intelektuály, rudá jako rajčátko. Začala vnímat až jména úplně na konci seznamu. John a Matthias Weasleyovi se dostali bez dlouhého přemýšlení klobouku do Nebelvíru. Ti se oba ve chvíli, kdy odcházeli ke stolu, ještě podívali k Zmijozelským ne zrovna pěkným pohledem – nedívali se na Lilien, ale obecně na kolej, ale i tak to dívku zamrzelo. Ta dvojčata, se kterými se ještě před chvílí bavila, se kterými seděla v kupé i na loďce, jí odsuzují za kolej, ke které náleží. Ano, takhle rychle se můžou stát z přátel protivníci. En si to dobře uvědomovala. Ona je znala.

Avšak odvážila se kouknout ke stolu Havraspárských – u kterých jí naštěstí téměř nikdo nevěnoval přehnanou pozornost – a vyhledat pohledem Suzanne. Když si dívka jejího pohledu všimla, usmála se a mávla na Lilien, dle všeho velice nadšena kolejí a vůbec školou a pak se otočila zpět ke své nové zrzavé kamarádce, která byla velkou místností opravdu fascinována - dle všeho byla jedna z mudlorozených, kterých v Bradavicích rok od roku přibývalo. Lilien si nyní mohla alespoň částečně oddychnout. Alespoň u Sue měla podporu jasnou. U stolu Nebelvírských se však naopak šeptalo a pohledem tikalo k místu, kde seděla Lilien, až nepříjemně často. Ovšem ona si raději hleděla svého, snažíc se vypadat vyrovnaně a klidně, jako všichni tady – nedařilo se jí to příliš, ale na svou situaci nebyla ani nejhorší.

Fakt, že zdejší již poměrně stará ředitelka, Minerva McGonagallová, promlouvala jen krátce, než se studenti mohli pustit do jídla, jí byl tedy rozhodně po chuti. Měla hlad a navíc bylo jídlo dobrým způsobem, jak se zaměstnat a uklidnit. Dle všeho si svou porci smůly pro tento den již vybrala. A štěstí se nacházelo i v tom, že Krvavý baron otravoval mimo její okruh a tedy si jej nemusela všímat – děsivý duch jí rozhodně sympatický nebyl.

Když skončila večeře, ředitelka pronášela poslední slova a instrukce pro následující rok, přičemž nezapomněla zopakovat informaci o zákazu vstupu do lesa na školních pozemcích. Avšak kupříkladu informaci o tom že o přestávkách není dovoleno provozovat žádná kouzla, Lilien vypouštěla z hlavy dříve, než by se hodlala usadit – tohle nařízení nebylo však respektováno snad nikým, pokud věděla z vyprávění.

Následně se všichni studenti začali zařazovat za své prefekty, přičemž Lilien šla pouze automaticky bez toho, aby vůbec vnímala, kdo jejich prefektem jest – a popravdě, bylo jí to úplně jedno. Hlavně, že se dostane do ložnice a bude se moci v klidu vyspat. Jen doufala, že s testováním toho, zda k nim opravdu patří a zda si z ní nemohou dělat spolužáci šprťouchlata, Zmijozelští počkají do zítřka. A ona do té doby stihne vymyslet nějaký plán, jak si zde najít své pevné místečko. Rozhodně už jen kvůli svému příjmení neočekávala vřelé přijetí. Pravda... Zmije a vřelé přijetí? To už mluvím řádně z cesty...

Překvapivě se však skupinka zastavila před zdánlivě obyčejnou zdí někde v hlubinách podzemí. V tu chvíli Lilien věděla, že nedávat pozor při cestě sem, byla vážná chyba, protože s takovou zde už nikdy netrefí, načež si jen tiše povzdechla, když se zeď odsunula, aby odhalila chodbu pokrytou smaragdově zeleným kobercem se stříbrnými okraji, načež se před studenty rozprostřela Zmijozelská společenská místnost.

Brzy po Háďatech se objevila i jedna ze starších studentek, která měla na hrudi taktéž připnutý odznak prefekta a ihned si vzala slovo, přičemž všechny upozornila na to, že jsou od této chvíle Zmijozel a tak se tak mají chovat - Jak těžké může být chovat se jako Zmije? napadlo přitom Lilien - ale taktéž se jim představila jako Agate MecMor, což znamenalo, že by si její jméno měla Lilien zapamatovat a stejně tak i jméno jejich kolejní ředitelky - Parkinsonová? Hm... mám dojem, že to jméno už jsem slyšela. - Řekněme, že však většinu jejího proslovu Lilien jednoduše vypustila, protože nevěděla, k čemu je tohle dobré. Co slyšela, tak v Nebelvíru se žádné takové výmysly nepraktikovaly a nikdy si nikdo nestěžoval.

A další překvapení následovalo, když jim všem nahlásila taktéž jména starších spolužáků, kteří by jim měli pomoci se zařadit mezi Hady a o něco později za ní přišla hnědooká starší dívka s dlouhými, vlnitými černými vlasy, nesoucí na tváři poměrně milý úsměv. "Zdravím, Lilien, pokud ti tedy můžu tykat? Jsem Evelyn Firby z šestého ročníku. Ty asi o Zmijozelu moc nevíš, že?" zeptala se jí laskavě. Zmije a milá?!

"Jo, ehm... těší mě, slečno Firby. No... Ne, moc ne," přiznala trochu nesvá z neobvyklého přístupu, který vypadal vážně až příliš nezmijozelsky.

"Prosím, říkej mi jen Ev, popřípadě Evelyn, takže... v prvé řadě, tuším, že vím, co si myslíš o Zmijozelské koleji, ale věř mi, že my, Hadi rozhodně nejsme zlí a nepraktikujeme černou magii o nic víc než jiné koleje, byť v historii je těch černokněžníků o něco více - ale to jen proto, že jsme rodina a držíme pospolu," zazubila se vesele. "Ale každopádně... pokud dokážeš, že jsi pravý Zmijozel, tak nám je naprosto jedno, kdo byl tvůj dědeček." Byť ta poznámka měla znít jako narážka na Harryho, tak Lilien jí v tom tónu nespatřila. Spíše to vypadalo, že to prostě jen plácla a stejně tak mohla zmínit kohokoli jiného, aby odkázala na její rodokmen. "Ale každopádně... pokud jsi opravdu Had - a Moudrý klobouk ví, co dělá, když lidi rozřazuje - tak se ve Zmijozelu neztratíš. Hlavně doufám, že nejsi průšvihář, protože takoví dle nás patří do Nebelvíru. My máme v plánu vyhrát školní pohár, a jelikož nám na rozdíl od Nebelvírských profesoři nenadržují," Lilien se jen v duchu ušklíbla, "nesmíme body ztrácet. Takže - neztrácet body, nebo tě ostatní Hadi sežerou zaživa," dokončila tu poznámku Ev s úsměvem, jakoby to myslela pouze jako vtip. En o tom však trochu pochybovala. "Jo... á... náš kolejní duch je Krvavý Baron. Jediná rada: Neptej se jej, kde vzal ty krvavé skvrny, tím si jej zajisté znepřátelíš," mrkla následně jako nějaký spiklenec. "A teď ti ukážu, kudy se jde do ložnic, souhlas?"

"Dobře," pronesla nepříliš jistě Lilien. Začínala jí z Evelyn jít hlava kolem, protože kromě toho, že ta holka odporovala vzoru Zmijozela a tedy se chovala až příliš mile, tak některé věci, které říkala, nedávaly smysl. Zmijozelové... ušklíbla se nad tím nakonec jen, protože dosud úplně nepřijala fakt, že je jednou ze Zmijí.

"Super... když jdeme tady do té pravé chodby, tak dolů vede dvojí schodiště - dále vpravo mají ložnice chlapci a vlevo dívky. Doporučuji ti, si to pečlivě zapamatovat, protože pro dodržování toho, aby každý měl přístup jen do své ložnice je použita boláková kletba na dveřích," opět nevinné zazubení, které napovídalo tomu, že jí Evelyn někdy pocítila na vlastní kůži. "Jó... a zapomněla jsem! Určitě sis napoprvé nestihla zapamatovat cestu do podzemí, takže na, tady je mapka," podala jí pergamen, na kterém byla nakreslená cesta spletitými chodbami, s hadem v cíli. "Ale stejně si ji budeš muset zapamatovat. Ve chvíli, kdy se jí někdo pokusí vynést ze Zmijozelu sama vzplane. Bezpečností zařízení. A když už jsme u nich, heslo pro tento týden je Supra omnes, a nezapomeň pravidelně kontrolovat nástěnku na chodbě před společenskou místností, protože hesla se mění většinou každý týden a jsou k zjištění právě jen na nástěnce," vysvětlila jí Evelyn, když sestoupily do prvního patra pod společenskou místností a ocitly se v místnosti s pěti postelemi se smaragdově zelenými závěsy, u kterých se vždy nacházel noční stolek a nepříliš velká šatní skříň, která však byla vevnitř zvětšená kouzly, jak Lilien brzy zjistila. "Když si zatáhneš závěsy okolo postele, budeš chráněna kouzlem soukromí, takže se nemusíš bát, že bys tady žádné neměla. No... večerka pro první ročníky je v devět. A... to by bylo asi vše. Pokud budeš chtít něco vědět, stačí říct," zakončila to Evelyn vesele a o chvíli později odešla z místnosti. To na Lilien toho dneska už bylo moc a tak se rozhodla, že bude nejlepší, když už nic vymýšlet nebude, protože ráno je přec jen moudřejší večera. A možná... možná mi pak dá smysl i to přivítání, které rozhodně nebylo očekávané.

Kapitola IV. >>>