Tak abych dohnala resty, tak druhá kapitola ISA :) Je to HP FF, to už se asi dneska moc nečtě, ale co nadělám :D

 

Ráno se probudila vyčerpaná úplně stejně jako včera v noci. Cítila se rozlámaná, pomlácená, magicky vyčerpaná. Motala se jí hlava z těch přemístění, které musela absolvovat. Vzpomínky na včerejší přepadení napadaly její mysl.

S hrnkem silné černé kávy si sedla ke stolu v kuchyni a rozložila ranní noviny. Rubriku o sportu letmo přelétla očima, kulturní vložka byla jejím dílem – přeskočila ji rovnou. Až na poslední stránce upoutal její pohled článek od starého reportéra z terénu. Stařík psal o útoku na dětský domov. Detailně popisoval krutosti, kterých se Smrtijedi dopouštěli. Katie se otřásla. Podle autora šlo o děti kouzelníků zabitých v poslední bitvě. V Katiiném nitru se zvedla vlna hněvu. Už by se konečně mohl najít někdo, kdo by se vládě teroru postavil. Přidala by se k němu bez váhání. A nebyla by sama. Vždyť spousta lidí nesouhlasí s Voldemortovou nadvládou.  Jenže spousta lidí je taky pěkně zbabělá. Složila noviny, odložila hrnek s nedopitou kávou. Ještě si naposledy povzdychla a odešla se převléct.

Dnes byla sobota a Katie nemusela jít do práce. Už před týdnem si vzala do hlavy, že o víkendu vypleje záhon s jedovatými rostlinami. Konečně se k tomu dostala. Vzala si na sebe postarší zašedlé tričko a roztrhané džíny. Poklekla k zarostlému záhonu, natáhla pracovní rukavice a pustila se do vybírání plevele.

Při práci se v myšlenkách stále vracela k včerejšímu smrtijedskému útoku – nejen na děti. Voldemortovi posluhovači si dovolili zaútočit na čistokrevnou čarodějku, která navíc prokázala svou identitu. Vztekle vytrhla pampelišku i s kořenem a hřbetem ruky se při tom otřela o oměj vlčí mor.

"Au! Sakra!" zaklela. Přes rukavice se jí sice nic nemohlo stát, ale lekla se. Zahodila pampelišku do kyblíku s plevelem a vstala. Oprášila si kalhoty a zahleděla se kamsi do pastvin. Ochranná kouzla jejího rodu sahala daleko, obsáhla všechny jejich pozemky, včetně malého jezera na severu. Na jeho skalnatém břehu se tyčily rozvaliny středověkého hradu. Jako malá si tam často s Markem hrála. Kdesi na pastvině zabečela ovce. Vzápětí z maštale zaržál kůň. Měla by je nakrmit. I když Tilly, rodinná skřítka, to už nejspíš obstarala. Odložila rukavice na kyblík a rozešla se směrem k maštalím.

Když jí bylo asi osm let, stálo v maštalích několik desítek koní různých plemen. Dnes tu měla jen tři koně. Fríského hřebce Caesara, který zůstal ještě po otci, achaltekinéského valacha Cavaliera, koně Katiiné matky a plnokrevného ryzáka Shamana, jejího prvního koně. Všichni tři byli pni elánu. Zkontrolovala, zda jsou vyhřebelcovaní a pustila je na pastvinu. Zavolala Tilly a oznámila jí, že o zvířata se dnes postará sama, ať pouze uvaří oběd.

Bylo zvláštní, že fyzická práce ji uklidňovala. Prozpěvovala si a brzy se maštale skvěly čistotou. Od malička milovala vůni čerstvé slámy a sena. A zvířata. Důvod, proč po odchodu rodičů do Švýcarska sídlo v Devonu neprodala. Mimo jiné, tedy.

Po skvělém obědě si usmyslela, že si po dlouhé době vyrazí na projížďku. Osedlala si Caesara a vyhoupla se do sedla. Zatočila se jí hlava. Během toho roku a půl, co na koni neseděla, téměř zapomněla, jak úžasný pocit to je, vidět svět z koňského hřbetu.

Aniž by snad chtěla, jejich kroky mířily k zřícenině. Katie byla tak ponořená do svých myšlenek o odboji, že zjistila, kde jsou teprve, když podkovy zazvonily na starém dláždění. Vzpomínky na Marka zaútočily jako divoké vosy. Marně se je pokoušela odehnat. Každý kámen jí ho připomínal. Tam si hráli na schovávanou. Mezi těmi třemi věžemi létali na košťatech a zkoušeli akrobatické kousky. Kolikrát se jim podařilo narazit do kamenné zdi věže. Usmála se. A támhle z toho výklenku skákali šipku do temně modrého jezera.

Zastavila Caesara na nádvoří. Seskočila ze sedla a nechala koně koněm. Vyběhla po kamenném schodišti nahoru na ochoz. Z věže viděla daleko. Pastviny, jezera, řeku a dokonce i kus ledově modrého oceánu mohla zahlédnout, pokud bylo hezké počasí. Dnes slunce stálo vysoko na obloze a tak měla dobrý výhled.

Sezením a pozorováním okolí musela strávit minimálně tři hodiny. Vraník se na nádvoří marně snažil najít kus stínu, kam by se mohl schovat před pražícím sluncem. Pravda, bylo mnohem větší vědro, než obvykle.

Když se vrátila domů, čekala na ni Tilly se vzkazem. Psal jí Theo, že se omlouvá za včerejší spěšný odchod a zda dorazila domů v pořádku. Katie se ušklíbla.

"Ano, v pořádku. To určitě," zamumlala a odložila vzkaz na jídelní stůl. Znovu se podivila nad faktem, že se Voldemortovi během pěti let teroru nikdo nepostavil. Ne veřejně, rozcupovali by toho odvážlivce na místě, ale nevzniknul ani žádný řád, nic. Ticho po pěšině. Všichni se tvářili, jako by se nic nedělo, nebo že to, co se děje, je správné a souhlasí s tím. A přesně takovéto úvahy dovedly Katie do knihovny.

Sedla si do svého oblíbeného křesla a mávnutím ruky si přivolala knihu. Chtěla takovou, která by popisovala podobnou situaci, v níž se Británie nacházela dnes. Na klíně jí přistála publikace s názvem Černá kniha komunismu. Vzápětí ji následovala kniha Svědomí nacizmu. Napila se zeleného čaje, který přinesla Tilly a pustila se do čtení. Překvapilo ji, že se jedná o mudlovské knihy. V podstatě šlo ale o stejnou věc. O moc. Genocida "podřadné rasy". Čistky ve vlastní straně. Voldemort byl vlastně kouzelnickým ekvivalentem Hitlera. I přes kruté stíhání a vraždění všech, kteří by byť jen mohli pomyslet na převrat, se podařilo hrůzovládu svrhnout. To Katie dodalo aspoň trochu naděje. Jakmile se najde jeden, kdo se postaví proti režimu, ostatní ho budou pomalu, váhavě, ale jistě následovat. Zaujaly ji vykonstruované procesy. To znala.

Přemýšlela, zda by byla ochotná položit život za lepší zítřky. Asi ne. Zase takový hrdina není. Vyrušila ji Tilly. Přišla paní sdělit, že pan Nott jí poslal vzkaz po sově. Katie poděkovala kývnutím hlavy a rozbalila svitek pergamenu. Theodor ji žádal o schůzku. Dnes večer v sedm ji bude čekat tam, kde ji včera opustil. Hnědovláska se otřásla při vzpomínce na včerejší cestu domů. Na druhou stranu, vidět se s Theem je příjemné zpestření víkendu. Vstala z křesla a přešla k pracovnímu stolu. Namočila hrot brku do černého inkoustu a napsala jednoduchou odpověď. Souhlasím.

Sedmá večerní se kvapem blížila. Katie se oblékla do červených rozevlátých šatů po kolena, hnědé lokny si sčesala do drdolu a ve tři čtvrtě na sedm vklouzla do rudých lodiček. Shlédla se v zrcadle. Svůj vzhled shledala za dostatečný. Přivolala si černou pelerínu, přehodila si ji přes ramena a zapnula stříbrnou sponu ve tvaru hada. Zmiozel zůstane zmiozelem. Hůlku si schovala do pouzdra na stehnu. Pod šaty nebylo nic poznat. Usmála se.

Tentokrát se přemístila rovnou na místo určení. Už si netroufla na procházku mezi doky. Theo na ni už čekal. Usmál, když se zhmotnila. Katie mu úsměv vrátila. Obejmul ji a lehce ji k sobě přitiskl.

"Kam dnes půjdeme?" zajímalo Katii, jakmile se dali do kroku. Procházeli se po nábřeží, pod nimi šplouchala Temže.

"Mmm," zamručel Theodor, "ochutnala jsi někdy řecké jídlo?"

Katie se zasmála. "Ne. Nikdy."

"Pak je náš cíl cesty jasný," prohlásil Theo a přemístil je.

Zhmotnili se přímo uprostřed Athén. Katii pohled na starověké památky přímo učaroval, ale zároveň ji bodl známý osten strachu. Otočila se na mladého muže, který je sem dostal.

"Theo," zamumlala napůl okouzleně, napůl zděšeně. V další větě děs získal navrch. "Co s náma udělají, až se vrátíme? Vycestovali jsme mimo Británii, za to je trest sm-"

"Klid, Katie. Jsem... jsem... Prostě já můžu. Chápej, určitá privilegia mám. Navíc v Řecku je jedno z našich sídel," promluvil Theo a položil paži okolo jejích ramen. "A teď pojď."

Vedl ji klikatými uličkami města, míjeli osvětlené památky. Katie milovala historii, a tak, nevědomky, začala podávat výklad o pamětihodnostech, které míjeli. Theo se jen shovívavě usmíval a mlčky poslouchal její povídání. Líbil se mu její hlas, když mluvila o věcech, které ji baví. Vlastně se mu líbila celá.

Minuli Hadriánův oblouk a přemístili se do Akropolis.

"...Podívej a támhle je Partheon!" vykřikla, ukazujíc prstem na chrám zasvěcený bohyni Athéně. Několik pozdních turistů se po nich ohlédlo. Theo se na ně zamračil.

"... Theo, a támhle je Olympeon!"

Tak nadšenou ji neviděl nikdy ani ve škole. Částečně její nadšení sdílel, ale on tyhle místa navštěvoval každé léto. Znal Athény zpaměti.

Když se o dvě a půl hodiny Katie na vše dost vynadívala, mohl ji konečně dovést do své oblíbené restaurace.

"Já... promiň, nechala jsem se unést," omlouvala se, červenajíc. "Miluju historii a památky a...a... promiň, nechtěla jsem zdržovat."

Theo seděl naproti ní a snažil se potlačit úsměv. Byla tak roztomilá! Ujistil ji, že je vše v pořádku, že se omlouvat nemusí. A pak se nechal zatáhnout do rozhovoru o jeho rodině, o prázdninách strávených v Řecku, o cestování. Katie žasla, kolik míst navštívil. O tom se jí ani nesnilo. Sice si cestování mohla dovolit, ale Ministerstvo jí odmítlo udělit vízum. Toliko ke svobodě.

Mladý muž si všiml, jak jeho společnici zářily oči, když mluvil o Amazonii, o indiánech, o Paříži. Usmyslel si, že pokud mu dřív nedá košem, všechna ta místa jí ukáže. Možná z toho bude mít problémy u Pána zla nebo u otce, ale koho to v tuhle chvíli zajímalo?

Objednali si souvlaki a gyros. K tomu dal Theo přinést láhev retsiny. Katie nikdy v životě neochutnala řeckou kuchyni ani víno a byla příjemně překvapená. Restaurace kupodivu nebyla nijak honosná, a proto neváhali se o svá jídla rozdělit. Víno mělo lehce pryskyřičnou chuť a Katii skleničku a půl trvalo, než si na ni zvykla.

Ke konci večeře byla natolik hnědovláska natolik rozesmátá, že se smála téměř všemu, co Theo řekl. I on byl ve více než dobré náladě.

Do Londýna se přemístili až hodně po půlnoci. Theo je zhmotnil na stejném místě, kde se před několika hodinami sešli. Opravdu jen hodinami? Oběma připadalo, že spolu strávili věčnost. Katie nepatřila mezi důvěřivé lidi. Zmiozel se na ní podepsal jednou pro vždy. I v lehce ovíněném stavu trvala na tom, že nechce doprovodit. Nechtěla riskovat prozrazení polohy sídla a navíc by musela Theodora zasvětit do Fidelia. Mladý Nott galantně počkal, až se přemístí a teprve pak zmizel sám.

Probudila se až k polednímu. Bolela ji hlava. Nikdy moc nepila a včera svou míru zřejmě přehnala. Studená sprcha ji trochu probudila a zmírnila bolehlav. Převlékla se do pohodlného domácího oblečení a sešla dolů do jídelny. Na stole stál talíř se zeleninovým salátem a sýrovou zálivkou. Vedle skleničky s pomerančovým džusem stál flakónek s lektvarem proti kocovině. Tilly myslela na všechno. Denní Věštec byl položený u vázy s čerstvými lučními květinami. Katie jej zběžně prolistovala. Na konci byl znovu článek o útoku. Tentokrát na Killarny. Zemřelo pět mudlů a dva kouzelníci.

Po lehkém obědě zašla na zahradu. Záhony s léčivými bylinami byly čerstvě vypleté, kyblík u záhonu s těmi jedovatými byl vysypaný na kompostu a uklizený, pracovní rukavice, včera ve spěchu odložené, viseli na hřebíku vedle kůlny. Katie se zamračila. Chtěla si bylinky vyplít sama. Nevadí, ještě stále zbývala zeleninová zahrada, záhon jahod, maliny, ostružiny, borůvky a sad. To přece Tilly nemohla stihnout. Skřítka už byla stará, sloužila několika generacím Johnsonů. Co Katie věděla, sloužila už její praprababičce. A s věkem, kterého se průměrně kouzelník dožívá, tu Tilly musela být už pěkně dlouho.

Katie se ohýbala nad jahodovým záhonem a přemýšlela. Opravdu jsou všichni tak zbabělí, opravdu se nikdo nepostaví proti? Nechají se všichni vyvraždit šíleným polokrevným bastardem? Jak se to vůbec stalo, že se dostal k moci? Katie se otřásla. Moc dobře si pamatovala, jakým způsobem se dostal k moci. Na tu noc nikdy nezapomene. Zpátky k původní myšlence. Pokud by se našel nějaký hrdina, který by se Voldemortovi postavil, přidala by se k němu ihned. Jenže nikdo takový není v dohlednu. Kdyby se někdo přesto našel, stál by proti celé Británii. Jeden proti všem.         Dokud by lidem nedošlo, že to dělá pro jejich dobro. Pakliže by jim to ovšem někdy došlo. S největší pravděpodobností by ten člověk zaplatil životem. Voldemort by mu připravil dlouhou a bolestivou smrt.

Večer si znovu osedlala koně. Tentokrát Cavaliera. Valach měl pohodlný krok a výdrž. Katie s ním objela hranice Fidelia a do postele se dostala až někdy před půlnocí.

V pondělí ráno vstávala brzy. Musela do práce. Přemístila se do redakce Denního Věštce a šla rovnou do kanceláře svého šéfa. Nehodlala se tam zdržovat déle, než je nutné. Zaklepala na dveře a na pozvání vešla.

"Dobré ráno," pozdravil ji muž sedící za stolem. Katie se zatvářila rozladěně. Za ním totiž stál Severus Snape.

"Dobré," odpověděla kysele. "Jdu si pro zadání dalšího článku, pak bych ráda šla domů."

Nikdy nechodila kolem horké kaše. Tedy  -  většinou. Šéf se na ni zadíval. Pak jí podal svitek pergamenu. Převzala jej, zastrčila do kapsy a otočila se. Už téměř brala za kliku, když na sobě ucítila zkoumavý pohled. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo se na ni dívá. Tímhle způsobem na ni hleděl sedm let. Chtěla se otočit a prohodit se svým bývalým profesorem pár slov, možná ho pozvat na sklenku. Vzala za kliku a zabouchla za sebou dveře.

Prudce vydechla a opřela se o stěnu za sebou.

Domů! Chci domů!

Spěšně opustila budovu redakce. Dnes žádní australští turisti, kteří by blokovali celou ulici. Rozhodla se před cestou domů pro malou procházku. Zamířila ke Green Parku. Milovala ten kus zalesněných luk, který kdysi býval hřbitovem pro malomocné.

Procházela se pod klenbou stromů a poslouchala ptáky cvrlikající v korunách. Došla téměř do půlky parku, když uslyšela hlasy. Spatřila skupinku asi šestnáctiletých chlapců a dvou dívek, jak šikanují menšího chlapce. Měla by je za mudly a minula je bez povšimnutí, kdyby nekřičeli kouzelnické inkantace. A kdyby se jim v rukou neobjevily hůlky. Předpokládala, že to jsou potomci Smrtijedů a mladík mezi nimi obyčejný mudla. Najednou se v jejím nitru zvedla vlna pocitů.

Mark by to tak nenechal.

Lucas by je hnal.

Nikdo se nepostaví proti režimu.

Společně by je rozprášili.

Jeden proti všem.

Vytáhla hůlku. Sevřela cedrové dřevo mezi prsty a namířila na nejvyššího chlapce ze skupiny.

"Impedimenta!" zavrčela temně. Nebyla to zrovna kletba, která by odrovnala Smrtijeda, ale na upoutání pozornosti mládeže stačila. Teenageři, jimž zkazila zábavu, se po ní ublíženě ohlédli. Zamračila se na ně.

"Co si myslíte, že děláte, smradi?" zavrčela. Zničehonic se cítila tak naštvaná. Chtěla si na nich vylít vztek. Chlapci ji sjeli přezíravým pohledem.

"Co se staráš, krávo?" odbil ji černovlasý, nejspíš vůdce party.

Katie měla vždy velmi silnou magii. A odjakživa jí měla hodně. Teď kolem ní zavířila. Jen lehoučce pohladila její kůži, nadzvedla pelerínu a zase se vsákla zpět do jejího těla. Chlapci ucukli. Dívky se ušklíbly.

"Zajímavé představení," ušklíbla se jedna z nich. Katie se jedovatě usmála.

"To teprve začne," zahučela temně a švihla hůlkou. Všichni se najednou ocitli vzhůru nohama. Vzápětí jim po obličejích naskákaly obrovské, hnisající puchýře. Třetí mávnutí hůlkou a zasáhlo je velmi silné Žihadlové kouzlo.

"Seber se a zmiz," otočila se na mudlovského chlapce. "A o tomhle ani muk."

Sledovala hocha, jak sprintuje z parku a mizí v ulicích. Pak se přemístila, aniž by mladé Smrtijedy osvobodila.

Tilly na ni doma čekala s pozdním obědem. Katie se v rychlosti najedla, objednala si zelený čaj a zavřela se v knihovně. Chtěla dočíst ty knihy, které včera rozečetla. A pak se hodlala pustit do seznamu užitečných kouzel, musela se podívat do Kouzelnických dějin, jestli se nějaká podobná vláda teroru někdy podařila svrhnout.

Večer se definitivně rozhodla. Půjde sama proti všem. Bude to ona, kdo se postaví režimu. Stane se hrdinou.

 

Ušklíbla se. Hrdinou. Mark ani Lucas nebyli zrovna hrdinové. Natož ona. Ta, která zavinila jejich smrt. Aby si vyhnala černé myšlenky z hlavy, vyrazila tryskem na Shamanovi do noci.