Praha – hlavní město naší vlasti. Město, kterým jsem v minulosti projížděla především z důvodu cesty na letiště a z letiště zpět na hlavní nádraží. A pokud byl čas – jako například při odletu do Londýna, který byl naplánován až po 19 hodině – neváhala jsem a přijela do Prahy dříve, abych si mohla projít některé z jejich památek. Přestože jsem byla v Praze v minulých letech nespočetněkrát, bez mapy trefím pouze po jejím centru. Bez problémů dokážu nalézt Karlův most, Hradčany, dokázala bych jít na představení do Národního divadla, trefím také na Petřín, Střelecký ostrov, Žofín a samozřejmě cestu na Václavské náměstí z hlavního nádraží znám zpaměti. Pokud se potřebuji přemístit na jiná místa Prahy, potřebuji si je vyhledat. Při každé návštěvě našeho hlavního města jsem tedy procházela turisticky oblíbenými místy, a to jsem chtěla při své květnové návštěvě změnit. Chtěla jsem poznat Prahu jinak. Poznat také její okolí, neboť Praha, stejně jako jiná velká města naší republiky, je výborným východiskem na výlety. Co bylo omezeno, byl čas: na poznání byly domluveny čtyři dny. Jeden den s kamarádkou a zbývající dny s mou sestrou . 

První den by mohl dostat název: Ve znamení pražských parků. S kamarádkou jsme navštívily Havlíčkovy Sady, chcete-li Gröbovku, které ukrývají umělou jeskyni, nesoucí název Grotta. Pro mě bylo nesmírným překvapením, že v městských sadech můžete nalézt jeskyni! Gröbovka nabízí také ohromující výhledy do okolí! Dále jsme se vydaly do parku Parukářka, který pro změnu nabídl výhled na Žižkovskou televizní věž, poblíž které jsme se také procházely a viděly ji zblízka. Architektonicky zajímavý kostel se jmenuje Nejsvětějšího Srdce Páně a nachází se v části Praha – Vinohrady. Tato stavba byla inspirována Noemovou archou a realizována v letech 1928-32. V roce 2010 byl tento kostel nominován k zápisu na seznam Světového dědictví. Když jsme se procházely uvedenými místy, poprvé během pražské návštěvy jsem si uvědomila, že naše hlavní město má spoustu zelených ploch a Pražané mohou svůj volný čas trávit atraktivně. Podobné zjištění se dostavilo také následující den, kdy jsme navštívily rozhlednu Doubravka, která je umístěna v hezkém kousku přírody městské části Prahy 14 a je z ní nádherný výhled, mimo jiné je možno dohlédnout až k Žižkovské věži. Než vystoupáte všech 97 schodů, můžete se zabavit tím, že si budete číst jména lidí, kteří daný schod vlastní, jelikož jejich jména jsou vytesána do daných schodů. Pokud byste chtěli vlastnit poslední z několika zbývajících schodů, máte možnost rezervace na telefonním čísle 777 281 833. Rozhledna Doubravka vás odmění nejen krásnými výhledy, ale také povedenými citáty:

"Nechť každý výstup na tuto rozhlednu a pohled do okolní městské krajiny pozdvihnou vaši mysl a občerství duši."

A

 

"I každodenní problémy se díky rozhledně zdají méně závažné. Kéž vám Doubravka pomáhá nahlížet na všechny překážky z výšky a s nadhledem."

Výhled z parku Parukářka.

 

 

 

Rovněž se nám povedly dva výlety do pražského okolí. Patnáct kilometrů severozápadním směrem naleznete zříceninu Okoř, kterou jsme navštívily. V době Karla IV. patřil tento hrad mezi nejhonosnější šlechtická sídla, avšak v době třicetileté války byl velmi poškozen, proto se do dnešní doby dochovaly pouze hradní stěny. Tuto zříceninu známe všichni. Ne každý na tomto místě byl, ale lidovou píseň "Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, roubená je stromama. Když jdu po ní v létě, samoten na světě, sotva pletu nohama", známe z časů hudební výchovy na základní škole všichni . Určitě si nyní notujete "Na hradě Okoři světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát. Ta měla ve zvyku, dle svého budíku, o půlnoci chodit strašívat." A pokud vám do této chvíle píseň v uších nezněla, vsadila bych se, že nyní ji nějakou dobu z hlavy nedostanete . Podobně jako já. Tato píseň mi zněla v hlavě nejen v den, kdy jsme Okoř navštívily, ale kdykoli poté, co jsem si na tuto zříceninu vzpomněla. Z velké pozdně gotické stavby, která byla dokončena kolem roku 1494, se můžete rozhlédnout do okolí. Prohlídka vám zabere necelou hodinu, avšak pozůstatek hradu by vás i za tak krátkou chvíli mohl nadchnout. Jelikož moje sestra má psa bílého švýcarského ovčáka, kterého jsme vzaly na výlet s sebou, během naší návštěvy měl Okoř místo proslulé bílé paní hradního pána, který nám hrdě pózoval na fotografiích a ostatní návštěvníci si ho s radostí hladili. Mimochodem o existenci bílé paní na Okoři vypráví tato pověst: "Kdysi dávno žil na Okoři rytíř Sukorád se svojí krásnou dcerou Juliánou. Té se dvořilo mnoho urozených mladíků z okolí, ale ona stále všechny odmítala. Otec nemohl pochopit, proč se jí žádný nelíbí. Začal proto pátrat a brzy přišel na to, že Juliána je zamilována do mlynáře, kterého navštěvuje ve mlýně na Záklanském potoce. Protože na mlynáře nemohl, potrestal alespoň dceru a zavřel ji do vězení, kde měla na mlynáře zapomenout. Ten ji sice pomohl na svobodu, ale rytíř Sukorád je na útěku dostihl a oba zastřelil. Od té doby se Juliána na Okoři zjevuje jako bílá paní, aby otci připomínala jeho hrůzný čin."

Okoř a jeho hradní pán.

 

 

Druhý výlet jsme uskutečnily na horu Říp. I zde se dostanete pohodlně veřejnou dopravou z Prahy . Na Říp vedou čtyři turistické cesty, můžete si tedy udělat okruh a nevracet se stejnou cestou nazpátek. Rozhodnete-li se jít nejkratší cestou, vyberte si tu od vlakové zastávky Ctiněves (2,5 km). Naopak nejdelší cesta vede z Roudnice nad Labem (6 km). Zbývající dvě cesty vedou z Vražkova (4 km) a z Mnetěše (3 km). Z poslední jmenované trasy jsme vyrazily my. Čekaly nás pohodlné kilometry chůze. Nejprudší kopec nás čekal pří posledním půl kilometru, který budete muset absolvovat, ať už se vydáte z jakéhokoliv směru, jelikož se zde sbíhají tři turistické trasy (výjimkou je pouze trasa z Roudnice nad Labem, ta jako jediná vede jinudy). Při tomto stoupání se nám nabídly nádherné výhledy na rozkvetlou řepku olejku a oblohu, na které se honily mraky, čímž dodávaly výletu neopakovatelnou atmosféru. Naštěstí se z těchto mraků vyklubaly pouze dvě krátké přeháňky. Na vrcholu Řípu, který je sopečného původu, a na který dovedl naše předky praotec Čech, vás čeká románská rotunda Sv. Jiří (kterou v roce 1126 posvětil olomoucký biskup Jindřich Zdík – i v těchto místech jsem se setkala se zmínkou města, v němž žiji ) a Boumova chata s drobným občerstvením. Zpáteční cestu jsme absolvovaly po turistické trase do již zmíněné Roudnice nad Labem, kde jsme vystoupaly na Kratochvílovu rozhlednu a měly tak úžasný výhled na roudnický zámek. Z Roudnice nad Labem se během hodiny dostanete zpět do Prahy. Výstup na Říp je pro všechny věkové kategorie a turisty všech fyzických sil, jelikož vrchol této hory se nachází ve výšce 461 metrů nad mořem. Myslím si, že každý Čech by měl během svého života tento výstup absolvovat, protože jak hlásá motto na Boumově chatě: "Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp."

 

Říp: pohled na horu, výhled z Pražské vyhlídky, rotunda Sv. Jiří, nápis na Boumově chatě.

 

 

Během své pražské návštěvy jsem absolutně neměla pocity, že se nacházím v našem hlavním městě. To byl pocit, který mě ohromil a nadchnul a kterého jsem chtěla docílit . Z typické Prahy, kterou navštěvuje většina turistů, jsem viděla pouze Václavské náměstí, a to těsně před odjezdem zpět do Olomouce. Spěch lidí, šum a ruch města mě přesvědčil, že jsme chvíle poznání strávily velmi dobře! Například při výstupu na Říp jsme potkaly pouze kolem deseti lidí! Tyto chvíle pražské návštěvy mě nabily pozitivní náladou a chvíle v přírodě jsem si maximálně užila! Už tedy vím, že návštěva Prahy se nemusí rovnat spoustě lidí a místům, kde si nebudete moct udělat fotografii, na niž byste byli sami. Při další návštěvě našeho hlavního města toužím poznat kamarádkou doporučované Prokopské údolí!